Émile Zola: Germinal

Émile Zola: Germinal

Část pátá, kapitola VI

Štěpán, vystřízlivělý po Kateřininých políčcích zůstal v čele soudruhů. Avšak zatímco je ochraptělým hlasem hnal do Montsou, slyšel ve svém nitru jiný hlas, hlas rozumu, který žasl a tázal se, proč tohle všechno. Nic z toho, co se stalo, přece nechtěl: jak je tedy možné, že od rána jen vrší násilí na násilí, a nyní dokonce obléhá ředitelství, když se původně vypravil na Jean-Bart s úmyslem jednat rozvážně a zabránit katastrofě?

Pravda, sám přitom před chvílí křikl: „Stůj!" Ale to jenom chtěl uchránit skladiště podniku, které se dav chystal demolovat. Nyní, když už kamení dopadalo na průčelí rezidence, marně hledal oběť, proti níž by oprávněně poštval dav, aby zabránil ještě horším katastrofám. Jak tu tak bezmocně stál, sám uprostřed silnice, zavolal na něho nějaký člověk, stojící na prahu hospody U Tisonů, jejíž okna hostinská narychlo zabednila a nechala volné jen dveře.

„Jo, to jsem já... Ty, poslyš…"

Byl to Rasseneur. Na třicet chlapů a ženských, vesměs z Dvěstěčtyřicítky, kteří zůstali ráno doma a navečer se přišli podívat, co je nového, zaplnilo hospodu, když uvidělo přicházet stávkující. U jednoho stolu seděl Zachar se svou ženou Filoménou, o kus dál Pierron s Pierronkou, obrácení zády, aby jim nebylo vidět do obličeje. Nikdo nic nepil, prostě se sem uchýlili do bezpečí.

Štěpán poznal Rasseneura a už chtěl jít dál, když ho Rasseneur znovu oslovil:

„Ty mě nerad vidíš, co?... Já jsem tě varoval, že z toho budou maléry. Teď si můžete žádat chleba kolik chcete, a dostanete olovo."

Štěpán se vrátil a odpověděl mu:

„Já hlavně nemám rád zbabělce, co se koukají se založenýma rukama, jak my neseme kůži na trh."

„Ty to chceš naproti vybílit?" otázal se Rasseneur.

„Já chci zůstat s kamarády až do konce, i kdyby nás to mělo všechny stát krk."

Štěpán se v zoufalství opět vmísil do davu, hotov zemřít. Tři děti házely ze silnice kamení a Štěpán, aby zarazil ostatní, se na děti rozehnal a hlasitě je okřikl, že rozbíjet okna ničemu neprospěje.

Bertík a Lydie, kteří se připojili k Jankovi, se od něho učili střílet z praku. Střídali se a předháněli se, kdo nadělá větší škodu. Lydie z nešikovnosti trefila nějakou ženskou do hlavy a oba kluci se mohli uválet smíchem. Smrtka a Mouque seděli v pozadí na lavičce a dívali se. Opuchlé nohy Smrtkovi tak špatně sloužily, že se jen stěží došoural až sem, puzen jakousi nepochopitelnou zvědavostí, neboť měl právě dnes onu popelavou tvář, jakou míval ve dnech, kdy z něho nikdo nevyrazil ani slovo.

Štěpána již nikdo neposlouchal. Vzdor jeho zákazu se kamení sypalo dál a Štěpán s úžasem a zděšením hleděl na tu divokou zvěř, kterou sám pustil z řetězu, tu zvěř, které tak dlouho trvá, než se vydráždí, ale která pak dovede být tak lítá a krutá ve svém hněvu. Poznával v nich starou vlámskou krev, krev hustou a klidnou, které trvá měsíce, než se rozproudí, ale pak nezná meze krutosti, hluchá ke všemu, dokud se nenasytí ukrutností. To u nich na jihu Francie dav vzplane rychleji, ale zdaleka toho tolik nedokáže. Štěpán musel násilím vyrvat Levaquovi sekeru z rukou a ani s Maheuem už si nevěděl rady a nedokázal mu zabránit, aby házel kamení oběma rukama. Nejvíc ho však děsily ženské, Levaquová, Mouquetka a ty ostatní, zachvácené vražednou zuřivostí, zuby a nehty vyceněné, štěkající jako feny, popichovány Babou Pálenou, která je převyšovala svou vyzáblou postavou. Náhle však nastala nečekaná přestávka, krátký okamžik překvapení přinesl trochu toho uklidnění, jehož nemohl Štěpán svými prosbami dosáhnout. To Grégoirovi se rozhodli, že se rozloučí s notářem a přejdou přes ulici k Hennebeauovým; a vypadali tak klidně, jako by to všechno skutečně považovali jen za žert těch dobrých havířů, jejichž pokora už je sto let živí, že havíři v údivu skutečně přestali házet kamením, aby neublížili tomu starému pánovi a té staré paní, kteří jako by mezi ně spadli z nebe. Nechali je vejít do zahrady a vystoupit po stupních k zabarikádovaným domovním dveřím, u nichž ostatně pak museli ještě dlouho zvonit, než se jim odhodlali otevřít. Právě se vracela z vycházky komorná Róza a vesele se zubila na rozzuřené havíře, které všechny osobně znala, protože byla zdejší. Teprve když Róza pořádně zabušila pěstmi na dveře, Hippolyt konečně pootevřel. Byl nejvyšší čas, a sotva Grégoirovi zapadli do dveří, začalo kamení pršet nanovo. Dav se vzpamatoval ze svého údivu a volal ještě hlasitěji:

„Smrt měšťákům! Ať žije socialismus!"

Róza se ještě v předsíni smála, jako by to všechno byla velká legrace, a opakovala vyděšenému komorníkovi:

„Ale to oni nemyslí zle, já je znám!"

Pan Grégoire si pečlivě pověsil klobouk, a když pomohl paní Grégoirové odložit vlněnou pelerínu, řekl:

„Oni to jistě nemyslí zle. Až se dost vykřičí, půjdou zase domů, a o to lip jim bude chutnat večeře."

Vtom právě přicházel po schodech pan Hennebeau. Z okna v druhém patře viděl, co se venku odehrálo, a přicházel, chladně zdvořilý jako obvykle, aby hosty uvítal. Jen jeho bledý obličej ještě nesl stopy pláče, který jím před chvílí lomcoval, člověk byl zkrocen, zbýval už jen korektní ředitel připravený splnit svou povinnost.

„Víte, že se dámy ještě nevrátily?"

Teprve tehdy se Grégoirovi znepokojili. Tak Cecilka tu ještě není? Jak se sem dostane, když se ti havíři budou ještě dlouho takhle bavit?

„Už bych byl dávno dal uvolnit prostor před domem," dodal pan Hennebeau. „Ale jsem tu bohužel sám, a nevím, kam bych poslal sluhu pro pár četníků a jednoho četaře, kteří by mi to tady vyčistili."

Róza, která ještě zůstala v předsíni, dovolila si znovu zašeptat :

„Ale pane řediteli, vždyť oni to nemyslí zle!"

Ředitel zavrtěl hlavou, zatímco venku vzrůstala vřava a ozývaly se temné rány, jak kamení dopadalo na průčelí.

„Já se na ně nezlobím, dokonce je omlouvám. Jen hlupák jako oni si může myslet, že my je snad chceme za každou cenu zničit. Jenže já jsem odpovědný za pořádek... Když si pomyslím, že jsou četníků plné silnice, jak mi to alespoň každý tvrdí, a přitom jsem od rána ještě ani jednoho neviděl!"

Odmlčel se, ustoupil před paní Grégoirovou a řekl:

„Prosím, milostivá paní, nestůjte tady, račte do salónu."

Vtom však ze suterénu vyběhla rozčilená kuchařka a ještě pár minut je zdržela v předsíni. Že prý za večeři neručí, protože jí pořád ještě nedošly pastičky z lístkového těsta, které si objednala u pekaře v Marchiennes a které měl dodat ve čtyři hodiny. Pekař se určitě těch raubířů polekal a někde po cestě zabloudil. Třeba mu všechno zboží sebrali. A už viděla, jak ty ubohé pastičky, zahnané do křoví, obléhané a konečně dobyté, plní břicha těch tří tisíc ubožáků, kteří volají po chlebě. Teď aspoň pan ředitel ví, na čem je; ona raději celou večeři hodí do kamen, než aby ji zkazila kvůli nějaké revoluci.

„Uklidněte se," řekl pan Hennebeau. „Nic není ztraceno, pekař může ještě přijet."

A jak se znovu otočil k paní Grégoirové a sám jí otvíral dveře do salónu, s úžasem zjistil, že na lavici v předsíni sedí nějaký člověk, kterého si předtím v houstnoucím šeru nevšiml.

„Ale, to jste vy, Maigrate? Copak je?"

Maigrat vstal a objevil se jeho tučný bledý obličej znetvořený hrůzou. Už to nebyl ten vzpřímený klidný tloušť, teď pokorně vysvětloval, že si dovolil vklouznout k panu řediteli, aby ho požádal o ochranu, kdyby ti loupežníci přepadli jeho obchod.

„Vždyť vidíte, že já jsem také ohrožen a že tu nikoho nemám," odpověděl mu pan Hennebeau. „Měl jste raději zůstat doma a hlídat si zboží sám."

„Copak o to, já jsem dal železné závory a nechal jsem tam manželku."

Pan Hennebeau ztrácel trpělivost, hleděl na něho s nepokrytým opovržením. Ta mu toho ohlídá, ta sušinka ubohá, vyhublá od bití!

„Zkrátka, já vám nemohu v ničem pomoci, snažte se ubránit sám. A radím vám, jděte raději co nejdřív domů, protože už zase volají po chlebě... slyšíte?"

Vskutku, halas se opět stupňoval a Maigrat měl dojem, že v tom křiku zaslechl své jméno. Vrátit se nemůže, to by ho zmlátili. Na druhé straně se děsil pomyšlení, že by ho mohli o všechno připravit. Přitiskl tvář ke skleněné tabuli ve dveřích a zpocený, roztřesený se díval v očekávání nejhoršího, zatímco Grégoirovi se konečně odhodlali vstoupit do salónu.

Pan Hennebeau si s dokonalým klidem hrál na hostitele. Ale marně prosil své hosty, aby si sedli. Zavřená zabedněná místnost, už od soumraku osvětlená dvěma lampami, se při každém výkřiku zvenčí plnila hrůzou. Mezi hebkými závěsy hřměl hněv davu přidušeně, ještě příšernější jakousi nejasnou hrozbou. Hovor se přesto rozproudil, ale neustále se točil kolem této nepochopitelné vzpoury. Pan Hennebeau nechápal, jak se mohlo stát, že to nepředvídal; sám byl tak špatně informován, že nejvíc se zlobil na Rasseneura a tvrdil, že v tom všem poznává jeho zhoubný vliv. Ale četníci už tu budou každou chvíli, přece ho nemohou takhle zklamat. Grégoirovi zas mysleli jen na dceru: chudinka malá, ona je taková bojácná! Možná že se kočár z opatrnosti vrátil do Marchiennes. Čekali tak ještě čtvrt hodiny, znervóznělí křikem z ulice, hlukem kamení, které občas zabubnovalo na zavřené okenice. Situace se stávala nesnesitelnou, pan Hennebeau už prohlašoval, že na ty křiklouny půjde sám, zazené je a vypraví se kočáru naproti, když Hippolyt ve dveřích vykřikl:

„Pane řediteli! Pane řediteli! Oni chtějí zabít milostpaní!"

Kočár nemohl projet uličkou za Réquillartem, protože i tam narazil na výhružné hloučky stávkujících. A tak se Négrel vrátil k svému plánu, že dojdou pěšky těch sto metrů, které je dělí od rezidence, a zaklepou na branku vedoucí do zahrady vzadu u stájí: zahradník je uslyší a někdo jim přijde otevřít. Zpočátku šlo všechno hladce a paní Hennebeauová se slečnami už klepaly na branku, když vtom do uličky vtrhly ženské, které se o tom nějak dověděly. Branku nikdo neotvíral, Négrel se marně pokoušel ji vylomit ramenem. Dav ženských vzrůstal a Négrel v obavě, aby je jejich příval nesmetl, rozhodl se pro zoufalé řešení: že protlačí tetu a slečny skrz zástup obléhajících až k hlavnímu vchodu. Tím však způsobil tlačenici; ženské je nechtěly pustit, řvoucí smečka se hnala proti nim, zatímco dav se převaloval zprava doleva, aniž dosud postihl, oč jde, pouze překvapen tím, kde se tu uprostřed vřavy berou ty nastrojené paničky. V tu chvíli byl zmatek takový, že došlo k jednomu z těch jevů způsobených panikou, jejichž příčinu nelze vysvětlit. Lucie a Jana se dostaly k hlavnímu vchodu a vklouzly dovnitř dveřmi, které jim komorná pootevřela; paní Hennebeauové se podařilo proběhnout za nimi; a nakonec vešel i Négrel a zastrčil petlici v domnění, že Cecilka už je také uvnitř. Ale nebyla, ztratila se po cestě, zachvácena takovým strachem, že místo směrem k domu se vrhla sama do nejhoršího nebezpečí.

Ihned se ozvaly výkřiky:

„Ať žije socialismus! Smrt měšťákům! Smrt!"

Zdálky si někteří spletli Cecilku, která měla obličej zakrytý závojem, s paní Hennebeauovou. Jiní tvrdili, že je to přítelkyně paní ředitelové, mladá manželka sousedního fabrikanta, kterého dělníci nenáviděli. A ostatně na tom nezáleželo, hlavně je dráždily hedvábné šaty, kožich a navrch ještě bílé péro na kloboučku. Byla navoněná, měla hodinky a hebkou kůži zahalečky, které se uhlí nikdy nedotklo.

„Počkej, ty!" křikla Baba Pálená. „Však my ti ty tvý kraječky našijeme na prdel!"

„Tohle kradou ty svině nám!" přisolila si Levaquová. „Balí se to do kožichu, a my můžeme zmrznout! Svlíkněte ji, mrchu, ať ví, zač je toho loket!"

Mouquetka už se rozběhla.

„Jo, a nasekat jí na holou!"

V té divoké zášti se ženské mohly utlačit, draly se ve svých cárech dopředu, každá chtěla urvat kus z té bohaté holky. O co, že nemá zadnici o nic pěknější než jiná. A některá je pod tou svou parádou beztak celá shnilá. Už je toho zrovna dost, ať se hezky oblékají jako dělnice, potvory takový, kterým není hanba utrácet padesát sou za vyprání spodničky!

Uprostřed těch fúrií Cecilka jektala zuby, nohy jako zkamenělé, a jen breptala pořád dokola:

„Prosím vás, paní, prosím vás, paní, neubližujte mně!"

Náhle chraplavě vykřikla: čísi studené ruce jí sevřely hrdlo. To ji popadl odzadu starý Smrtka, k němuž jí dav zatlačil. Byl jako opilý hladem, omámený dlouhým utrpením, a náhle se vymanil ze své půlstoleté pokory, hnán jakousi neznámou dávnou hořkostí. Poté co v životě zachránil před smrtí dobrý tucet kamarádů s nasazením vlastního života v plynu a v závalech, povoloval nyní něčemu, co by sám nebyl dovedl vysvětlit, jakémusi zvláštnímu neodolatelnému puzení, fascinován tou bílou dívčí šíjí. A protože ten den ztratil řeč, tiskl prsty s výrazem chromého zvířete, které přežvykuje vzpomínky.

„Nasekat jí na holou! Na holou!" řvaly ženské.

Jakmile si v domě všimli, co se stalo, Négrel a pan Hennebeau znovu otevřeli dveře a odvážně se vrhli Cecilce na pomoc. Ale dav se nyní tlačil na zahradní mříž, už bylo těžko se dostat na ulici. Strhla se tam bitka, zatímco zděšení Grégoirovi vyhlíželi z domovních dveří.

„Nech ji bejt, dědo! Je to slečna z Piolaine," křikla na Smrtku Maheudka, když poznala Cecilku, které jedna z ženských roztrhla závoj.

Štěpán, otřesen tou pomstou na pouhém dítěti, pokoušel se dav odehnat. A náhle dostal spásnou myšlenku a zamával sekerou, kterou předtím vyrval Levaquovi.

„Na Maigreta, sakra!... Tam je chleba! Zbouráme mu krám!"

A vší silou se rozmáchl a zasadil první ránu do dveří. Levaque, Maheu a několik dalších se k němu přidalo. Ale ženské řádily dál, Cecilka upadla ze Smrtkových spárů do drápů Baby Pálené. Pod Jankovým velením Lydie a Bertík vlezli Cecilce pod sukně, aby se podívali, jakou má taková dáma zadnici. Ženské s ní cloumaly sem a tam, už na ní šaty začínaly praskat, když se náhle objevil jezdec na koni, vrazil do davu a bičíkem šlehal po těch, kdo včas neuskočili.

„Vy bando mizerná! To nám ještě budete bít děti?"

Zola, Émile: Germinal, přel. E.Outratová, Odeon, Praha 1970