François Rabelais: Gargantua a Pantagruel První kniha, kapitola LII. Jak Gargantua dal postaviti pro mnicha opatství Theléma Zbývalo opatřiti jen mnicha. Gargantua chtěl jej udělati opatem v Seuillé, on však odmítl. Chtěl mu dáti opatství v Bourgueil nebo Saint Florent, které z nich by se mu lépe zamlouvalo, nebo obě dvě, kdyby mu přišla po chuti. Ale mnich dal mu rozhodnou odpověď, že nechce ani řízení ani vlády nad mnichy. „Neboť jak," řekl, „mohl bych vládnouti jiným já, jenž nemohu vládnouti sám sobě? Myslíte-li, že jsem vám prokázal příjemnou službu a že bych vám ji mohl prokázati i v budoucnosti, svolte, abych založil opatství po svém vkusu." Žádost se líbila Gargantuovi, a tak nabídl mu celou svou zemi Thelémskou při řece Loiře, vzdálenou na dvě míle od velkého lesa u Port-Huaux. A mnich si vyžádal na Gargantuovi, aby založil jeho řád v opak proti ostatním. „Na prvním místě tedy," řekl Gargantua, „nelze stavěti zdí na obvodě, neboť všechna ostatní opatství jsou hrdě obezděna." „Ovšem," řekl mnich. „A ne bez příčiny, neboť kde je ohrada zepředu i zezadu, jest vzájemná zrada, mnoho reptání i nudy." Dále vzhledem k tomu, že v jistých klášteřích tohoto světa jest obyčejem čistiti místo, po kterém přejde nějaká žena (myslím tím ženy slušné a cudné), bylo rozkázáno bedlivě vyčistiti všechna místa, po kterých by náhodou přešel mnich nebo jeptiška. A protože v řádech tohoto světa vše jest odměřeno, omezeno a uspořádáno podle hodin, bylo stanoveno, že tam nebude ani časoměru ani hodin vůbec, nýbrž že všechna díla budou vykonávána podle příležitosti a vhodnosti. Gargantua totiž řekl, že nejopravdovější ztrátou času, o které ví, jest počítati hodiny. Co z toho jest? A největší bláhovostí světa jest prý říditi se úderem zvonu, a ne povelem zdravého rozumu a usouzení. Item, protože toho času vstupovaly do kláštera jen ženy jednooké, kulhavé, hrbaté, ohyzdné, zmrzačené, potřeštěné, bláznivé, neplodné neb o dobrou pověst připravené, a muži jen churaví, s nějakou chybou narození, hloupí a jsoucí domovu na obtíž. ("Apropos," řekl mnich, „žena, která není hezká ani hodná, k čemu se hodí?" „Aby se stala jeptiškou," řekl Gargantua. „Ovšem," řekl mnich, „také na šití košil.") Bylo rozhodnuto, že tam budou přijímány jen krásné, urostlé, statné a krásní, urostlí, statní. Item, protože do ženských klášterů nevcházeli muži než pokradmu a tajně, bylo rozhodnuto, že nikdy nebude v klášteře žen, nebude-li tam mužů, ani mužů, nebude-li tam žen. Item, ježto jak muži tak ženy jednou přijati jsouce do kláštera po roce zkoušky byli nuceni a přidrženi k tomu, aby tam zůstali navždy po celý svůj život, bylo ustanoveno, že jak muži, tak ženy tam přijatí odejdou volně a bez závazku, kdykoli se jim zlíbí. Item, ježto pravidelně mniši skládali tři sliby, totiž čistoty, chudoby a poslušnosti, bylo zavedeno, že se tam počestně bylo lze oženiti, býti bohatu a žíti na svobodě. Co se týče zákonitého stáří, ženy tam byly přijímány od deseti do patnácti let, muži od dvanácti do osmnácti. První kniha, kapitola LVII. Čím se řídili thelémité ve svém způsobu života Veškerého svého života užívali nikoli podle zákonů, stanov nebo pravidel, nýbrž podle své chuti a svobodné vůle. Vstávali z lože, kdy se jim líbilo; pili, jedli, pracovali, když jim přišla chuť. Nikdo je nebudil, nikdo je nenutil ani pít, ani jíst, ani dělat cokoli jiného. Tak to ustanovil Gargantua. V jejich řeholi byla toliko výhrada: DĚLEJ, CO CHCEŠ, protože lidé svobodní, ze zdravého rodu, dobře vychovaní, obcující v čestných společnostech, mají od přirozenosti jakýsi pud a osten, který je všudy pudí k ctnostným skutkům a odvádí od nepravosti; tomu pudu říkali čest. Když jsou takoví lidé utlačeni a zotročeni mrzkou porobou a útiskem, obracejí ušlechtilou vášeň, jíž svobodně tíhli ke ctnostem, na to, aby svrhli a zlomili to jho otroctví. Neboť podnikáme vždy věci zapověděné a dychtíme po tom, co se nám odpírá. Tato svoboda je přivedla k chvályhodnému závodění, že všichni konali to, co se zdálo být libo jedinému z nich. Řekl-li některý nebo některá: Pijme, všichni pili. Řekl-li: Hrejme si, všichni si hráli. Řekl-li: Pojďme se vydovádět do polí, všichni tam šli. Šlo-li o lov nebo honbu, dámy, vsednuvše na krásné mimochodníky s parádním klusákem, majíce ruce rozkošně upjaty do rukavičky, nosívaly každá buď nějakého krahulíka, nebo raroha, nebo dřemlíka; muži nosili ostatní ptáky. Byli tak ušlechtile vzděláni, že nebylo mezi nimi ani muže, ani ženy, kteří by neuměli číst, psát, zpívat, hrát na hudební nástroje, mluvit pěti nebo šesti jazyky a v nich skládat jak řečí vázanou, tak nevázanou. Nikdy nebylo vidět rytíře tak udatné, tak dvorné, tak obratné v chůzi i na koni, statnější, čilejší, lépe zacházející se všemi zbraněmi, než byli tam. Nikdy nebylo vidět ženy tak čisté, tak milounké, méně nudné, cvičenější v ručních pracích, v šití, v každém počestném a svobodném ženském úkonu, nežli byly tam. Proto, když přišel čas, že někdo chtěl z toho opatství odejít, buď na žádost svých rodičů, nebo z jiných příčin, odváděl spolu jednu z dam, tu, která si ho zvolila za svého zbožňovatele, a byli spolu oddáni. Jestliže žili již v Thelémě ve vzájemné lásce a přátelství, žili tak ještě lépe v manželství a milovali se ke konci svých dnů tak jako v první den svého sňatku. Druhá kniha, kapitola XXXII. Jak Pantagruel přikryl svým jazykem všechno vojsko a co autor viděl v jeho ústech Když takto Pantagruel s celým svým průvodem vstoupil do země Dipsodů, všichni lidé se z toho radovali a ihned se odebrali k němu a z vlastního dobrovolného rozhodnutí mu přinesli klíče ode všech měst, kam šel, vyjímajíc Almyrody, kteří mu chtěli vzdorovati a dali odpověď jeho hlasatelům, že se nevzdají, leda za dobrých podmínek. „Cože," řekl Pantagruel, „chtějí lepší – než připlácnout si a zapít to? Nuže, nechť jsou tedy vehnáni do úzkých." Tu všichni se seřadili tak, jako by byli připraveni učiniti útok. Ale cestou, jdouce po širé krajině, byli zastiženi velikým lijákem. Začali se proto chvěli a vzájemně se na sebe tisknouti. To vida Pantagruel, vzkázal jim po setnících, že to nic není a že vidí dobře nad mraky, že to bude jen vlažička, ale pro všechno aby se seřadili a že je chce přikrýti. Tu se seřadili a srazili. A Pantagruel vyplázl svůj jazyk jenom na polovici a přikryl je jím jako slepice přikrývá kuřata. Zatím já, jenž vám tyto tak skutečné příběhy vypravuji, skryl jsem se pod list lopuchy, který nebyl méně široký než oblouk mostu monstribelského; ale když jsem je viděl tak dobře přikryty, šel jsem se ukrýt k nim; tak byli, jak se říká, stlačeni jak slanečci. Tak, jak nejlépe jsem mohl, vylezl jsem nahoru a šel jsem dobré dvě míle po jeho jazyku, až jsem vstoupil do jeho úst. Ale, bozi a bohyně, co jsem tam spatřil? Nechť Jupiter mě smete svým trojhrotým bleskem, lžu-li! chodil jsem tam tak, jako se chodí v Sofii po Cařihradě, a viděl jsem tam veliké skály, jako Dánské Hory; myslím, žito byly jeho zuby; a velké louky, velké lesy, silná a velká města, ne menší než Lyon nebo Poitiers. První, koho jsem našel, byl nějaký dobrý člověk, který sázel zelí. Tím všecek jsa udiven ptal jsem se ho: „Příteli, co tu to děláš?" „Sázím," řekl, „zelí." „A nač a jak?" řekl jsem. „Ha, pane," odpověděl, „každý nemůže mít moudí jako hmoždíř a nemůžeme býti všichni boháči. Takhle já se živím; a nosím je na trh do města, které jest zde vzadu." „Pane Bože," pravím, „tady je nový svět?" „Jistě," řekl, „ale není ani trochu nový; ale říká se ovšem, že mimo něj jest nová země, kde mají slunce a měsíc a že je pln krásných věcí; ale tenhle svět je starší." „Ale," pravím, „příteli, jak jmenuje se toto město, kam ty nosíš na prodej své zelí?" „Jmenuje se," řekl, „Asfaragos, a jsou tam křesťané, dobří lidé, a pohostí vás." Zkrátka, rozhodl jsem se, že tam půjdu. Tu cestou našel jsem druha, který líčil na holuby. Ptal jsem se ho: „Příteli, odkud vám sem přicházejí ti holubi?" „Pane," řekl, „přicházejí sem s onoho světa." Tu myslil jsem si, že když Pantagruel zívá, holubi v celých houfech vletují do jeho úst, myslíce, že to jest holubník. Pak vstoupil jsem do města a shledal jsem je hezké, velice pevné a na krásném vzduchu, ale u vchodu vrátní chtěli na mně průvodní listiny; byl jsem tím zaražen a ptal jsem se jich: „Pánové, což je tu morové nebezpečí?" „O, pane," odpověděli, „tady lidé umírají tak často, jak vůz jede po ulici." „Můj Bože," pravím, „a kde?" Na to mi řekli, že v Laryngu a Faryngu, což jsou dvě veliká města taková jako Rouen a Nantes, bohatá a velice obchodní. A příčinou moru byly smrduté a nakažlivé výpary, které před nedávném vyšly z propastí; a zemřelo tím více než dvě stě šedesát tisíc třináct osob v týdnu. Tu myslím a uvažuji a dospěji k tomu, že to byl smrdutý výpar, který vystoupil z žaludku Pantagruelova tehdy, když tolik najedl se úkropu; jak jsme o tom svrchu vypravovali. Odtud odcházeje šel jsem mezi horami, což byly jeho zuby, a vystoupil jsem na jednu a našel jsem tam nejkrásnější místa na světě: krásné veliké míčovny, krásná sloupořadí, krásné lučiny, četné vinice a nekonečný počet letohrádků, stavěných slohem italským v rozkošných polích; a zůstal jsem tam dobré čtyři měsíce a nikdy jsem tak nehodoval jako tehdy. Pak sestoupil jsem po zadních zubech, abych se dostal ke rtům, ale byl jsem okraden loupežníky cestou přes velký les, který se rozkládá směrem k uším. Pak našel jsem malou tvrz na svahu – jména jejího jsem zapomněl – a ještě lépe jsem hodoval než kdy jindy a vydělal jsem si trochu peněz na živobytí. Víte jak? Spaním, neboť tam najímají se lidé na den na spaní a vydělají denně pět nebo šest sou, ale ti, kteří hodně chrápou, vydělají dobře sedm a půl sou. A vypravoval jsem radním, jak mě okradli v údolí; a ti mně řekli, že doopravdy lidé z onoho kraje jsou od přírody nešlechetní a loupeživí, podle čehož jsem poznal, že jako my máme krajiny před horami a za horami, tak oni mají před zuby a za zuby. Ale jest daleko lépe v krajinách před horami a je tam čistší vzduch. Tu počal jsem mysliti, že jest skutečně pravda, co se říká, že polovina světa neví, jak druhá žije. Proto ani nikdo nepsal o této zemi, v níž jest dvacet pět obydlených království bez pouští a veliká zátoka mořská; ale já jsem složil Historii Hrdlovska; a tak jsem je nazval, že zůstávají v hrdle mého pána Pantagruela. Konečně chtěl jsem se vrátiti a prošed jeho vousem skočil jsem na jeho ramena a odtud seběhnu na zemi a padnu před něj. Když mě zpozoroval, ptal se mne: „Odkud přicházíš, Alkofribase?" Odpovím mu: „Z vašeho hrdla, pane." „A od kdy jsi tam?" řekl. „Od té doby," řku, „kdy jste táhl proti Almyrodům." Tomu jest," děl, „více než šest měsíců. A čím jsi se živil? Co jsi pil?" Odpovím: „Z vás, pane, a to z nejchutnějších kousků, které procházely vaším hrdlem, bral jsem si mýto." „Avšak," řekl, „kam jsi se vydělával?" „Do vašeho hrdla, pane," pravím. „Ha, ha, ty jsi mi hezký kamarád," děl. „My s pomocí boží dobyli jsme celé země Dipsodů; dávám ti kastelánství Selmigondinské." „Děkuji vám velice," odpověděl jsem, „pane, prokazujete mi více dobrodiní, než jsem si ho od vás zasloužil." Rabelais, François: Gargantua a Pantagruel, přel. Jihočeská Theléma, Odeon, Praha 1968