Émile Zola: Zabiják

Émile Zola: Zabiják

Ne, doopravdy, tohle nebylo nic krásného. Gervaisa se celá roztřesená ptala, proč sem vlastně šla. A to jí včera večer u Bochů vytýkali, že přepíná. Jo, přepíná! To neřekla ani polovičku! Teď vidí lépe, jak si Coupeau počíná. Co živa bude, nezapomene na jeho oči, rozevřené do prázdna. Sem tam přece zachytila nějakou větu mezi asistentem a primářem. Asistent vykládal podrobnosti o dnešní noci slovy, kterým nerozuměla. Vyrozuměla z toho však, že její muž celou noc mluvil a běhal dokola. Potom starý plešatý pán, ne zvlášť zdvořilý, jako by si konečně povšiml její přítomnosti; a když mu asistent řekl, že je to pacientova žena, začal ji vyslýchat, zlobně a tvrdě jako policejní komisař.

„Byl otec tohoto muže piják?"

„Ano, pane doktore, trochu, to víte, jako každý... Jednou sletěl v opilosti se střechy a zabil se."

„A jeho matka pila?"

„Inu, to víte, pane doktore, jako každý, sem tam kapku... Ó, je to spořádaná rodina... Měl bratra, ten zemřel docela mladý v ně jakých křečích."

Lékař se na ni díval svým pronikavým okem. A řekl tvrdě:

„A co vy? Vy pijete také?"

Gervaisa cosi zakoktala, bránila se, položila si ruku na srdce, jako by se dušovala.

„Vy pijete! Dejte si pozor! Tady vidíte, kam vede pití!... Jednou zemřete také takhle!"

Tu zůstala stát, přimáčknuta ke zdi. Lékař se k ní obrátil zády. Sedl si na bobek, nic mu nevadilo, že šosy svého redingotu vymetá všechno smetí ze slamníku, dlouho studoval Coupeauovu třesavku, číhal, až k němu doběhne, a sledoval ho pak pohledem. Toho dne se mu rozskákaly také nohy, třas z rukou sestoupil do nohou; opravdový paňáca, jako by ho někdo tahal za drátky, rejdil nohama a trup měl ztrnulý jako ze dřeva. Nemoc se ponenáhlu šířila. Jako by měl pod kůží nějakou hudbu; přicházelo to každé tři nebo čtyři vteřiny, chvíli to trvalo, potom se to zastavilo a začalo znova. Jen takové malé zachvění, jako u zaběhlých psů, když se v zimě krčí někde u dveří. Teď se začínalo třást břicho a ramena, jako když se voda začíná vařit. Byl to přece jen zvláštní rozklad, umírat v takovém svíjení, jako se kroutí holka pod lechtivými dotyky muže.

Coupeau zatím začal potichu naříkat. Zdálo se, že trpí mnohem víc než včera. Jeho přerývané sténání ukazovalo na všechny možné bolesti. Jako by ho píchalo tisíce špendlíků, po celé kůži jako by měl něco nepříjemného; studené a umáčené zvíře mu lezlo po stehnech a zatínalo mu tesáky do masa. Pak se mu zas jiná zvířata lepila na ramena a rvala mu drápy záda.

„Já mám žízeň! Ó, já mám žízeň!" chrochtal neustále.

Asistent vzal s podnosu skleničku limonády a podal mu ji.

Chytil ji oběma rukama, vtáhl hltavě doušek, polovičku nápoje rozlil po sobě; potom vyplivl ihned doušek se strašlivým hnusem a křičel:

„K sakru, to je kořalka!"

Tu mu na pokyn primářův asistent chtěl dát napít vody, ale láhev přitom nepustil z ruky. Nemocný doušek spolkl a řval, jako by spolkl oheň.

„To je kořalka, k sakru! To je kořalka!"

Od včera večer všechno, co pil, byla kořalka. Zvyšovalo to jeho žízeň, už nemohl pít, protože ho všecko pálilo. Přinesli mu polévku, ale to se ví, jistě ho chtějí otrávit, protože polévka byla cítit alkoholem! Chléb byl kyselý a zkažený. Kolem něho byl jen samý jed. Cela smrděla sírou. Obviňoval lidi, že mu škrtají sirky pod nosem, aby ho otrávili.

Lékař opět vstal a poslouchal Coupeaua, který teď zas měl za samého poledne vidění přízraků. Zdálo se mu, že vidí po stěnách pavučiny velké jako lodní plachty! Potom se z těchto plachet udělaly sítě, jejichž oka se zužovala a protahovala, zvláštní hračka! Oky se provlékaly černé koule, opravdové eskamotérské koule, nejdříve velké jako kuličky, potom jako dělové koule; a natékaly a svrašťovaly se, jen aby ho dopalovaly. Najednou vykřikl:

„Hú, krysy, hú, krysy, v tuhle hodinu!"

Z koulí se staly krysy. Ta špinavá havěť rostla, převlékala se sítí, skákala po žíněnce a tam se rozplynula. Také tu byla opice, vyskočila ze zdi, vracela se zas do zdi a po každé se k němu přiblížila tak blízko, že ucouvl, aby mu neukousla nos. Najednou se to zas všechno změnilo; zdi asi začaly dělat kotrmelce, protože Coupeau křičel, škrtě se hrůzou a vztekem:

„Aha! Ouvej! Házejte si se mnou, mně je to fuk!... Ouvej! Barabizna! Ouvej, dolů s tím!... Ano, jen si zvoňte na zvony, havrani! Hrajte si na varhany, abych nemohl zavolat stráž!... A ta holka strčila za zeď nějaký stroj! Slyším ho dobře, hučí, vyhodí nás do povětří... Hoří! K sakru, hoří! Volají, že hoří! Koukejte, jak to plápolá! Ó, ta záře! Ta záře! Celé nebe hoří! Rudé ohně! Zelené! Žluté ohně!... Sem ke mně, na pomoc! Hoří!"

Tyto výkřiky se ztrácely v chroptění. Pak už přemílal jen slova bez ladu a skladu, měl pěnu na ústech, bradu poslintanou. Lékař si drbal prstem nos, asi to byl navyklý pohyb, když stál před nějakým vážným případem. Obrátil se k asistentovi a zeptal se ho polohlasně:

„A co teplota? Pořád čtyřicet stupňů, že?"

„Ano, pane primáři."

Primář sešpulil ústa. Zůstal tu ještě dvě minuty, upíraje oči na Coupeaua. Potom pokrčil rameny a řekl:

„Stejný předpis. Polévka, mléko, citrónová limonáda, slabý chininový roztok po dávkách... Zůstaňte u něho a dejte mě zavolat!"

Odešel, Gervaisa šla za ním, aby se ho zeptala, zdali už není žádná naděje. Ale kráčel po chodbě tak prkenně, že se ho neodvážila oslovit. Chvíli tu stála, váhajíc, má-li se jít ještě podívat na svého muže. Představení se jí zdálo už dost trudné. A když ho zase slyšela křičet, že je limonáda cítit kořalkou, tu věru utíkala, měla už té podívané dost! Když byla na ulici, trysk koní a rachocení vozů na ni dělalo dojem, jako by jí celá svatá Anna byla v patách. Jak jí ten doktor vyhrožoval! Opravdu, už myslila, že je nemocná.

V ulici Goutte-ďOr Bochovi a ostatní ji ovšem očekávali. Jen vkročila do dveří, volali ji do vrátnice. Tak co, starý Coupeau je ještě při životě? Bože můj, ano, ještě je. Boche byl z toho udiven a ohromen: vsadil se o litr, že starý Coupeau do večera nevydrží. Jak! Že je ještě při životě! A všichni se plácali do stehen, divíce se tomu. To je ale chlapák! Ten toho vydrží! Paní Lorilleuxová počítala hodiny: šestatřicet hodin a čtyřiadvacet hodin šedesát hodin. Zatracený pořízek! Už šedesát hodin hází nohama a řve! Jakživ člověk něco takového neviděl! Ale Boche, který se kysele smál kvůli tomu litru, vyptával se Gervaisy pochybovačně, zdali má jistotu, že nenatáhl bačkory, hned jak odešla. Ale kdepak, ten na to nevypadal, skákal jako divous! Tu ji Boche nedal pokoje a prosil ji, aby ukázala, jak to dělal, aby viděli. Ano, ano, ať to ukáže na všeobecné přání! Všichni jí říkali, aby byla tak hodná, protože jsou tu zrovna dvě sousedky, které to včera večer neviděly; přišly sem schválně na tu podívanou. Domovník křičel, aby se postavili, lidé vyprázdnili střed vrátnice, strkajíce se lokty a hoříce zvědavostí. Ale Gervaisa sklopila hlavu. Opravdu, bála se, aby z toho neonemocněla. Ale aby se neřeklo, že se nechá prosit, udělala dva nebo tři malé skoky; ale udělalo se jí špatně a zvrátila se dozadu, čestné slovo, už nemůže! Společností prolétlo zklamání: to je škoda, napodobuje to tak dokonale. No, když nemůže... A protože se Virginie vrátila do krámu, zapomnělo se na starého Coupeaua a honem se mluvilo o domácnosti Poissonových, kde je teď boží dopuštění; včera přišli fendovat, strážník ztratí brzy místo; a Lantier, ten se točí kolem holky z hospody od vedle, je to skvostná žena, říká, že si zařídí drůbežnictví. Hrome, to bylo smíchu! Už viděli v duchu, jak se drůbežnice usadí v krámu; po mlsnotách zase něco hutnějšího! A ten starý paroháč Poisson vypadal při všem tom tak dobromyslně! Bůh sám ví, jak člověk, jehož řemeslem je umět vyzrávat na lidi, může být doma tak pitomý! Ale najednou všichni zmlkli, spatřivše Gervaisu, na kterou se už ani nedívali: v pozadí vrátnice, třesouc nohama i rukama, zkoušela si sama pro sebe napodobit Coupeaua. Výborně! To je to! Tohle chtěli vidět! Zastavila se jako zpitomělá, jako by se probírala z nějakého snu. Potom z ničeho nic utekla. Dobrou noc všem! Jde nahoru. Chce si trochu zdřímnout.

Druhý den Bochovi viděli, jak v poledne jde z domu jako včera a předevčírem. Popřáli jí, aby se potěšila. Ten den se chodba u svaté Anny otřásala řvaním a dupáním Coupeauovým. Ještě se držela zábradlí schodiště, když ho slyšela vřeštět:

„Ježíšmarjá, to je štěnic!... Jen pojďte blíž, semhle! Já vám rozházím kosti!... Chtějí mě sežrat! Ó, ty štěnice!... Však já na vás na všecky vyzraju! Táhněte k čertu!"

Chvíli nabírala dech přede dveřmi. Copak se to Coupeau bije s celou armádou? Když vešla, bylo to ještě horší. Coupeau měl záchvat zuřivého šílenství,jako kdyby uprchl z ústavu pro choromyslné. Poskakoval uprostřed cely a házel kolem sebe rukama, tloukl se do těla, tloukl do stěn a do podlahy, dělal kotrmelce a mlátil do prázdna. Chtěl otevřít okno, schovával se, bránil se, volal a sám si odpovídal a dělal hrozný povyk a nadával jako člověk, který se v těžkém snu brání houfu lidí. Potom Gervaisa pochopila, že se mu zdá, že stojí na střeše a pokrývá ji zinkovou deskou. Ústy napodoboval měch, ohříval železo ve výhni, poklekl a přejel palcem po okraji slamníku, jako že ho spájí. Ano, ve chvíli umírání vracelo se mu na mysl jeho řemeslo! A teď křičel a zachytával se střechy, protože mu banda darebáků bránila dělat pořádně práci. Na všech sousedních střechách byli lumpové a neřádi a dopalovali ho. A ti mizerové mu ještě k tomu naháněli celá hejna krys pod nohy! Ta zatracená zvířata viděl pořád a pořád! Marně po nich šlapal, dupaje vší silou, přibíhaly jich nové houfy a už se jimi celá střecha jen černala! A nebylo tu také plno pavouků? Stahoval si kalhoty, aby na stehnech zamáčkl ty ohromné pavouky; vždyť mu tam nalezli! Zatraceně, takhle svou práci jakživ nedodělá! Usilují o jeho zkázu a zaměstnavatel ho dá zavřít! Tu vyrazil a připadalo mu, že má v břiše nějaký parní stroj; ústa měl dokořán rozevřena a vydechoval kouř tak hustý, že se jím plnila cela; kouř vycházel oknem ven. Coupeau se naklonil, a dýchaje ztěžka, díval se, jak pruh kouře stoupá ve spirálách k nebi a zakrývá slunce.

„A hele!" křičel, „to je ta banda z ulice Clignancourt! Přestrojili se za medvědy a teď se tu naparují..."

Zůstal přikrčen u okna, jako by se se střechy díval na nějaký průvod na ulici.

„Vida, je to celý průvod, lvi a pardálové, a jak se šklebí... A děti jsou přestrojeny za psy a kočky... A tamhle se nese velká Klementa, ve vlasech samé peří. A teď se, sakra, natáhla a je vidět všecko, kde co má... Poslouchej, kočičko, měli bychom vzít roha... Zatracení policajti, necháte ji na pokoji, sakra! Nestřílejte, pro Krista Pána, nestřílejte!"

Křičel ještě víc, ochraptělým, vyděšeným hlasem, a rychle se skrčil; opakoval stále, že dole jsou policajti a vojáci a že na něho namířili pušky. Ve stěně viděl hlaveň pistole, namířenou mu na prsa. Zase mu berou tu holku!

„Nestřílejte, pro Krista Pána, nestřílejte!"

Potom se řítily domy, napodoboval praskot bořící se čtvrti. Všechno zmizelo, všecko bylo to tam. Ale neměl ani čas si oddychnout, s neobyčejnou rychlostí míjely nové obrazy. Měl zuřivou potřebu mluvit a slova se mu na rty jen hrnula, breptal páté přes deváté, až mu v krku svištělo. A řval víc a víc.

„A vida, to jsi ty! Dobrý den... Nedělej hlouposti, nestrkej mi vlasy do huby!"

Mával rukou před obličejem a foukal, jako by chtěl vlasy odundat. Asistent se ho zeptal:

„Kohopak to vidíte?"

„Ale moji starou přece!"

Díval se do stěny, k Gervaise stál zády.

Gervaisa se hrozně polekala; prohlížela si stěnu, zdali se tam snad také neuvidí. Coupeau s ní hovořil dál:

„Víš, nesmíš mě takhle balamutit... Ale ty jsi nějaká hezká, hrome! A jaké máš pěkné šaty! Kdepak jsi to sebrala, ty couro! Tos jistě uhnala nějakýho kořena, vid, ty kurvo! Jen počkej, já ti dám!... A vida, za sukněmi se ti schovává nějaký panák! Copak je to za pána? Jen se pěkně pokloň, ať ho trochu vidím... Zatracený život, je to zase on!"

Vyskočil a vrazil prudce do stěny; ale vycpávka ránu zmírnila. Bylo slyšet jen náraz jeho těla, jak dopadl prudkým odrazem na slamník.

„Koho to vidíte?" opakoval asistent.

„Kloboučníka! Kloboučníka!" řval Coupeau.

Asistent se vyptával Gervaisy, ale ta jen něco zakoktala; nemohla odpovědět, protože v ní tahle scéna probouzela vzpomínky na všechny trudy jejího života. Klempíř napřáhl pěsti.

„A teď kdo s koho, mladíčku! Konečně se musím s tebou vypořádat! A ty si sem jdeš, jako by se nechumelilo, zavěšen do té rafiky! To se mi chceš přede všemi posmívat, že? Ale víš, že ti zakroutím krk, na mou duši! Zakroutím a nebudu si na to brát rukavičku!... Jen se tolik nenaparuj!... Tu máš! A tu máš! A tu máš! A tu máš!"

Bušil pěstmi do prázdna. Zmocnila se ho zuřivost. Jak couval, narazil na zeď a myslil, že ho někdo napadl zezadu. Obrátil se a začal bušit do stěny. Poskakoval, skákal z kouta do kouta, narážel břichem, stehny, ramenem, válel se po zemi a zase vstával. Kosti měl jako změklé, maso pleskalo jako mokrá koudel. A tuhle pěknou hru doprovázel strašlivými vyhrůžkami, hrdelními, divokými skřeky. Zdálo se, že bitka dopadá pro něho špatně: krátil se mu dech a oči mu vylézaly z důlků; pomalu se stával bázlivým jako dítě.

„Chyťte vraha! Chyťte vraha!... A teď táhněte odtud! Darebáci, ještě se smějí! A teď ta děvka leží, všechny čtyři ve vzduchu!... Musí do toho, nedá se nic dělat!... A ten ničema ji týrá! Uřezává jí nožem nohu! Druhá noha už leží na zemi, břicho je otevřené a všude plno krve... Ach Bože! Ach Bože! Ach Bože..."

A celý zpocený, vlasy nad čelem zježené, přímo hrozný, couval pozpátku, házeje divoce rukama, jako by chtěl zaplašit tu hnusnou vidinu. Vyrazil dvakrát srdcervoucí výkřik a padl naznak na slamník, do kterého se podpatkem zapletl.

„Pane doktore, pane doktore, je mrtev!" řekla Gervaisa spínajíc ruce.

Asistent popošel blíž a odtáhl Coupeaua doprostřed slamníku. Ne, není ještě mrtev. Zuli ho a jeho nahé nohy čouhaly ven a tančily samy, noha vedle nohy, v taktu, rychlý, pravidelný tanec.

Primář právě vešel. Přiváděl dva kolegy, jednoho hubeného a druhého tlustého, měli řádovou stužku jako on. Všichni tři se beze slova sklonili a prohlíželi si muže se všech stran. Potom spolu spěšně polohlasně hovořili. Obnažili pacienta od stehen až k ramenům a Gervaisa, vystoupivši na špičky, viděla celý ten nahý trup. Teď to bylo dovršeno: třas sestoupil z paží, vystoupil z nohou a zachvátil trup, třásl se teď až hrůza! Na mou duši, ten kašpárek se teď smál i břichem! Záchvěvy smíchu stoupaly podél boků a nemocný se dusil a dusil, jako by měl smíchy prasknout. A všechno se třáslo, to jste měli vidět! Svaly se zdvíhaly proti sobě, kůže se třásla jako buben, chlupy tančily valčík a dělaly si poklony. Byl to šílený tanec, řekl bys poslední kvapík, když už svítá a všichni tanečníci se drží za ruce a dupají podpatky.

„Spí," zašeptal primář.

A ukazoval oběma druhům Coupeauovu tvář. Pacient měl oči zavřeny, ale tváře se mu chvěly nervosním škubáním. Vypadal ještě hrozněji, když tu tak ležel vyčerpán, s bradou vysedlou a s tváří umírajícího, který má zlá vidění. Ale když si lékaři všimli jeho nohou, začali si je prohlížet s největším zájmem. Nohy tancovaly pořád. Coupeau spal, ale nohy tancovaly pořád! Ať si jejich pán chrápe jak chce, na tom jim nezáleží! Třásly se pořád stejně, ani pohyb nezrychlily, ani nezpomalily. Jako by to byly nohy mechanické, dělaly si, co samy chtěly.

Když Gervaisa viděla, že lékaři kladou ruce na tělo jejího muže, chtěla je také ohmatat. Popošla tiše k němu a položila mu ruku na rameno. Nechala ji tam chvilku ležet. Pane Bože! Co se to tam dělo? I do nejhlubších vrstev se tam všecko třáslo, snad i kosti skákaly! Odkudsi z dálky přicházely záchvěvy, vlny třasu se vzdouvaly a řítily se pod kůží jako řeka. Když ruku trochu přitiskla, cítila, jak morek v kostech sténá bolestí. Prostým okem bylo vidět jen malé vlnky, které se točily na povrchu jako ve vodě vír; ale uvnitř! Tam to řádilo zle. Tam se to nějak hýbalo! Jako v krtčí díře! To tam kopal krumpáčem alkohol ze zapadáku starého Colomba. Celé tělo jím bylo promáčeno a už aby se ta jeho práce skončila, hrome, vždyť se Coupeau zrovna drobí a rozpadává ustavičným třesením celého těla!

Lékaři odešli. Gervaisa zůstala s asistentem sama a za hodinu opakovala tiše:

„Pane doktore, pane doktore, už je mrtev..."

Ale asistent, který právě pozoroval nohy, zavrtěl hlavou, že ještě ne. Nahé nohy, vystrčené z lůžka, tancovaly pořád; nebyly právě čisté a byly na nich dlouhé nehty. Minulo ještě několik hodin. Najednou nohy ztuhly, už se nehýbaly. Tu se asistent obrátil k Gervaise a řekl jí:

„Je konec!"

Jen smrt dovedla ty nohy zastavit!

Zola, Émile: Zabiják, přel. Pochovi, SNKLHU, Praha 1958