Miguel de Cervantes: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha Díl první, kapitola VIII o velkém vítězství, jehož dobyl chrabrý don Quijote v hrozném a neslýchaném dobrodružství s větrnými mlýny, a o jiných událostech hodných blahé paměti. Vtom spatřili třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů, které na té pláni stojí, a sotva je don Quijote uviděl, řekl svému zbrojnoši: „Štěstěna vede naše kroky tak, že bychom si lepšího nemohli věru přát. Jen se podívej, Sancho Panzo, druhu můj milý, tam na ty velikánské obry! Je jich jistě třicet, ne-li o něco víc. A já se s nimi dnes utkám a všechny je pobiji. Z této prvé kořisti vyroste naše bohatství. A bude to boj po právu a řádu válečném, vždyť Bohu slouží, kdo vyhlazuje to dračí šéme s povrchu zemského." „Kde jsou, pane, ti obři?" otázal se Sancho Panza. „Tamhle před tebou," odpověděl don Quijote. „Cožpak nevidíš ty jejich paže, které bývají i dvě míle dlouhé?" „Pozor, pozor, Milosti," řekl na to Sancho, „tamhle to před námi nejsou obři, ale větrné mlýny, a to, co vypadá jako paže, to jsou křídla, která roztáčí vítr, a ta pohybují mlýnským kamenem." „Hned je na tobě vidět," řekl don Quijote, „že nemáš o rytířských dobrodružstvích ani ponětí. Obři to jsou! A bojíš-li se, odstup stranou a modli se, zatím co já podstoupím ten lítý a nerovný boj." Po těchto slovech bodl ostruhami svého koně Rosinanta, nedbaje Sancha, který na něho křičel, že se vrhá na větrné mlýny, a ne na obry. A tak se vžil do toho, že jsou to obři, že už ani Sancha neslyšel, a třebas již byl docela blízko, nepoznal také, co jsou vlastně zač. Hnal se na ně a křičel z plna hrdla: „Neprchejte, zbabělí a mrzcí tvorové, útočí na vás jeden jediný rytíř!" V tu chvíli se zvedl trochu vítr a velká křídla se začala točit. Když to uviděl don Quijote, pokračoval mocným hlasem: „A kdybyste hýbali větším počtem paží, než jich měl sám obr Briareus, trestu neujdete!" To vzkřikl, a odporoučeje se z celého srdce svého vzácné paní Dulcineji, vyprošuje si na ní, aby stála při něm v tom velkém nebezpečí, chráněn dobře štítem, kopí maje přichystáno, vyrazil s Rosinantem vpřed plným tryskem a zaútočil na nejbližší mlýn. Vedl ránu přímo do křídla, a vtom jím vítr zatočil tak divoce, že bylo kopí hned na kusy a strhlo s sebou i koně a jezdce, který se hned válel, všecek pohmožděn, v širém poli. Sancho Panza spěchal pánovi ku pomoci, jak jen osel stačil, a když už byl u něho, viděl, že se rytíř nemůže ani hnout: tak prudce padl totiž na zem i s Rosinantem. „Pomoz Pánbůh!" zvolal Sancho. „Copak jsem vám, milostpane, hned neříkal, abyste si rozmyslil, co děláte? Že jsou to jenom větrné mlýny, a kdo by to nepoznal, tomu že se v hlavě též nějak točí?" „Mlč, milý Sancho," řekl mu don Quijote, „vždyť přece bojování je víc než cokoli jiného změna za změnou. A pak si též myslím, a to je pravda, že čaroděj Freston, víš, ten, co mi uloupil světnici s knihami, proměnil právě ty obry ve větrné mlýny, aby mě připravil o slávu a vítězství; tak mě nenávidí.Ale ty jeho čáry a kouzla nezmohou nakonec zhola nic proti mému dobrému meči." „Aby Pánbůh dal," řekl na to Sancho. Cervantes, Miguel de: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, přel. Z.Šmíd