Guy de Maupassant: Miláček

Guy de Maupassant: Miláček

První část, III. kapitola

Došel k jeho domu právě v okamžiku, kdy přítel odcházel.

„Ty jdeš za mnou v tuhle dobu? Cos mi chtěl?"

Duroy byl zmaten, že ho potkal na odchodu, a zakoktal:

„Totiž... já totiž... nedovedu napsat článek, víš, článek o Alžírsku, co po mně chtěl pan Walter. Na tom není nic divného, já jsem přece nikdy neměl pero v ruce. Na to člověk musí mít cvik jako na všecko. Já si zvyknu brzy, to vím jistě, ale pro začátek nevím, jak do toho. Nápady mám, všecko vím, ale nedovedu to vyjádřit."

Zastavil se, trochu zaváhal. Forestier se čtverácky usmíval.

„To já znám."

Duroy pokračoval:

„Ano, to se asi ze začátku stává každému. A tak jsem tě šel... požádat o pomoc... Ty mi to napíšeš za deset minut, ukážeš mi, jak se to má vzít do ruky. Tím mi dáš dobrou lekci slohu, bez tebe bych si s tím neporadil."

Forestier se ještě stále vesele usmíval. Poklepal starému kamarádovi na rameno a řekl mu:

„Jdi za mou ženou, ta ti pomůže právě tak dobře jako já. K téhle práci jsem ji vycvičil. Já nemám dnes dopoledne čas, jinak bych to udělal opravdu rád."

Duroy pojednou dostal strach, váhal, neodvažoval se.

„Ale copak mohu za ní jít tak časně?"

„Ovšem, samozřejmě. Už vstala. Najdeš ji v mé pracovně, pořádá mi tam poznámky."

Duroy nechtěl jít nahoru.

„Ne... to nejde..."

Forestier ho vzal za rameno, otočil ho k domu a strkal ho na schodiště.

„Ale jen jdi, ty hlupáku, když ti říkám, abys tam šel. Přece mě nebudeš nutit, abych zase vylezl zpátky do třetího poschodí, uvedl tě a vykládal, co chceš."

Tu se Duroy odhodlal:

„Děkuji, tak já jdu. Řeknu jí, žes mě přinutil, dočista přinutil, abych šel za ní."

„Dobře, ona tě nesní, bud klidný. Hlavně nezapomeň odpoledne ve tři hodiny."

„Neboj se."

Forestier spěšně odcházel, zatím co Duroy začal pomalu, stupeň po stupni, stoupat po schodišti; přemýšlel, co řekne, a bál se, jak bude přijat.

Přišel mu otevřít sluha. Měl modrou zástěru a držel smeták.

„Pán odešel," prohlásil, nečekaje na otázku.

Duroy trval na svém.

„Zeptejte se paní Forestierové, zda mě může přijmout, a upozorněte ji, že mě posílá pan Forestier, potkal jsem ho venku."

Potom čekal. Sluha se vrátil, otevřel dveře vpravo a oznámil:

„Milostivá paní pána očekává."

Seděla v kancelářském křesle v malém pokoji, jehož stěny byly úplně pokryté pečlivě uspořádanými knihami na černých dřevěných policích. Jednotvárnost řady svazků zpestřovaly a rozveselovaly rozličné barvy vazeb, červené, žluté, zelené, fialové i modré.

Otočila se k němu usměvavá jako vždy, zahalena v bílém županu s krajkami, a podala mu ruku; v širokém rukávě se přitom ukázala část nahé paže.

„Už?" ptala se.

Potom dodala:

„To není výčitka, prostě se jen ptám."

Zakoktal:

„Ach, milostivá paní, já jsem nechtěl jít nahoru, ale potkal jsem vašeho muže dole a přinutil mě. Jsem v takových rozpacích, že si ani netroufám vyslovit, co mě sem přivedlo."

Ukázala na židli.

„Posaďte se a povídejte."

Pohrávala si s husím brkem, točila jím v prstech a velký list papíru před ní zůstával popsaný do poloviny, jak ji Duroyova návštěva vyrušila.

Vypadala tu před psacím stolem jako doma, jako by se zabývala svou obvyklou prací, stejně spokojená jako v salónu. Ze županu se linula lehká voňavka, čerstvá vůně právě po koupeli. A Duroy se pokoušel uhodnout mladé, bílé, plné a teplé tělo, zdálo se mu, že je vidí pod něžným závojem hebké látky.

Protože nemluvil, pokračovala:

„Tak co, povídejte, co to je?"

Váhavě zašeptal:

„Totiž... ale já si opravdu... netroufám... Já totiž pracoval včera do noci... a dnes ráno... brzy..., abych napsal ten článek o Alžírsku, co si pan Walter vyžádal ... a nedaří se mi to... roztrhal jsem všechny pokusy... Já nejsem zvyklý psát a přišel jsem poprosit Forestiera, aby mi pomohl... při začátku..."

Upřímně se rozesmála a šťastně, vesele a polichoceně ho přerušila:

„A on vám řekl, abyste šel za mnou?... To je milé."

„Ano, milostivá paní. Řekl mi, že mi pomůžete z nesnází lépe než on... Ale já jsem si netroufal, nechtěl jsem jít. Chápete mě, vidte?"

Vstala.

„To bude kouzelná spolupráce. Ten nápad mi udělal radost. Pojďte, posaďte se na moje místo, v redakci totiž znají moje písmo. A hned napíšeme článek, ale to musí mít úspěch."

Sedl si, vzal pero, položil si před sebe list papíru a čekal.

Paní Forestierová zůstala stát a dívala se, jak se připravuje; potom sáhla na krb pro cigaretu a zapálila si ji.

„Nemohu pracovat bez cigarety. Tak o čem budete vypravovat?"

Ohlédl se po ní udiveně.

„Ale já přece nevím, proto jsem za vámi přišel."

Pokračovala:

„Jistě, já vám to upravím. Udělám omáčku, ale musím mít k čemu."

Tonul v rozpacích; konečně váhavě prohlásil:

„Chtěl bych vypravovat svou cestu od začátku..."

Sedla si hned proti němu na druhé straně velkého stolu a zadívala se mu do očí.

„Tak dobře, vypravujte to nejdříve mně, jen mně, slyšíte, hezky pomalu a na nic nezapomeňte, já vyberu, co tam máme dát."

A když nevěděl, čím má začít, začala se ho vyptávat jako kněz ve zpovědnici, kladla mu přesné otázky, které mu připomínaly zapomenuté podrobnosti i lidi, jež potkal nebo aspoň zahlédl.

Když ho tak přinutila asi čtvrt hodinky mluvit, najednou ho přerušila:

„A teď začneme. Především předpokládejme, že píšete své dojmy některému příteli, to vám dá možnost psát spoustu hloupostí, dělat všelijaké poznámky, psát přirozeně a vtipně, jestliže se nám to podaří. Začněte:

Drahý Henry, chceš vědět, jaké je Alžírsko, dovíš se to tedy. Nemám ve své z hlíny slepené boudě co dělat, budu ti tedy psát jakýsi deník, popisovat život den za dnem, hodinu za hodinou. Někde to bude trochu divoké, ale co dělat, nemusíš to ukazovat dámám, které znáš...

Zarazila se, protože si zapalovala uhaslou cigaretu, a zároveň hned také utichlo slabé skřípění husího brku po papíře.

„Tak dále," řekla.

Alžírsko je velká francouzská země na hranici velkých neznámých krajin, které nazýváme poušť, Sahara, střední Afrika atd.

Alžír je brána, bílá kouzelná brána té podivuhodné pevniny.

Ale především se tam musí jet, což není každému příjemné. Víš, že jsem dobrý jezdec, cvičím plukovníkovy koně, ale člověk může být dobrým jezdcem a špatným námořníkem. To je můj případ.

Pamatuješ se na plukovníka lékaře Simbretase, kterému jsme říkali doktor Ipekakuanha? Když jsme se považovali za zralé pro den odpočinku na ošetřovně, v tom zaslíbeném místě, hlásili jsme se k lékařské prohlídce.

Sedával roztažený v křesle, tlusté nohy v červených nohavicích, ruce si opíral o kolena, takže jeho lokty tvořily daleko od boků dva mosty, koulel očima velkýma jako kolečka s čísly v loterii a kousal si bílé kníry.

Vzpomínáš si na jeho recept:

„Má pokažený žaludek. Dejte mu dávidlo č. 3 podle mého předpisu, pak dvanáct hodin odpočinku, a bude chlapík."

To dávidlo bylo dokonalé, dokonalé a neodolatelné. Polykali jsme to, protože jinak to nešlo. A když jsme měli za sebou vynález doktora Ipekakuanhy, těšili jsme se opravdu zaslouženému odpočinku.

Nu, drahý příteli, a když chceš jet do Afriky, musíš čtyřicet hodin snášet jiný druh neodolatelného dávidla, vynález Transatlantické společnosti.

Zamnula si ruce, jak byla spokojena se svým nápadem.

Vstala a začala se procházet, zapálila si novou cigaretu, diktovala a vypouštěla proužky kouře, jež nejdříve vycházely přímé z malého kulatého otvoru v sevřených rtech, pak se roztahovaly, rozprchávaly a jen místy zanechávaly ve vzduchu šedé nitky jakési průhledné mlhy, páru podobnou předivu pavučiny. Občas zaháněla ty lehké a vytrvalé stopy dlaní, občas je také přesekávala ukazovákem a dívala se potom soustředěně i vážně, jak oba proužky skoro nepostřehnutelného dýmu pozvolna mizí.

Duroy sledoval pozornýma očima všechna gesta, její postoje, všechny pohyby těla i výrazy tváře, jak se zabývala tou chvilkovou hrou, která jí však nebránila v myšlení.

Představovala si nyní další příhody, vymýšlela si popisy společníků na cestě a spřádala milostné dobrodružství s ženou jakéhosi kapitána pěchoty, která jela za manželem.

Potom si sedla a vyptávala se Duroye na místopis Alžírska, o němž neměla ani potuchy. Za deset minut věděla tolik co on a sestavila malou kapitolu o politickém zeměpise kolonie, aby čtenáře seznámila s poměry a připravila ho tak na chápání vážných otázek, které budou probírány v příštích článcích.

Pak pokračovala projížďkou po Oranu, veselou vyjížďkou, kde se vyprávělo především o ženách, Maurkách, Židovkách i Španělkách.

„Nic jiného lidi nezajímá," dodávala.

Skončila pobytem na úpatí vysočin v Saidě a vylíčením příjemných pletek, které měl poddůstojník Georges Duroy se španělskou dělnicí z továrny na zpracování halfy v Ain-el-Hadžaru. Vyprávěla o nočních schůzkách v kamenitém a holém pohoří, kde ve skalách vrčeli, štěkali a vyli šakalové, hyeny a arabští psi.

A vesele oznámila:

„Pokračování zítra."

Potom vstala.

„Tak se, milý pane, píše článek. Podepište se, prosím."

Váhal.

„Jen se podepište."

Tu se zasmál a připsal dolů: Georges Duroy.

Druhá část, IV. Kapitola

Když vstoupil Du Roy, ředitel radostně vykřikl:

„To je štěstí, Miláček je tu."

Najednou se zarazil a trochu zmateně se omlouval:

„Promiňte, že jsem vám tak řekl, ale mám plnou hlavu starostí. A ženu i dcery celý den slyším, jak vám pořád říkají Miláček, nakonec jsem tomu přivykl. Nezlobíte se?"

Georges se smál:

„Ale ne. Ta přezdívka mi není nijak proti mysli."

Starý Walter pokračoval:

„Výborně, to vás pokřtím na Miláčka jako všichni. Tak, ale dějí se velké věci. Vláda padla, tři sta deset hlasů proti, sto dva pro. Prázdniny jsou zas odložené, ty budou bůhvíkdy, a to už je osmadvacátého července! Španělsko se zlobí pro Maroko, to právě Durandovi de l'Aine a jeho klice podtrhlo žebřík. A jsme v kaši až po krk. Novou vládu má sestavit Marrot. Vezme generála Boutina ďAcre jako ministra války a našeho přítele Larocha-Mathieua jako ministra zahraničí. Sám bude předsedou a ponechá si ministerstvo vnitra. Budeme tedy málem úředním listem. Píšu úvodník, krátké vyhlášení programu vlády, kterým se budou ministři řídit."

Chytrák se usmál a dodal:

„Programu, který si určili sami, to je samozřejmé. Ale potřeboval bych něco zajímavého o marocké otázce, něco aktuálního, působivý, sensační článek, zkrátka něco! Najděte mi takový!"

Du Roy chviličku přemýšlel, potom odpověděl:

„Mám to! Napíšu pojednání o politické situaci celé naší africké kolonie, počínaje Tunisem vlevo, Alžírském uprostřed a Marokem vpravo, něco o dějinách národů, které to velké území obývají, a popis výletu k marockým hranicím, až k velké oase Figuig, kam žádný Evropan nevstoupil a která je příčinou nynějších sporů. Hodí se vám to?"

Starý Walter zvolal: „Úžasné! A jaký to bude mít titulek?"

„Z Tunisu do Tangeru.„

„Skvělé!"

A Du Roy šel prohledat archiv La Vie Française, kde vzal svůj první článek Vzpomínky afrického pěšáka; s novým jménem, přepsaný a upravený se celý báječně hodil, protože vykládal o koloniální politice, alžírském obyvatelstvu a výletu do kraje Oran.

Za tři čtvrti hodiny byl článek přešitý, vyspravený, obarvený aktuálnostmi a vychvalováním nové vlády.

Ředitel si ho přečetl a prohlásil:

„To je skvělé... skvělé... Vy jste báječný člověk. Všecka čest."

A Du Roy šel domů na večeři spokojen s úspěchem dne; i když se mu v chrámu sv. Trojice nic nepodařilo, dobře tušil, že vyhrál.

Žena ho čekala celá netrpělivá. Jakmile ho uviděla, volala:

„Víš, že Laroche je ministrem zahraničí?"

„Ano, dokonce jsem právě proto napsal článek o Alžírsku."

„A jaký?"

„Znáš to, ten první, co jsme psali spolu, Vzpomínky afrického pěšáka, přepsal jsem to a opravil, jak se to dnes hodilo."

Usmála se.

„Aha, ale ten se opravdu hodí."

Potom chviličku přemýšlela a dodala:

„Napadlo mi, žes tehdy měl psát pokračování, a... nedopsal jsi to. Mohli bychom se do toho pustit. Budeme mít kouzelnou sérii aktuálních článků."

Sedl si k polévce a odpověděl:

„Dobrá. Nic tomu nebrání, když ten paroháč Forestier umřel."

Odpověděla rázně, úsečným, uraženým tónem:

„Tenhle žert je už dávno hloupý a prosím, abys toho nechal. Trvá to už příliš dlouho."

Chystal se ironicky odseknout; ale přinesli mu telegram, dvě věty bez podpisu: „Ztratila jsem hlavu. Odpusťte mi to a přijďte zítra ve čtyři do parku Monceau."

Pochopil, zastrčil modrý papírek do kapsy a rozradostněně odpověděl ženě:

„Už to víckrát neřeknu, drahoušku. Je to hloupé, uznávám to."

A pustil se do večeře.

Při jídle si stále opakoval slova: „Ztratila jsem hlavu. Odpusťte mi to a přijďte zítra ve čtyři do parku Monceau." Povoluje tedy. Znamená to: „Vzdávám se, jsem vaše kde chcete a kdy chcete."

Zasmál se, Madeleine se zeptala:

„Co se stalo?"

„Nic zvláštního. Myslím na faráře, kterého jsem dnes potkal, to byl směšný chlapík."

Druhý den přišel Du Roy na schůzku přesně. Na všech lavičkách v parku seděli měšťané unavení horkem a nedbalé chůvy, klidně podřimující, zatím co děti se válely v písku cestiček.

Našel paní Walterovou v starodávné malé zřícenině, odkud vytéká pramen. Obcházela kulatou plošinu se sloupky, tvářila se neklidně a nešťastně.

Pozdravil ji a paní Walterová hned prohlásila:

„Tady v parkuje tolik lidí!"

Využil příležitosti.

„Ano, to je pravda; půjdeme někam jinam?"

„Ale kam?"

„Kamkoliv, třeba budeme v drožce. Stáhnete na své straně záclonku a nikdo vás neuvidí."

„Ano, to bude lepší; tady umírám strachy."

„Tak za pět minut u brány na bulvár! Přijedu tam s drožkou."

A odběhl.

Jakmile vstoupila do drožky a zastřela pečlivě okénko na své straně, ptala se:

„Co jste řekl kočímu, kam nás má vézt?"

Georges odpověděl:

„Nestarejte se, ví, kam má jet."

Dal předtím drožkáři adresu svého bytu v Cařihradské ulici.

Vypravovala:

„Vy si neumíte představit, jak se kvůli vám trápím, jak mě to mučí a souží. Včera jsem v kostele byla zlá, ale chtěla jsem vší mocí utéci. Mám takový strach být s vámi sama! Odpustil jste mi to?"

Držel ji za ruce.

„Ano. Ano. Co bych vám neodpustil, když vás tolik miluji?"

Podívala se na něho prosebně.

„Poslyšte, musíte mi slíbit, že si nic nedovolíte, že... že... jinak bych se s vámi už nemohla sejít."

Z počátku neodpovídal; pod knírem mu zahrál úsměv, který ženám pletl hlavu. Nakonec zašeptal:

„Jsem váš otrok."

A tu mu začala vypravovat, jak si při zprávě o jeho sňatku s Madeleinou Forestierovou uvědomila, že ho má ráda. Vykládala podrobnosti, všecko na den, i důvěrné věci.

Najednou zmlkla. Kočár se právě zastavil. Du Roy otevřel dvířka.

„Kde jsme?" ptala se.

Odpověděl:

„Vystupte a pojďte do toho domu. Tam budeme klidnější."

„Ale kde to jsme?"

„U mého bytu. Bydlel jsem tu za svobodna, a zase jsem si to tu najal... na pár dní... abychom měli koutek, kde bychom se mohli sejít."

Chytila se povlaku sedátka, myšlenka, že budou spolu sami, ji děsila. Zajíkavě prohlásila:

„Ne, ne, já nechci! Já nechci!"

Odpověděl rázným tónem:

„Přísahám, že si nic nedovolím. Pojďte. Vidíte, že se lidé po nás dívají, začnou se kolem nás zastavovat. Pospěšte si... pospěšte si... pojďte sem."

A opakoval:

„Přísahám, že si nic nedovolím."

Jakýsi obchodník stál u svého krámu s vínem a zvědavě se na ně zadíval. Vyděsila se a utekla do domu.

Mířila ke schodišti. Vzal ji za ruku a zadržel ji.

„Je to tady v přízemí."

A strčil ji do svého bytu.

Jakmile zavřel za sebou dveře, vrhl se na nijako na kořist. Bránila se, zápasila a koktala: „Ach bože!... Bože!"

Líbal ji vášnivě na krk, na oči i na ústa a nemohla se jeho zběsilému laskání vyhnout; odstrkovala ho, vyhýbala se jeho ústům, ale přitom mu bezděky polibky vracela.

Najednou se přestala bránit a přemožená, smířená se nechala svléknout. Obratně, rychle jí bral kus po kuse šaty, dovedl to hbitě jako komorná.

Vytrhla mu z rukou šněrovačku, schovala si v ní obličej a stála tu bílá uprostřed šatů, spadlých na podlahu.

Nechal jí střevíce a unášel ji v náručí do postele. A tu mu zlomeným hlasem zašeptala do ucha: „Přísahám vám... přísahám... že jsem ještě nikdy neměla milence." Tak by mladá dívka prohlásila: „Přísahám vám, že jsem panna."

A Du Roy si myslil: „To je mi přece docela jedno."

Maupassant, Guy de: Neděle pařížského měšťáka, Naše vojsko, Praha 1958 (Miláček, Kulička...)