Giovanni Boccaccio: Dekameron (den devátý, příběh druhý) Nejmilejší paní, paní Francesca sice velmi moudře zapudila ty, kteří ji obtěžovali, jak zde už bylo řečeno, ale jedna mladá řeholnice, které pomohla Štěstěna, zapudila nebezpečí, jež se už na ni valilo, pouhou vtipnou narážkou. Jak víte, je dosti takových, kteří jsou tuze hloupí, ale mistrují a kárají druhé. Jak seznáte z mého příběhu, potrestá je někdy osud po zásluze. To se přihodilo i jedné abatyši, jíž byla poslušenstvím zavázána jeptiška, o níž vám musím vyprávět. Vězte tedy, že v Lombardii byl klášter tuze proslulý svatostí a nábožností, v němž s jinými řeholnicemi žila dívka ze šlechtické krve, obdařená podivuhodnou krásou; tato dívka jménem Isabetta přišla jednou k mříži, aby promluvila s jedním svým příbuzným, a tu se zamilovala do spanilého mladíka, jenž přišel s ním. Mladík viděl, že je překrásná, porozuměl touze v jejích očích a vzplanul k ní rovněž; setrvávali však v lásce bez úspěchu dosti dlouhou dobu, i když se obapolně snažili, seč byli. Posléze však za společného namáhání objevil mladík cestu, po níž mohl tajně chodit za svou řeholnici; ona s tím byla srozuměna, a tak ji mladík navštívil nikoli jedenkrát, nýbrž mnohokrát k velké vzájemné radosti. Když to trvalo již nějaký čas, došlo jedné noci k tomu, že jedna jeptiška spatřila mladíka, když odcházel od Isabetty, aniž si toho on či Isabetta všimli. Klášternice to sdělila ostatním a ty se zprvu uradily, že to na ni povědí abatyši, jež slula paní Usimbalda a podle soudu mnišek a každého, kdo ji znal, to byla výtečná a svatá žena; pak si však usmyslily – aby Isabetta nemohla zapírat –, že to uchystají tak, aby ji s mladíkem zastala abatyše sama. I mlčely o tom a tajně si rozdělily hlídky a stráže, aby ji přistihly. Nuže, stalo se, že Isabetta, jež se neměla na pozoru a nic netušila, pozvala zase jedné noci mladíka k sobě, což ostatní, ježto za nimi slídily, ihned zvěděly. A když se jim zdálo, že nadešla příhodná chvíle, neboť už byla pozdní noc, rozdělily se do dvou houfů; jeden hlídal u dveří Isabettiny cely a druhý pádil do komůrky abatyše. Tam řeholnice zaklepaly na dveře, a když se abatyše ozvala, oznámily: „Vstávejte, paní naše, povstaňte okamžitě, objevily jsme, že Isabetta má v cele nějakého mladíka." Abatyše trávila tu noc ve společnosti jednoho kněze, jejž si často dávala k sobě přinášet v truhlici. I jaly ji obavy, když to vyslechla, aby jeptišky z přílišného spěchu či z přílišné zvědavosti nevyrazily dveře, dřív než je otevře, pročež spěšně vstala a oblékla se potmě, jak nejlépe dovedla; ale v domnění, že si bere skládaný závoj, jenž se nosí na hlavě a jmenuje se žaltář, popadla knězovy kalhoty a měla tak naspěch, že nepostřehla, že si je přehodila přes hlavu místo závoje. Nato vyšla z cely, rychle za sebou zavřela a děla: „Kde je ta Bohem prokletá?" A společně s ostatními, jež byly tak rozpálené a tak dychtily zastihnout Isabettu při činu, že ani nepostřehly, co má abatyše na hlavě, dorazila ke dveřím cely, které s pomocí ostatních vyvrátila, načež všechny vběhly dovnitř a na lůžku nalezly oba milence v objetí. Oba byli z té nenadálé události tak ustrnulí, že ani nevěděli, co mají dělat, a ani se nehnuli. Abatyše nařídila, aby řeholnice hříšnici bez okolků chytily a odvedly do kapituly. Mladík se vzpamatoval, oblékl se a jal se čekat, jaký konec to všechno vezme; měl v úmyslu provést řeholnicím nějaký kousek v případě, že by něco udělaly novicce, a odvést ji pak s sebou. Abatyše zaujala za přítomnosti všech jeptišek, jež upínaly oči pouze na provinilou, místo ve shromáždění a jala se jí spílat takovými jmény, jaká by žádná žena nikdy nevyslovila. A že prý řeholnice svým mrzkým a hanebným konáním poskvrnila svatost a dobrou pověst kláštera, a což jestli se to dovědí lidé venku, a k spílání připojila největší hrozby. Jeptiška se hanbila a strachovala, neboť cítila své provinění – ale mlčela, ježto nevěděla, co má odpovědět, čímž vzbudila soucit ostatních. Když abatyšino povídání nebralo konce, přišlo novicce zdvihnout oči a tu uzřela to, co měla abatyše na hlavě, i tkaničky, které jí visely dolů. Ježto seznala, co to je, dodala si odvahy a děla: „Ctihodná matko, Bůh vám pomáhej, upravte si čepec a pak mi vyprávějte, co vám bude libo." Abatyše, jež nepochopila, oč jde, pravila: „Jaký čepec, ženská darebná! Ty se odvažuješ ještě vtipkovat? Myslíš, že tvůj skutek zde připouští nějaké žerty?" I pravila dívka znovu: „Ctihodná matko, prosím vás, abyste si zavázala čepec; pak mi povězte, co vám bude libo." Tu pozdvihly klášternice zraky k představené, a když si ctihodná matka sáhla na hlavu, pochopily všechny, proč tak Isabetta mluví. Abatyše pak, jsouc přistižena při témž skutku jako řeholnice a vidouc, že se nedá ututlat to, co spatřily všechny, obrátila a hned začla mluvit jinak, než mluvila na začátku. Posléze došla k závěru, že není možno bránit se pokušení těla, pročež ať si každá potají poprava, kdy může, jak tomu bylo až dosud. Nato propustila dívku, vrátila se na lože ke svému knězi a Isabetta ke svému milenci, jejž si potom ještě mnohokrát pozvala navzdory těm, jež jí záviděly. Ty ovšem, ježto byly bez ctitelů, sháněly si pak tajně štěstí, jak nejlépe dovedly. Boccaccio, Giovanni: Dekameron, přel. R.Krátký