Michel de Montaigne: Eseje Některé dítě dobrého rodu touží po vědění, ne pro zisk – tak zavrženíhodný cíl není hoden milosti a přízně múz a pak také závisí na něčem jiném – ani ne tak pro vnější přednosti jako pro sebe, aby se věděním vnitřně obohatilo, pro úmysl stát se zdatným a učeným člověkem. Pro takové dítě by měl být pečlivě vybrán učitel, který by měl spíš chytrou hlavu než hlavu přeplněnou moudrostmi. Je třeba žádat od něho oboje, ale spíš charakter a pochopení než učenost, ať si ve svém postavení vede podle svého způsobu. Učitelé nám neustále vřeští do uší, jako by učenost do nás nalévali trychtýřem, a my máme pouze papouškovat to, co se nám řeklo. Chtěl bych, aby učitel tento způsob opravil a aby hned ze začátku vyzkoušel chápavost duše, která je mu svěřena do rukou; aby žák z vlastního popudu musel věci vyzkoušet, volit mezi nimi a přirovnávat je, aby mu učitel někdy ukázal cestu, jindy aby si ji žák musel hledat sám. Nechci, aby učitel přemýšlel a mluvil sám, spíše bych chtěl, aby poslouchal, co říká jeho žák. Sokrates a po něm Archesilas nechávali napřed mluvit své žáky a teprve potom mluvili oni k nim... Je dobré, když učitel nechá žáka klusat před sebou, aby mohl posoudit způsob jeho chůze, aby mohl posoudit, kam až musí vyjít svému žáku vstříc, aby se přizpůsobil jeho chápavosti. Nevystihneme-li pravou míru, je vše ztraceno: umět tuto míru odhadnout a řídit se podle ní, pokud vím, je jedna z nejtěžších úloh. Snížit se k tomuto dětskému počínání a řídit je – to je úloha pro velkomyslnou silnou duši. Mně se jde daleko jistěji a lehčeji do kopce než s kopce... Učitel nemá od svého žáka chtít, aby opakoval lekci slovo od slova, ale má po něm chtít smysl a obsah lekce; užitek, který z toho žák vyzíská, nemá posuzovat podle toho, kolik si žák zapamatuje, ale chová-li se podle toho. Učitel se má držet pedagogických rad Platónových a se žákem má procvičit na množství příkladů to, co se právě naučil, a naučit ho používat svých vědomostí v rozličných situacích. A tak se učitel přesvědčí, jak žák pochopil, protože špatně rozkousána a nestrávená potrava bývá vyvrhnuta tak, jak je spolykána. Žaludek neudělal, co měl, když správně nepřeměnil látky, které měl strávit. Montaigne, Michel de: Eseje, přel. V.Černý