Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest Část pátá, IV Odmlčel se a dlouho hledal slova. „Bylo to asi takhle: jednou jsem položil sám sobě otázku, jak by to asi dopadlo, kdyby se do mého postavení dostal Napoleon a nemohl začít svou kariéru ani Toulonem, ani Egyptem, ani přechodem přes Mont blanc, ale místo všech těch krásných a monumentálních věcí by mu docela všedně stála v cestě směšná babka, registrátorka, kterou by ovšem musel nejdřív zabít, aby jí mohl z truhly vyfouknout peníze (kvůli kariéře, rozumíš?). Tak tedy: odhodlal by se k tomu, kdyby neměl žádné východisko? Neodradilo by ho, že to je až příliš málo monumentální a... a že to je hřích? Věř mi, že s tímhle problémem' jsem si strašně moc nalámal hlavu a že mi byla hrozná hanba, když se mi konečně rozbřesklo (zčistajasna), že by ho to nejen neodradilo, nýbrž že by ho ani ve snu nenapadlo, aby v tom viděl něco příliš málo monumentálního... a že by se dokonce divil, co by ho na tom mělo odrazovat! A že kdyby neměl nic jiného na vybranou, ani chvíli by se nerozmýšlel a sprovodil by ji ze světa tak, že by oběť ani nepípla!... Tak už jsem se tedy... také nerozmýšlel... a sprovodil jsem ze světa ... podle toho zářného příkladu... Navlas tak to bylo! Tobě je to k smíchu? Ano, Soňo, na tomhle je nejsměšnější, že to možná tak doopravdy bylo ..." Ale Soně nic k smíchu nebylo. „Mluvte se mnou radši přímo... bez příkladů," poprosila ještě nesměleji, že ji bylo sotva slyšet. Otočil se k ní, smutně se na ni zadíval a vzal ji za ruce. „A zas máš pravdu, Soňo. To všecko je přece nesmysl, dočista prázdný žvást! Podívej, sama víš, že má matka skoro nic nemá. Sestra, která jen náhodou dostala vzdělání, se musí protloukat jako vychovatelka. Všecky své naděje skládaly jen ve mne. Studoval jsem, ale nemohl jsem se na univerzitě pro nedostatek peněz udržet a musil jsem na čas odejít. I kdyby to bylo dál pokračovalo aspoň tak, měl jsem naději (kdyby se okolnosti vyvíjely příznivě), že to za deset za dvanáct let přece jen dotáhnu na nějakého učitele nebo úředníka s tisícirublovým platem... (Odříkával to, jako by to měl naučené.) A do té doby by matku umořily starosti a trápení a tak bych jí stejně nepomohl, a sestra... no, se sestrou by to mohlo dopadnout ještě hůř!... A koho by taky lákalo celý život kolem všeho jen tak chodit a od všeho se odvracet, zapomenout na matku a s respektem snést například křivdu na sestře? Proč vlastně? Proto, abych, až je pochovám, měl na krku další – ženu a děti, a ty pak také nechal bez groše a bez sousta? Tak tedy... tak jsem se rozhodl, že až získám od té báby peníze, upotřebím je pro nejbližší léta a nebudu trápit matku, zajistím si z nich studium na univerzitě i první kroky po vystudování, a to všechno jsem chtěl provést velkoryse a radikálně, abych si bezpečně zajistil celou příští kariéru a vykročil po nové, nezávislé cestě ... Tak... tak, a to je všechno ... No, to se ví, že jsem babku zabil, to jsem neudělal dobře ... ale dost už!" Když s námahou dospěl k závěru, byl u konce sil a svěsil hlavu. „Ne, ne, tak to není," zahořekovala Soňa. „Copak je možné takhle... ne, tak to není, tak to není!" „Vidíš, říkáš, že to tak není!... A já ti přece pověděl ryzí pravdu!" „Jakápak je tohle pravda! Bože můj!" „Já přece zabil jen veš, Soňo, nepotřebnou, odpornou, ošklivou veš." „Ale ta veš byl člověk!" „To vím sám, že to nebyla veš," odpověděl a divně se na ni podíval. „Ale vždyť já mluvím hloupě, Soňo," dodal. „Už dlouho mluvím hloupě... Takhle to vůbec není, máš úplnou pravdu. Důvody byly docela, docela jiné!... Já už jsem tak dlouho s nikým nemluvil, Soňo... Hlava se mi div nerozskočí!" Oči mu horečně planuly. Už skoro blouznil. Po rtech mu přebíhal prchavý nervózní úsměv. Pod vším rozohněním už prokukovala strašlivá nemohoucnost. Soňa pochopila jeho trýzeň. I jí už z toho šla hlava kolem. A jak podivně mluvil: tak trochu tomu rozuměla, ale... „Ale jak to! Jak to! Bože můj!" A zoufale lomila rukama. „Ne, Soňo, tak to není!" zvedl k ní pojednou hlavu, jako by ho náhle překvapila a pobodla nějaká nová myšlenka. „Tak to není! Raději... raději si mysli (ano, tak to bude skutečně lepší!), mysli si, že jsem ctižádostivý, závistivý, zlý, ničemný a mstivý a konečně... že mám sklon i k šílenství. (Když, tak ať je to všechno dohromady! Prve mluvili o tom, že jsem zešílel, všiml jsem si toho!) Před chvílí jsem ti řekl, že jsem se nemohl na univerzitě udržet. Ale víš, že možná mohl? Na poplatky by mi poslala matka a na obutí a ošacení i na stravu bych si vydělal sám, určitě! Měl jsem možnost dávat hodiny, byl bych dostával po padesáti kopejkách. Razumichin přece také pracuje! Ale já na všecko zanevřel a nechtěl jsem. Ano, přesně tak, zanevřel (tohle slovo to dobře vystihuje!). A jako pavouk jsem zalezl do své komůrky. Však jsi byla v té mé noře, sama jsi viděla ... A nevíš, Soňo, jak nízké stropy a těsné světničky tísní duši i mozek! Jak jsem tu noru nenáviděl! A přece jsem z ní nechtěl ven. Schválně! Celé dny jsem nevycházel a měl jsem odpor k práci ba i k jídlu. Když mi Nastasja něco přinesla, tak jsem to snědl, když ne, přečkal jsem den i tak, naschvál, ze zarputilosti jsem po nikom nic nechtěl! V noci jsem neměl čím svítit, tak jsem ležel potmě, ale na svíčky jsem si vydělat nechtěl. Měl jsem se učit, ale knihy jsem rozprodal. Na mém stole je na poznámkách a na sešitech ještě teď na prst prachu. Raději jsem ležel a přemýšlel. Pořád jen přemýšlel... A měl jsem takové sny, podivné, všelijaké, darmo mluvit! Jenže se mi zároveň začalo zdát, že ... Ne, tak to není! Zas to pletu! Podívej, přitom jsem se pořád ptal sám sebe: proč jsem tak hloupý, že když jsou hloupí druzí a když vím dokonce pozitivně, že hloupí jsou, nechci být sám chytřejší? Pak jsem přišel na to, Soňo, že kdybych měl čekat, až všichni zmoudří, tak bych se asi nedočkal... A ještě později jsem přišel na to, že to nebude nikdy, že se lidé nikdy nezmění a že je nikdo nepředělá, že je škoda se namáhat! Ano, tak je to! To je jejich zákon... Zákon, Soňo! Tak je to!... A já už teď taky vím, Soňo, že ten, kdo má pevný a silný rozum a pevnou vůli, může lidi ovládat! Kdo se odváží velkých věcí, tomu dají za pravdu. Kdo se dovede vysmát vznešenému, ten se stává jejich zákonodárcem a nejopovážlivější ze všech má podle nich největší pravdu! Tak to doposud bylo a navěky to tak bude! Kdo to nevidí, je slepý!" Raskolnikov se přitom sice stále díval na Soňu, ale už nedbal na to, zda mu porozumí nebo ne. Třásl se jako v zimnici. Dostal se do jakéhosi pochmurného vytržení. (Skutečně přespříliš dlouho s nikým nehovořil!) Soňa pochopila, že ten bezútěšný katechismus se stal jeho vírou a zákonem. „A zároveň jsem se dovtípil, Soňo," pokračoval zaníceně, „že moc připadá jen tomu, kdo se odváží vztáhnout ruku a vzít si ji. Rozhoduje tu jedno jediné: odvážit se! A tak jsem přišel, poprvé v životě, na myšlenku, na kterou přede mnou ještě nikdy nikdo nepřišel! Nikdo! Náhle mi bylo nad slunce jasné, že není možné, aby dodnes pořád nikdo neměl dost toho, chodit kolem těch nechutností jako kolem horké kaše, a neodvážil se kopnout do toho všeho, až by to letělo k čertu! A já... já se chtěl odvážit a zavraždil jsem... jen a jen odvážit, Soňo, to je to celé!" „Ach mlčte, mlčte!" vykřikla se sepjatýma rukama Soňa. „Odvrátil jste se od boha a bůh vás zavrhl, dal vás napospas ďáblovi!" „Proto se mi, Soňo, když jsem tak ležel potmě, pořád zdálo, že se mi do myšlenek plete ďábel, viďte?" „Mlčte! Nesmějte se, nerouhejte se, vy tomu vůbec, ale vůbec nerozumíte! Ach bože! Nic, vůbec nic nepochopíte!" „Mlč, Soňo, já se vůbec nesměju, sám přece vím, že mě ponoukal ďábel. Mlč, Soňo, mlč!" dodal ještě jednou zamračeně a důtklivě. „To všecko vím. O tom všem jsem se už dost napřemýšlel a našeptal, když jsem tenkrát ležel potmě... O to všechno, o každou nejmenší podrobnost jsem se do krve hádal sám se sebou a vím všecko, všecko. A všechny ty žvásty se mi tehdy tak úžasně zprotivily! Stále jsem na ně chtěl zapomenout a začít znova, Soňo, přestat žvanit! Copak si opravdu myslíš, že jsem šel bezhlavě jako hlupák? Ne, šel jsem moc chytře, a právě to mě zničilo! Nemysli si, já dobře věděl například to, že jakmile jsem se vůbec začal sám sebe ptát a mučit se, zda mám či nemám právo na moc, tak na tu moc právo určitě nemám. Anebo jestli si kladu otázku člověk, nebo veš, tak je jasné, že pro mne člověk veš není, že je veš jen pro takové, které to vůbec nenapadne a kteří jdou přímo a žádné otázky si nekladou... Jestliže jsem se tolik dní trápil otázkou, jak by se rozhodl Napoleon, jasně už jsem přece cítil, že já Napoleon nejsem... Byly to nekonečné, trýznivé a jalové dohady, Soňo, v kterých jsem se zmítal, a měl jsem jedinou touhu – všecko rázně odhodit. Chtěl jsem zabít bez vytáček, Soňo, chtěl jsem zabít pro sebe, v čistě vlastním zájmu. V tom jsem nechtěl lhát ani sám sobě! Nevraždil jsem proto, abych pomohl matce, to je nesmysl! Ani jsem nevraždil proto, abych se, až získám prostředky a moc, stal dobrodincem lidstva! Nesmysl! Spáchal jsem to jen tak, jen pro sebe, ve svém vlastním zájmu, a jestli se pak stanu něčím dobrodincem nebo budu celý život jako pavouk chytat všecky ostatní do pavučiny a vysávat, o to mi v tu chvíli nemohlo jít!... A to hlavní, co jsem chtěl tou vraždou získat, nebyly peníze, Soňo, ne, to nebyly ani tak peníze, jako něco jiného... To všecko už teď vím... Pochop mě: možná že kdybych šel dál touž cestou, nikdy bych už žádnou vraždu nespáchal. Já chtěl zjistit něco jiného, něco jiného mi vedlo ruku: chtěl jsem tehdy zjistit, a zjistit co nejrychleji, zda jsem stejná veš jako ostatní, nebo zda jsem člověk. Zda to dokážu překročit, nebo nedokážu! Zda se odvážím natáhnout ruku a vzít, nebo neodvážím! Zda jsem ubohý hmyz, nebo zda mám právo..." „Zabíjet? Zda máte právo zabíjet?" zalomila rukama Soňa. „Ach Soňo!" vybuchl podrážděně a chtěl se nějak ohradit, ale udělal jen přezíravou odmlku. „Nepřerušuj mě, Soňo! Chtěl jsem tě jenom přesvědčit, že mě tehdy ponoukl ďábel a teprve pak mi ukázal, že jsem neměl právo udělat ten krok, protože jsem zrovna taková veš jako všichni! Ztropil si ze mne posměch a já teď přišel k tobě! Máš hosta! Přišel bych za tebou, nebýt jen veš? Poslyš: když jsem tenkrát k staré šel, šel jsem to, abys věděla, jen zkusit..." „A zabil jste! Zabil!" „Ale jak jsem zabil? Copak takhle se zabíjí? Copak někdo jde zabíjet tak jako tehdy já? Jednou ti povím, jak to bylo... Copak jsem zabil nějakou babku? Sebe jsem zabil, žádnou babku! A zároveň jsem navždy utloukl sám sebe!... Ale tu babku zavraždil ďábel, a ne já... Ale dost, dost už, Soňo, dost! Nech mě!" vykřikl náhle v hysterickém zoufalství. „Nech mě!" Opřel si lokty o kolena a sevřel hlavu v dlaních jako v kleštích. „Ta bolest!" zaúpěla utýraně Soňa. „Ale co teď, co mám dělat teď, jen řekni!" zvedl k ní hlavu a podíval se na ni s tváří sešklebenou zoufalstvím. „Co máš dělat!" vykřikla, prudce se vztyčila a v očích, doposud zalitých slzami, jí náhle blýsklo: „Vstaň!" Chytila ho za rameno; povstal a užasle na ni hleděl. „Jdi, a hned teď, v tu chvíli se postav na nároží, pokloň se a nejdříve zlíbej půdu, kterou jsi poskvrnil, a pak se pokloň celému světu, do všech čtyř světových stran, a nahlas oznam všem: Já jsem vrah!' Pak ti bůh znovu vrátí život. Půjdeš? Půjdeš?" ptala se, a třesouc se jako osika, chytila ho za obě ruce, pevně mu je tiskla a upírala na něho planoucí pohled. Její nenadálé zanícení ho překvapilo, ba ohromilo. „Ty tedy myslíš, abych šel do vězení, Soňo? Abych se sám udal?" zeptal se ponuře. „Vzít na sebe kříž a vykoupit se jím, to musíš udělat." Dostojevskij, Fjodor Michajlovič: Zločin a trest, přel. J.Hulák, Lidové nakladatelství, Praha 1977