|
Dante Alighieri: Božská komedie
Zpěv první Kde v půli život náš je se svou poutí, procházet musel jsem tak temným lesem, že pravý směr jsem nemoh uhodnouti. Ach, těžko líčit ona místa, kde jsem probloudil hvozd ten divý, pustý, tmavý, že na to dosud vzpomínám jen s děsem. Snad ani smrt tak hořce neotráví. Však dospěl jsem tam k všeho dobra středu, a vylíčím vše proto bez obavy. Jak jsem tam vešel, říci nedovedu, neboť mi sen v těch místech oči sklížil, až zmizela mi pravá cesta vpředu. K úpatí pahorku tak jsem se blížil, jenž údolí to náhle uzavírá, v němž do srdce děs onen se mi vplížil. I vzhled jsem výš, kde témě obestírá už záře oběžnice, jejíž síla ostatní vede drahou všehomíra. Tím bázeň moje trochu polevila, která mi v srdci zůstávala vryta v té noci, jež tak úzkostná mi byla. A jako člověk, jenž se břehu chytá, však ač je spasen z mořské bouře vzteku, zpět hledí s hrůzou, jak se příboj zmítá, tak ohlížel se duch můj na útěku tam do průsmyku v nebezpečí mnohá, jímž neprošel živ nikdo za všech věků. Jen krátký oddech tělu popřát moha, dál vzhůru pustil jsem se pustým srázem tak, že vždy níže byla pevná noha. Hle, pardála vtom uviděl jsem rázem kropenatého, který u pat stráně hbitý a mrštný přikrčen byl na zem. Mne z očí nespouštěl, ba odhodlaně mi zabraňoval vkročit na tu stezku, že vracel jsem se kolikrát už maně. To bylo časně zrána za rozbřesku, a slunce vyšlo s těmi souhvězdími, jež byla s ním už v den, kdy jejich lesku Bůh dráhu stanovil a pohnul jimi, čímž naděje mi nová rodila se, že ujdu šelmě s boky žíhanými v té jitřní chvíli a v tom jarním čase. Však sevřela mne přece hrůza prudká ze lva, jenž náhle se mi zjevil zase. Jak pospíchal by, ať se se mnou utká, nes hlavu vzhůru, zuřil hladovostí, až vzduch se třás, jak když ho bázeň nutká. Pak vlčici zas, kůži jen a kosti, vyhublou spatřil jsem, ač žravá byla: ta ublížila mnohým už svou zlostí. Údy mi ztuhly, jak mě vyděsila, až pozbýval jsem při pohledu na ni víry, že stačí k výstupu mi síla. A jako ten, jenž lakotí a shání, když přijde doba ztrát a prodělává, se dává do nářku a bědování, tak já, když hnala mne ta šelma dravá, jsem ustupovat strachy před ní musil až na místa, kde slunce umlkává. Když jsem svým pádem hrůzy mnoho zkusil, jsem uzřel muže jako v světe jiném, jenž snad si dlouhé mlčení už hnusil. Uzřev ho na místě tom nehostinném, já zvolal: „Ochraňuj mě před vší zlobou, ať člověkem jsi nebo pouhým stínem!" Řek on: „Já byl jsem člověkem svou dobou, mí rodiče se Lombarďany zvali, Mantova byla domovem jich obou. Za Julia mi pozdě život dali, a žít mi bylo v Římě za Augusta, kdy lživé bůžky lidé uctívali. Já byl jsem básník. Zpívala má ústa o Anchisovci, který prchl z vlasti, když z hrdé Tróje zbyla troska pustá. Však ty, proč ty se vracíš do těch strastí? Proč nejdeš na vrch skvostný, na ta místa, jež počátkem i zdrojem jsou všech slastí?" „Tys tedy Vergil, studnice ta čistá, z níž mluva sladká proudem řinula se?" já odpověděl zmaten dozajista. „Básníků ostatních ty cti a jase, kéž láska veliká a stálá snaha, s níž čtu tvou knihu, pomůže mi k spáse! Mně mistrem jsi, mně původem jsi blaha, jen z tebe čerpal jsem svou lačnou duší sloh krásný, jímž se sláva moje vzmáhá. Hle, prchám před šelmou, v níž duch zlo tuší. Jí zbav mne, moudrý, neboť ta je vinna, že strachem tep mi ve všech žilách buší!" „Tvá cesta teď být musí zcela jiná," mne odpověděl, slzeti mě vida, „když opustit chceš místa nehostinná, neb šelma ta, z níž pochází tvá bída, nikomu cestou nedá projít tady a s odhodláním vražedným ji hlídá. Zlou povahu má, divoké má spády; ji ukojit se nikdy nepodaří, a nažravši se, znova zuří hlady. Je mnoho zvířat, s kterými se páří, a bude, dokud Chrt se neobjeví, který ji usmrtí a zlobu zmaří! Ten o statcích a o penězích neví, a v něm se láska, ctnost a moudrost mísí: ten mezi dvěma Feltry se nám zjeví. On poníženou Itálii vzkřísí, pro kterou na smrt šla Camilla panna i Nissus, Eurial a Turnus kdysi. Od něho bude všemi městy štvána, až do pekla ji svrhne, do pelechu, kde záštím kdys jí otevřena brána. I myslím, že ti bude ku prospěchu, půjdeš-li teď co za svým vůdcem za mnou, já povedu tě místy věčných vzdechů. Zvíš zoufalců tam bědu přenáramnou a uzříš duchy dávných pokolení smrt druhou vzývat na tu prvou klamnou. Pak spatříš ty, co v ohni spokojeni, nebo naděje a víra se v nich vzmáhá, že jednou přece dojdou vykoupení. Však chceš-li znát i sídla všeho blaha, pak svěř se duši hodnější, než má je: s tou jdi, až jinam povede má dráha, neb onen Císař, jenž je vládcem ráje, že neposlech jsem dříve jeho řádu, nechce, bych koho uved v jeho kraje. On tam je králem, ač má všude vládu, tam jeho město, jeho trůn tam stojí: Ó blažen, koho zvolí ve svou radu!" A já mu dím: „Slyš, pěvče, prosbu moji při Bohu, jejž jsi neznal, neoslavil: Abych zde ušel horšímu snad boji, zaveď mě v místa, kam jsi právě pravil, bych bránu Petra zhléd i ty, jimž ve tmě ni jiskru naděje Pán nezůstavil!" Tu vykročil. Já za ním šel, kam ved mě. |