|
Pierre de Ronsard: Lásky
(Heleně) Drahoušku, líbej mě, tiskni mě v objetí, svým dechem ústa má udržuj při životě, tisíce polibků mi dej, mé sladké dítě, vždyť láska všechno chce, zákon tu neplatí. Líbej mě, líbej zas! K čemupak budou ti tvá ústa překrásná, až všechno opustí tě a ty jen Plútóna budeš smět líbat skrytě, sama jsouc stínem už tam kdesi v podsvětí. Zaživa tiskni mě ústy, ach, růžovými a šeptej v polibcích do rtů, jež splynou s tvými, tisíce něžností, než zemřeš v rukou mých. Já zemřu zase v tvých. Pak osud navrátí mi tvůj život s mým a vejdem v náš svět zemřelých. Věř, i nejkratší den je víc než věčné stíny. (Kassandře) Patnáctiletá dětská krása její a zlatý vlas v prstýncích přemnohých, čelo jak růže, dívčí pleť a smích, jenž vede duši k hvězdám pro naději, ctnost kouzel těchto hodná v každém směru, nad mléčnou hrudí hrdlo jako sníh, srdce již zralé v prsou nezralých a v lidské paní krása božská věru, to oko schopné proměnit noc v den, ruka, jež zahání mi starost mou, ač život můj mi svírá prsty svými, s písní tak sladce přerušovanou vzdechem či úsměvem: tož takovými kouzelníky já byl jsem oblouzen. |