|
Homér: Odyssea (ukázka o Skylle a Charybdě) O Skylle nemluvil jsem, té nestvůře nezdolné, Aby snad druhové hrůzou mi nechtěli veslovat dále, aby se nechtěli spíš kdes uvnitř korábu ukrýt. Tehdy já zapomněl též i na Kirčin bolestný příkaz, když mi na srdce kladla, ať nijak se nechystám k boji: naopak, skvělou zbroj jsem oděl a do každé ruky uchopil po dlouhém kopí a vystoupil na pokrov lodi na přídě, neboť jsem čekal, že odtamtud asi se nejdřív objeví skalní Skylla, jež hrozila zkázou mým druhům. Nikde jsem nemoh ji spatřit, a už mi zemdlely oči, jak jsem se rozhlížel všude a díval k té mlhavé skále. My pak tou úžinou pluli a kvíleli, neboť tam byla na jedné straně Skylla a na druhé Charybdis božská. Kdykoli chrlila vodu, jak měděnec na prudkém ohni všecka se zdýmala varem a vířila, do výše pěna stříkala k vrcholkům skal a na oba dopadávala. Kdykoli slanou tu vodu však začala, do sebe vpíjet, uvnitř v zející vír se stáčela všechna a kolem strašlivě hučela skála a země od písku tmavá zespod se ukazovala – i bledli mí druhové hrůzou. My jsme se zalekli zkázy a k Charybdě upřeli pohled. Zatím mi urvala Skylla šest druhů z vyduté lodi, kteří jak rukama byli, tak silou nejlepší ze všech. Když jsem se po rychlé lodi a zároveň po druzích rozhled, spatřil jsem již jen nohy a nad nimi ruce těch druhů, nesených Skyllou vzhůru. Ti ubozí křičeli hrozně, jménem volali mne – již naposled! – zoufalí v srdci. Jako když z výběžku skály kdes rybář svým předlouhým prutem hází s úmyslem lstivým své vnadidlo nevelkým rybám, vrhaje do moře rourku, jež z rohu je polního býka, jednu pak lapí, a jak se tak třepotá, hodí ji na zem, tak sebou třepali oni, když ke skále vzhůru je nesla. Žrala jev otvoru sluje a v strašné smrtelné tísni druhové kvíleli žalně a ruce vzpínali ke mně. To bylo nejžalostnější, co na vlastní oči jsem spatřil, ze všeho, co jsem zažil, když mořské dráhy jsem zkoumal. |