Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov

Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov

Díl druhý, III

„Buď zdráv, Iljo. Jsem tak rád, že tě vidím! Jak se pořád máš? Jsi zdráv?" ptal se Štolc.

„Ach ne, je se mnou zle, milý Andreji," odpověděl Oblomov s povzdechem, „kdepak zdráv!"

„A copak, jsi nemocen?" zeptal se Štolc starostlivě.

„Trápí mě ječná zrna. Teprve minulý týden se mi z pravého oka jedno ztratilo a teď se zas dělá nové."

Štolc se zasmál.

„To je všechno?" zeptal se. „To máš od spaní."

„Kdepak všechno, souží mě žáha. Měl jsi slyšet, co říkal onehdy doktor. Prý mám jet do ciziny, jinak bude zle. Prý mě může ranit mrtvice."

„A co budeš dělat?"

„Nepojedu."

„Pročpak?"

„Prosím tě! Vždyť si poslechni, co mi toho napovídal. Mám prý žít někde na horách, jet do Egypta nebo do Ameriky..."

„A co na tom?" klidně se zeptal Stole. „V Egyptě bys byl za dva týdny a v Americe za tři."

„Ale, ale, Andreji, i ty tedy tak mluvíš! Jediný rozumný člověk, a i tomu přeskočilo. Kdopak jezdí do Ameriky a do Egypta? Angličané, ale ty už Pánbůh tak uzpůsobil; a také nemají doma kde žít. Ale kdo by jezdil od nás? Leda nějaký zoufalec, kterému nezáleží na životě."

„Prosím tě, je to snad nějaké hrdinství? Sedneš si do kočáru nebo na loď, dýcháš čerstvý vzduch, díváš se na cizí země, města, zvyky, na všechny ty divy... Ech ty! No, a copak tvé záležitosti, co se děje v Oblomovce?"

„Ach...!“ mávl rukou Oblomov.

„Co se stalo?"

„Co? Život mě nenechává na pokoji!"

„To je dobře!" řekl Štolc.

„Jak to, dobře! Kdyby se tak se mnou jen mazlil, ale vždyť mě pronásleduje, jako když někdy ve škole rváči dorážejí na hodného žáka; jeden ho potají štípne, druhý se do něho zas pustí rovnou zpředu a posype ho pískem... Není to k vydržení!"

„Ty jsi až příliš – hodný. A co se stalo?"

„Dvojí neštěstí."

„Jaképak?"

„Jsem úplně na mizině."

„Jak to?"

„Tuhle ti přečtu, co mi píše starosta... Kde mám to psaní? Zachare, Zachare!"

Zachar dopis vyhledal. Štolc si jej rychle přečetl a zasmál se, patrně starostovu slohu.

„To je kus taškáře, ten starosta!" řekl. „Nejdřív mužikům povoluje a pak si stěžuje! Dát jim raději pasy a pustit je, kam se jim zachce."

„Prosím tě, to by třeba odešli všichni!" namítl Oblomov.

„Ať si jdou!" pravil Štolc bezstarostně. „Komu je tam dobře a vyplácí se mu zůstat, ten neodejde; a nevyplácí-li se mu to, nevyplácí se to ani tobě. Proč ho tedy držet?"

„Vida ho, co si vymyslil!" odporoval Ilja Iljič. „V Oblomovce jsou mužici pokojní, sedí pořád doma; co by se toulali po světě... ?"

„Což ty nevíš, že ve Verchljově chtějí zřídit přístaviště a má tamtudy vést hlavní silnice, takže i Oblomovka bude nedaleko od ní, a v městě chystají výroční trhy..."

„Ach ty můj bože!" zanaříkal Oblomov. „To tak ještě scházelo! Oblomovka byla v takovém tichém koutě, tak stranou, a teď výroční trhy, hlavní silnice! Mužici si zvyknou jezdit do města, začnou se u nás potloukat kupci – všechno je ztraceno! To je neštěstí!"

Štolc se zasmál.

„Toť se ví, je to neštěstí!" pokračoval Oblomov. „Naši mužici celkem ušli, nic o nich nebylo slyšet, nic dobrého ani špatného, dělali svou práci, o nic se nestarali; ale teď se tam dostane neřest; začnou být samý čaj, káva, sametové kalhoty, harmoniky, maštěné vysoké boty... Z toho nebude nic dobrého!"

„Ano, takhle by z toho ovšem mnoho dobrého nebylo," poznamenal Štolc. „Ale založ ve vesnici školu..."

„Není na to příliš brzy?" namítl Oblomov. „Čtení mužikovi škodí. Nauč ho číst a psát, a on třeba už nebude chtít orat..."

„Vždyť mužici si budou číst právě, jak mají orat, ty blázínku! Ale poslyš, beze žertu, ty sám musíš letos pobýt na vesnici."

„Ano, to je pravda; jenže můj plán ještě není celý..." nesměle poznamenal Oblomov.

„Však taky žádný nepotřebuješ!" řekl Štolc. „Jen tam jed a uvidíš na místě, co se musí udělat. S tím plánem se pářeš už nějak dlouho, copak ho opravdu pořád ještě nemáš hotový? Co tedy děláš?"

„Ach hochu drahá! Jako bych neměl na starosti nic jiného než statek. A co to druhé neštěstí?"

„Jaképak?"

„Vyhánějí mě z bytu."

„Jak tě vyhánějí?"

„Inu, mám se prý vystěhovat, a hotovo."

„No, a co dál?"

„Jak to, co dál? Já už si tu odřel záda i boky, jak pro ty starosti nemohu spát. Vždyť jsem na to sám, a teď tohle a ono, pak kontrolovat účty, tuhle zaplať, tamhle zaplať a do toho stěhování! Stojí to spoustu peněz, nevím opravdu kudy kam! Člověk se ani nenaděje a zůstane bez groše..."

„Jak se jen může někdo takhle zhýčkat, že je pro něho těžké přestěhovat se!" promluvil Štolc udiveně. „Ostatně, mluví-li se o penězích: máš jich tu mnoho? Dej mi asi pět set rublů, musím je teď poslat; zítra si vyberu v naší kanceláři..."

„Počkat! Jen co si vzpomenu... Nedávno poslali z vesnice tisíc a teď mi zbývá... počkejme..."

Oblomov začal hledat v zásuvkách.

„Tadyhle... deset, dvacet, tady je dvě stě rublů... a tady dvacet. Ještě tu byly drobné... Zachare, Zachare!"

Zachar jako obvykle seskočil s pícky a přišel do pokoje.

„Kde jsou ty dva desetníky, co byly na stole? Včera jsem je sem dal..."

„Co to máte s těmi dvěma desetníky, Iljo Iljiči? Už jsem vám hlásil, že tu žádné dva desetníky nebyly..."

„Jak to, nebyly! Bylo to zpátky na pomeranče..."

„Dal jste je někomu a zapomněl jste na to," řekl Zachar a obrátil se ke dveřím.

Štolc se zasmál.

„Ech vy Oblomovci!" pokáral je. „Nevědí, kolik mají v kapse peněz!"

„A jaké peníze jste to dával prve Michejovi Andrejiči?" připomněl Zachar.

„Ach ano, Taranťjev si vzal taky deset rublů," obrátil se Oblomov živě ke Štolcovi, „na to jsem zapomněl."

„Proč k sobě to zvíře pouštíš?" zeptal se Štolc.

„Ani ho nemusí pouštět!" zasáhl Zachar. „Ten sem přijde jako domů nebo do hospody. Odnesl pánovu košili a vestu a víckrát jsme je neviděli. Prve nás navštívil, protože chtěl frak, prý si ho zkusí! Kdybyste mu aspoň vy domluvil, pane Anreji Ivanyči..."

„Po tom ti nic není, Zachare. Jdi si po svých!" přísně poznamenal Oblomov.

„Dej mi arch dopisního papíru," požádal Štolc, „potřebuji něco napsat."

„Zachare, podej papír, Andrej Ivanyč potřebuje..." řekl Oblomov.

„Vždyť nemáme! Prve jsme hledali," odpověděl Zachar z předsíně a ani nepřišel do pokoje.

„Jen nějaký kousek!" naléhal Štolc.

Oblomov chvíli hledal na Štolc, ale nenašel ani kousek.

„Tak mi dej aspoň navštívenku."

„Když já už dávno žádné navštívenky nemám," pravil Oblomov.

„Co se to s tebou děje?" zeptal se Štolc ironicky. „Vždyť se chystáš do práce, píšeš plán. Prosím tě, chodíš ty někam, navštěvuješ někoho? S kým se vídáš?"

„Kam chodím? Chodím málokam, pořád sedím doma.

Dělá mi starosti ten plán a teď zas byt... Ještě dobře, že se toho ujal Taranťjev, chce něco najít..."

„Chodí k tobě někdo?"

„Ano... ten Taranťjev, taky Alexejev. Onehdy přišel doktor... Byl tu Pěnkin, Sudbinskij, Volkov..."

„Nevidím u tebe ani žádné knihy," pokračoval Štolc.

„Tuhle je kniha!" řekl Oblomov a ukázal na knihu, ležící na stole.

„Copak je to?" zeptal se Štolc a podíval se." ,Cesta do Afriky'. A stránka, na které jsi přestal, zplesnivěla. Ani noviny tu není vidět... Čteš vůbec noviny?"

„Ne, mají takový drobný tisk, kazí to oči... a ani to nepotřebuji, protože je-li něco nového, člověk ze všech stran neslyší celý den o ničem jiném."

„Proboha, Iljo!" řekl Štolc a upřel na Oblomova užaslý pohled. „Co tedy vlastně děláš? Jsi jako bochánek těsta, ležíš a ani se nehneš!"

„Je to tak, Andreji, jako bochánek těsta," smutně přisvědčil Oblomov.

„Ale což poznání omlouvá?"

„Ne, je to jen odpověď na to, cos řekl. Neomlouvám se," pravil Oblomov s povzdechem.

„Musíš se přece z toho spánku vzbudit."

„Dřív jsem se snažil a nepodařilo se mi to, co tedy teď... nač? Nic mě nevolá, duše se nebouří, mysl klidně spí!" bránil se Oblomov s náznakem hořkosti. „Nechme toho... Pověz mi raději, odkud jsi teď přijel."

„Z Kyjeva. Asi za čtrnáct dní pojedu do ciziny. Jed se mnou..."

„Dobře, třebas..." souhlasil Oblomov.

„Sedni si tedy, napiš žádost a zítra ji podáš..."

„Vida, zas hned zítra!" vzpamatoval se Oblomov. „To je spěchu, jako by vás někdo honil! Rozmyslíme se, promluvíme si a potom, jak Pánbůh dá! Leda snad nejdřív na vesnici, ale do ciziny... přece až potom..."

„Pročpak až potom? Vždyť lékař ti to nařídil, ne? Shoď ze sebe nejdřív tuk, tíži těla, pak zmizí i spánek ducha. Potřebuješ tělesný i duševní pohyb."

„Ne, Andreji, to všechno by mě unavovalo, mám špatné zdraví. Ne, raději mě nech, jed si sám..."

Štolc se chvíli díval na ležícího Oblomova, Oblomov zas na něho.

Štolc potřásl hlavou a Oblomov vzdychl.

„Ty jsi podle všeho líný i žít, ne?"

„Inu ano, vždyť to tak je, jsem líný i žít, Andreji."

Andrej v duchu rozvažoval, jak se ho dotknout na citlivém místě a kde takové místo má, zatím si však Oblomova mlčky prohlížel a pojednou se dal do smíchu.

„Jak to, že na sobě máš jednu punčochu nitěnou a druhou bavlněnou?" zeptal se a ukázal mu na nohy. „A proč máš také košili na ruby?"

Oblomov se podíval na nohy, pak na košili.

„Opravdu," připustil rozpačitě. „Ten Zachar, toho mám za trest! Ani bys nevěřil, co se s ním natrápím! Hádá se, je hrubý, ale práci od něho nechtěj!"

„Ach Iljo, Iljo!" řekl Štolc. „Ne, takhle tě nenechám. Za týden se ani nepoznáš. Ještě dnes večer ti oznámím podrobný plán, co hodlám sám a s tebou podniknout, ale teď se obleč. Počkej, já tě přivedu k životu! Zachare!" křikl. „Oblékat Ilju Iljiče!"

„Kampak, prosím tě, co tě napadá? Hned přijde Taranťjev s Alexejevem na oběd. Potom jsme vlastně chtěli..."

„Zachare," pokračoval Štolc, neposlouchaje ho, „pomoz pánovi s oblékáním."

„K službám, pane Andreji Ivanyči, jen ještě vyčistím boty," řekl ochotně Zachar.

„Cože? V pět hodin nemáš ještě vyčištěné boty?"

„Vyčištěné by byly už od minulého týdne, ale pán nebyl venku, tak už se zas nelesknou..."

„No, dej je sem, jak jsou. Můj kufr zanes do hostinského pokoje, zůstanu u vás. Hned se obléknu a ty se také připrav, Iljo. Poobědváme někde na cestě, pak uděláme dvě tři návštěvy a...

„Ale poslechni, ty... jakpak tak najednou... počkej... musím si to rozmyslit... vždyť nejsem oholen..."

„Jaké rozmýšlení a drbání za ušima... Dáš se oholit cestou, zavezu tě někam."

„A kam to máme všude jezdit?" naříkavě zvolal Oblomov. „K neznámým lidem? Co tě to napadlo! Půjdu raději k Ivanu Gerasimovičovi; nebyl jsem tam aspoň tři dny."

„Kdo je to Ivan Gerasimyč?"

„Sloužil se mnou dřív v úřadě..."

„Aha! Ten šedivý exekutor; co na něm máš? Co je to za zálibu, ztrácet čas s takovým vrtákem?"

„Ty někdy mluvíš o lidech tak příkře, Andreji, že opravdu nevím. Vždyť je to hodný člověk, jenže nechodí v holandských košilích..."

„Co u něho děláš? O čem s ním mluvíš?" zeptal se Štolc.

„Víš, u něho je tak nějak pěkně a útulno. Pokoje má maličké, pohovky takové hluboké, že do nich zapadneš, ani tě není vidět. Okna má docela zarostlá břečťanem a kaktusy, kanárků přes tucet, tři psy, takové hodné! Na stole jsou pořád zákusky. Všechny rytiny představují rodinné výjevy. Přijdeš a nechce se ti pryč. Sedíš, o nic se nestaráš, na nic nemyslíš, víš, že máš u sebe člověka... toť se ví, chytrý není, vyměňovat s ním názory, na to není ani pomyšlení, zato je bezelstný, hodný, srdečný, nenáročný a za zády tě nepomluví!"

„A co tedy děláte?"

„Co děláme? Přijdu takhle a převalíme se proti sobě na pohovky; on si kouří..."

„No, a ty?"

„Já taky kouřím, poslouchám, jak štěbetají kanárci. Pak přinese Marfa samovar."

„Taranťjev, Ivan Gerasimyč!" podivil se Štolc, krče rameny. „Tak se honem oblékej," pobídl Oblomova. „A až přijde Taranťjev, řekni mu," dodal, obraceje se k Zacharovi, „že dnes neobědváme doma, že Ilja Iljič celé léto nebude obědvat doma a na podzim bude mít mnoho práce, takže s ním nebude moci mluvit..."

„Vyřídím, nezapomenu, všechno vyřídím," odpověděl Zachar, „a jak poručíte s obědem?"

„Sněz ho s někým a dej si chutnat."

„K službám, pane."

Asi za deset minut se Štolc objevil oblečen, oholen, učesán, ale Oblomov melancholicky seděl na posteli, pomalu si na prsou zapínal košili a nemohl trefit knoflíkem do dírky. Před ním klečel na jednou koleně Zachar, v ruce s nevyčištěnou botou jako s nějakou mísou, chystal se botu pánovi obout a čekal, až bude hotov se zapínáním košile.

„Ty sis ještě neobul botu!" užasl Štolc. „Tak si pospěš, Iljo, pospěš si přece!"

„A kam to bude? A proč?" smutně namítal Oblomov. „Co tam mám vidět? Já tomu odvykl, nechce se mi…"

„Honem, honem!" spěchal na něho Štolc.

Gončarov, Ivan Alexandrovič: Oblomov, přel. P.Voskovec, Melantrich, Praha 1973