Ivan Sergejevič Turgeněv: Lovcovy zápisky

Ivan Sergejevič Turgeněv: Lovcovy zápisky

Dva statkáři

Měl jsem tu čest představit vám, laskaví čtenáři, některé své pány sousedy; teď mi tedy dovolte, abych vás při této příležitosti (pro nás, spisovatele, je příležitost vždycky) seznámil s dalšími dvěma statkáři, k nimž jsem často chodíval na lov, s muži nanejvýš úctyhodnými, řádnými a všeobecně váženými v několika Újezdech. Nejdříve vám popíšu vysloužilého generálmajora Vjačeslava Illarionoviče Chlubyňského. Představte si vysokého, kdysi štíhlého muže, který je teď sice poněkud otylý, ale nevypadá nijak staře, natož sešle, muže ve zralém věku či v nejlepších letech, jak se říká. Pravda, kdysi pravidelná a dosud ještě příjemná jeho tvář se trochu změnila, líce mu poklesly, husté vrásky se paprskovitě rozložily kolem očí, a zuby, žel, těch není již, jak dí Sa'adí podle tvrzení Puškinova; plavé vlasy, alespoň ty, co mu zůstaly, jsou teď fialové, ale za to může vodička z romenského koňského jarmarku od jednoho Žida, co se vydával za Arména. Přesto však si Vjačeslav Illarionovič vykračuje rázně, hlasitě se směje, břinká ostruhami, nakrucuje si knír, a ještě k tomu o sobě říká, že je starý kavalerista, ačkoli je přece známo, že kdo je doopravdy starý, ten to o sobě nikdy neprohlašuje. Nosívá obyčejně kabát pozapínaný až ke krku, vysoký nákrčník s naškrobenými límečky a šedé stříkané pantalóny vojenského střihu; klobouk si nasazuje do čela, takže celý zátylek má holý. Je to moc hodný člověk, jen názory a zvyky má dosti zvláštní. Tak například se šlechtici, kteří jsou buď chudí nebo zastávají významný úřad, za nic na světě nedokáže jednat jako se sobě rovnými. Když s nimi hovoří, hledí na ně obvykle ze strany, zabořen tváří do tvrdého bílého nákrčníku, nebo na nich najednou z ničeho nic utkví strnulým pohledem, na chvilku zmlkne a pokrčí celou kůži pod vlasy na hlavě; ba i slova jinak vyslovuje a neříká například: „Děkuju uctivě, Pavle Vasiljiči" nebo „Prosím, račte, Michajlo Ivanyči", ale „Děkuctije, Palasiliči" nebo „Símrčte, Michalvanyči". A s lidmi, kteří stojí ještě níž na společenském žebříčku, s těmi jedná ještě podivněji: na ty se vůbec nedívá, a dřív než jim vysvětlí, co si přeje, nebo než jim udělí rozkaz, několikrát za sebou opakuje s ustaranou a zamyšlenou tváří: „Jakpak ty se jmenuješ? Jakpak ty se jmenuješ?", přičemž neobyčejně ostře vyráží první slabiku „jak", kdežto ostatní pronáší velmi rychle, a tím celá jeho řeč dostává značnou podobnost s voláním křepelky. Shánčlivec a hamoun je to strašný, zato hospodář špatný; za správce si vzal vysloužilého ukrajinského strážmistra, kterému hloupost zrovna kouká z očí. Ostatně, mluvíme-li už o hospodaření, pak u nás dodnes nikdo nepřetrumfl jednoho petrohradského významného hodnostáře, který zjistil z hlášení svého správce, že sušárny obilí na jeho statku často podléhají požárům a mnoho obilí tak přichází nazmar, a proto vydal přísný rozkaz, že propříště se snopy smějí do sušáren ukládat teprve tehdy, až je oheň docela uhašen. Tento hodnostář si také usmyslil, že všechny své polnosti oseje mákem, neboť si zřejmě dobře spočítal na prstech, že mák je přece dražší než žito a že tudíž sít mák je výhodnější. Tenhle pán také nakázal svým nevolnicím, aby nosily ozdobné čelenky podle vzoru, který jim byl zaslán z Petrohradu, a tak na jeho panstvích skutečně nosí vesnické ženy čelenky, jenže přes čepec. Vraťme se však k Vjačeslavu Illarionoviči. Vjačeslav Illarionovič si strašně potrpí na něžné pohlaví, a jakmile uvidí ve svém újezdním městě někde na promenádě pěknou tvářinku, hned se za ní rozběhne, ale vzápětí začne kulhat – což je okolnost pozoruhodná. Karty hraje rád, ale jen s osobami nižšího stavu; oni mu „Vaše Excelence", a on je plísní a hubuje, kolik se mu uráčí. Ale jakmile se přihodí, že má hrát s gubernátorem nebo s nějakým vysokým hodnostářem, tu u něho dochází k podivuhodné proměně: usmívá se, pokyvuje hlavou, dívá se partnerovi do očí a div že se nerozplyne. To dokonce ani neběduje, když prohrává. Se čtením to u Vjačeslava Illarionoviče není valné, ale když čte, tu pořád pohybuje vousy a obočím, jako by pouštěl po tváři zdola nahoru vlnu. Zvlášť nápadný je tento vlnovitý pohyb na tváři Vjačeslava Illarionoviče, když někdy musí (v přítomnosti hostí, to se rozumí) prolétnout noviny , Journal des Débats". Ve volbách hraje roli dosti významnou, ale čestnou hodnost maršálka šlechty z lakoty odmítá. „Pánové," říkává obvykle šlechticům, kteří na něho naléhají, a říká to hlasem plným povýšené shovívavosti a neodvislosti, „jsem vám hluboce vděčen za prokázanou čest, ale jsem rozhodnut trávit své volné chvíle v osamocení." Po těchto slovech otočí hlavou několikrát napravo nalevo, a potom důstojně nalehne bradou a lícemi na nákrčník. Za mladých let býval pobočníkem u jedné významné osobnosti, kterou nikdy neopomene důvěrně nazvat křestním a otcovským jménem; tehdy prý vykonával nejen své pobočnické povinnosti, ale v parádní uniformě a se všemi háčky pozapínanými masíroval svého představeného v páře – jenže kam by člověk přišel, kdyby měl všemu věřit! Ostatně generál Chlubyňskij sám mluvívá o své služební kariéře nerad, což je tedy dosti podivné; ve válce, zdá se, také nebyl. Žije v malém domku sám; manželského štěstí v životě neokusil, a proto je podnes ještě považován za ženicha, ba za výhodnou partii. Zato má u sebe hospodyni, ženu asi tak pětatřicetiletou, černookou, kyprou a zdravou černovlásku, která ve všední dny chodí v naškrobených šatech a v neděli si vždycky natáhne mušelínové rukávce. Pěkně se vyjímá Vjačeslav Illarionovič o velkých hostinách, které dávají statkáři na počest gubernátorů a jiných vysokých úředníků: tady je jaksi přímo ve svém živlu. Tehdy obvykle sedává ne-li po gubernátorově pravici, tedy alespoň někde poblíž; na začátku hostiny spíš dbá o vlastní důstojnost, a opřen o opěradlo neotáčí hlavou, ale přejíždí jen tak koutkem oka oblé zátylky a tvrdé límečky hostů: zato ke konci hostiny přichází do nálady, a tu se začne usmívat na všechny strany (v tu stranu, kde sedí gubernátor, se usmíval hned od začátku hostiny) a někdy dokonce navrhne připít na zdraví něžného pohlaví, které je podle jeho slov ozdobou naší planety. Pěkně to sluší generálu Chlubyňskému při všech slavnostních a veřejných příležitostech, při zkouškách, svěcení chrámů, schůzích a výstavách; a když si jde pro požehnám, tu se mu málokdo vyrovná. Na křižovatkách, kde se vozy vyhýbají, u přívozů a na jiných podobných místech služebnictvo Vjačeslava Illarionoviče nehlučí a nepokřikuje, naopak, když sluhové dělají mezi zástupem lidí cestu nebo přivolávají kočár, říkají příjemným hrdelním barytonem: „Dovolte, dovolte, uvolněte cestu generálu Chlubyňskému" nebo „Ekvipáž generála Chlubyňského". Ekvipáž Chlubyňského je sice tvaru poněkud staromódního, lokajové mají livreje ošoupané (že livreje jsou šedé s červenými portami snad ani nemusím říkat); koně jsou také postarší a odsloužili si své, ale Vjačeslav Illarionovič si na eleganci nepotrpí a nepokládá ani za přiměřené svému stavu blýskat se jí před veřejností. Zvláštním darem řeči Chlubyňskij neoplývá, nebo snad ani nemá příležitost projevit svou výmluvnost, protože nejen žádný spor, ale ani žádné námitky nestrpí a všem dlouhým rozmluvám, zejména s mladými lidmi, se úzkostlivě vyhýbá. Však je to také lepší, vždyť s těmi dnešními mladými je jenom trápení – jak něco, už přestanou poslouchat a ztratí k člověku respekt. V přítomnosti výše postavených osob Chlubyňskij povětšině mlčí, ale k osobám níže postaveným, kterými zřejmě opovrhuje, ale s nimiž se jedině stýká, pronáší nesouvislé řízné proslovy, v nichž bez ustání používá takových výrazů jako: „Ale vždyť povídáte nes-mys-ly", nebo „Nezbývá mi, velectěný pane, než abych vás upozornil", nebo „Ale měl byste si přece už jednou uvědomit, s kým mluvíte" aj. Největší strach z něho mají poštmistři, stálí přísedící a staniční dozorci. K sobě nikoho nezve a žije prý jako skrblík. Při tom všem je to báječný statkář. „Voják tělem a duší, bezúhonný muž, zásadový člověk, vieux grognard" – říkají o něm sousedé. Jeden gubernský prokurátor se opovažuje usmívat, když se před ním někdo zmíní o skvělých a solidních vlastnostech generála Chlubyňského – ale to víte, závist!

Než podívejme se teď na druhého statkáře.

Mardarij Apollonyč Knutov se nepodobá Chlubyňskému prostě v ničem. Nevypadá na to, že by byl někde zastával nějaký úřad, ani za krasavce nikdy pokládán nebyl. Mardarij Apollonyč je malý, baculatý, holohlavý starý pán s dvojitou bradou, měkkýma ručkama a úctyhodným bříškem. Je to velký hostitel a šprýmař před Hospodinem a žije si jen tak pro potěšení, jak říká. V zimě v létě chodí v pruhovaném vatovaném županu. Jen jedno má společné s generálem Chlubyňským: je také starý mládenec jako on. Mardarij Apollonyč má pět set duší, ale obírá se svým statkem dosti povrchně; aby nezaostával za dobou, koupil si před nějakými deseti lety u Bootenhopa v Moskvě mlátičku, zamkl ji do kůlny, a tím se uklidnil. Ještě tak leda za krásného letního dne si dá zapřáhnout bryčku a zajede si do polí obhlédnout obilí a natrhat si kytici chrp. Jinak si Mardarij Apollonyč žije docela po starodávnu. I dům má zařízen starosvětsky: v předsíni to jak se sluší a patří voní kvasem, lojovými svíčkami a kůží; po pravé straně tu hned stojí misník s dýmkami a vytěráky. V jídelně jsou rodinné portréty, mouchy, velký květináč s muškáty a rozladěné piano. V salóně tři pohovky, tři stoly, dvě zrcadla a ochraptělé hodiny se zčernalým nátěrem a bronzovými ozdobnými ručičkami; v pracovně stůl s listinami, vybledlá modrá španělská stěna polepená obrázky povystřihovanými z rozličných veleděl minulého století, skříně plné pachu knih, pavouků a černého prachu, objemné křeslo, italské okno a ubedněné dveře do zahrady. Zkrátka všechno, jak to obvykle bývá. Služebnictva má Mardarij Apollonyč spoustu a všichni jsou oblečeni postaru: nosí dlouhé tmavomodré kaftany s vysokými límci, pantalóny neurčité barvy a kratičké krémové vesty. Hosty oslovují „pantáto". Hospodářství spravuje šafář, původem sedlák, s plnovousem skoro až na zem, domácnost vede scvrklá a lakomá babka zachumlaná v hnědém šátku. V konírně stojí třicet koní, každý jiný: Mardarij Apollonyč jezdívá v kočáře doma vyrobeném, který váží pětadvacet centů. Hosty přijímá velmi srdečně a častuje velkolepě, přesněji řečeno vzhledem k otupujícím vlastnostem ruské kuchyně jim až do večera nedovolí podnikat nic jiného než hrát preferans. On sám se nikdy ničím nezabývá, ba zanechal i čtení snáře. Ale takových statkářů je u nás na Rusi ještě dost a dost; a proto se jistě ptáte, co mě vedlo k tomu, abych o Mardariji Apollonyči začal mluvit. Nuže, dovolte mi, abych vám místo odpovědi vylíčil jednu ze svých návštěv u Mardarije Apollonyče.

Přijel jsem k němu jednou v létě, mohlo být tak sedm hodin večer. Právě tu odsloužili večerní pobožnost a kněz, velmi ostýchavý mladý muž, který zřejmě nedávno vyšel ze semináře, seděl v salóně u dveří na samém krajíčku židle. Mardarij Apollonyč mne přijal dle svého zvyku velmi laskavě – měl nelíčenou radost z každého hosta, a vůbec to byl předobrý člověk. Kněz vstal a sahal po klobouku.

„Počkej, počkej, velebníčku," spustil Mardarij Apollonyč a přitom pořád držel mou ruku, „nikam nechoď. Dal jsem ti přinést vodku."

„Já, prosím, nepiju," zabreptal zmateně kněz a zrudl až po uši.

„Hlouposti! Při vašem povolání a nepít!" odvětil Mardarij Apollonyč. „Misko! Juško! Vodku důstojnému otci!"

Vstoupil Juška, vysoký hubený stařeček asi tak osmdesátiletý, s kalíškem vodky na tmavém barevném tácku posetém světlými skvrnami.

Kněz se začal bránit.

„Pij, velebníčku, nedělej drahoty, to není pěkné," podotkl statkář vyčítavě.

Nebohý mladík uposlechl.

„Tak, a teď můžeš jít, velebníčku."

Kněz se začal klanět.

„No dobrá, dobrá, tak jdi. Moc hodný člověk," pokračoval Mardarij Apollonyč, dívaje se za ním, „jsem s ním tuze spokojen; až na to, že je ještě trochu mladý. Pořád by jenom kázal, a pít, to nepije. No a jak vy se máte, sousede zlatá? Jakpak se vám vede? Pojďte, půjdeme na balkón, koukněte, jaký je nádherný večer."

Vyšli jsme na balkón, usedli a dali se do hovoru. Mardarij Apollonyč se podíval dolů a najednou se strašlivě rozčilil.

„Čí jsou to slepice? Čí jsou to slepice?" vykřikl. „Čí jsou to slepice na zahradě? Juško, Juško, hned mi běž zjistit, čí jsou to slepice na zahradě! Čí jsou to slepice? Kolikrát jsem to zakazoval, kolikrát jsem to říkal!"

Juška vyběhl ven.

„Takový nepořádek!" opakoval pořád Mardarij Apollonyč. „To je hrůza!"

Nešťastné slepice – jak si teď vzpomínám, dvě byly kropenaté a jedna bílá s chocholkou – si docela klidně dál chodily pod jabloněmi a jen chvílemi projevily své city dlouhým zakrákoráním, když vtom Juška, prostovlasý a s holí v ruce, a ještě tři jiní dospělí pacholci na ně svorně vyrazili. A teď to začalo. Slepice křičely, plácaly křídly, skákaly a kdákaly, až zaléhalo v uších, sluhové pobíhali, škobrtali, padali, jemnostpán z balkónu křičel jako pominutý: „Chyť ji, chyť ji! Chyť ji, chyť ji! Chyť ji, chyť ji, chyť ji! Čí jsou to slepice, čí jsou to slepice?" Konečně se jednomu čeledínovi podařilo chytit chocholatku tak, že na ni nalehl tělem, a v tu chvíli přeskočilo přes zahradní plot z ulice asi jedenáctileté děvčátko, celé rozcuchané a s prutem v ruce.

„Aha, tak vida, čí jsou to slepice!" vítězoslavně zvolal statkář. „Kočího Jermila! A teď poslal svou Natalku, aby je zahnala. No jo, Parašu už neposlal," dodal statkář polohlasně a významně se ušklíbl. „Hej, Juško! Nech ty slepice a chytni mi Natalku!"

Ale dřív než udýchaný Juška doběhl k vystrašenému děvčátku, objevila se tu z ničeho nic hospodyně, popadla děvčátko za ruku a párkrát ji žďuchla do zad.

„Tak tak, dobře jí tak," vyrazil statkář, „to, to, to! To, to, to! A slepice jí vem, Avdoťjo," dodal hlasitě a s rozjařenou tváří se obrátil ke mně: „To byla mela, co, sousede? Až jsem se zapotil, koukněte." A Mardarij Apollonyě se rozesmál na celé kolo.

Zůstali jsme na balkóně. Večer byl opravdu neobyčejně pěkný.

Přinesli nám čaj.

„Prosím vás, Mardariji Apollonyči," začal jsem, „to vy jste dal přestěhovat své sedláky tamhle za údol, k cestě?"

„No ano, a co má být?"

„Jak jste to mohl udělat, Mardariji Apollonyči? Vždyť to je do nebe volající. Lidi tam mají chaloupky mizerné, malé, široko daleko nikde stromek, ani močidlo tam není, studna je tam jedna, a ta ještě nestojí za nic. To jste jim nemohl najít jiné místo? A že prý jste jim vzal i stará konopiště?"

„A jak mám dělat tu nešťastnou parcelaci?" odvětil mi Mardarij Apollonyč. ,Já už mám té parcelace až takhle. (Ukázal si na krk.) Žádný užitek z té parcelace nekouká. A že jsem jim vzal konopiště a že jsem jim nevykopal to močidlo, to já vím taky, sousede zlatý. Já jsem obyčejný člověk, já to dělám jako za starých časů. Podle mne – pán je pán a sedlák je sedlák. Tak je to."

Na takový jasný a přesvědčivý argument se přirozeně nedalo nic odpovědět.

„A pak," pokračoval Mardarij Apollonyč, „oni jsou to špatní sedláci a jsou v nemilosti. Hlavně dvě rodiny; už nebožtík tatíček, dej mu pánbůh věčnou slávu, je neměl v lásce, jak ten je neměl rád! A já vám povím, že to mám vyzkoušené: jak je jednou zloděj táta, je zloděj i syn, říkejte si co chcete. Ba, však jablko daleko od stromu nepadne. Abych se vám přiznal upřímně, já jsem z těch dvou rodin dával odvádět mužské i mimo pořadí, a všelijak jsem je rozstrkával každého jinam, ale ono to není k vyhubení, množí se to jako kočky, pakáž jedna."

Zatím se už kolem rozhostilo ticho. Jen chvílemi přiletěl závan větru, a když naposled utichal u domu, donesl k našemu sluchu zvuk pravidelných, rychlých úderů, ozývajících se kdesi u konírny. Mardarij Apollonyč právě donesl k ústům talířek čaje a už měl rozšířené chřípí – jinak si, jak známo, žádný čistokrevný Rus neusrkne čaje – ale zarazil se, zaposlouchal, pokýval hlavou, pak si srkl, a když stavěl talířek na stůl, řekl s nejdobrotivějším úsměvem a jako by bezděky přizvukoval úderům: „Buchy-buchy-buch! Buchy-buch! Buchy-buch!"

„Co je to?" otázal jsem se udiveně.

„Ale to tam na můj rozkaz vyplácejí jednoho kluka nezvedeného. Lokaje Vasju neračte znát?"

„Kterého Vasju?"

„No toho, co nás onehdy obsluhoval při obědě. Co má takové ty dlouhé licousy."

I to nejzuřivější rozhořčení by roztálo pod jasným a mírumilovným pohledem Mardarije Apollonyče.

„Copak, copak, mladíku?" pravil a zavrtěl hlavou. „Copak na mě koukáte jako na vraha? Kdo miluje, ten i tresce, jako byste to nevěděl!"

Za čtvrt hodiny jsem se s Mardarijem Apollonyčem rozloučil. Když jsem projížděl vesnicí, spatřil jsem lokaje Vasju. Šel po ulici a louskal ořechy. Dal jsem zastavit a zavolal jsem na něho.

„Tak co, brachu, ty jsi dnes dostal výprask?" zeptal jsem se ho.

„Odkáď to víte?" odpověděl Vasja.

„Tvůj pán mi to povídal."

„Náš jemnostpán?"

„A za co tě dal potrestat?"

„Zasloužil jsem, pantáto, zasloužil. U nás se pronic zanic netrestá; to u nás není zvykem, kdepak. To náš jemnostpán nedělá; kdepak náš jemnostpán – takového aby v celé gubernii pohledal!"

„Jeď dál!" řekl jsem kočímu. Tady ji máš, tu starou Rus! přemýšlel jsem na zpáteční cestě.

Turgeněv, Ivan Sergejevič: Lovcovy zápisky, přel. A.Nováková, Odeon, Praha 1989