Život Lazarilla z Tormesu Ale abych se vrátil ke svému povedenému slepci a vyprávěl o něm: Nechť Vaše Milost zví, že od té chvíle, kdy Bůh stvořil svět, nevytvořil člověka prohnanějšího a důmyslnějšího. Ve svém řemesle byl mistr nad mistry. Uměl zpaměti sto a bůhvíkolik ještě modliteb; dovedl nasadit hluboký, vážný a velmi zvučný tón, který se hlasitě rozléhal po celém kostele, v němž se modlil; při modlitbě bral na sebe velice příhodně pokornou a zbožnou tvář, aniž kroutil ústy a vyvracel oči v sloup, jak to dělají jiní žebráci. Kromě toho měl ještě tisíce jiných prostředků a způsobů, jak vymámit peníze. Říkal, že zná modlitby pro mnohé a rozmanité účely: pro ženy, které nerodí, pro ty, jež mají před porodem, i pro ty, které jsou nešťastně provdány, aby je jejich manželé milovali. Také předpovídal těm, které chodily s útěžkem, zda budou mít syna, nebo dceru. Nu a stran medicíny říkal, že sám Galenus toho nevěděl ani polovinu co on o zubech, o mdlobách, o ženských nemocech. Zkrátka, když se mu někdo zmínil, že ho něco bolí, nestalo se nikdy, aby mu hned neřekl: „Dělejte to, uděláte ono, natrhejte si té a té byliny, užívejte ten a ten kořínek." Proto za ním chodil kdekdo, hlavně ženy, které věřily na slovo všemu, co jim říkal. A právě z nich těmi důmyslnými způsoby, o nichž hovořím, vytloukal veliké zisky, takže vydělával za měsíc více než sto jiných slepců za rok. Ale chci také, aby Vaše Milost věděla, že ač tolik dostával a měl, nikdy jsem neviděl člověka tak lakomého a skrblického. Jeho lakota byla tak veliká, že mě k smrti mořil hladem, neboť mi nedával ani polovinu toho, co jsem potřeboval. Po pravdě řečeno, kdybych si nebyl uměl pomoci svou obratností a vynalézavostí, byl bych mnohdy vskutku umřel hlady. Ale přes všechnu jeho chytrost a obezřetnost jsem na něho vždy vyzrál tak, že na mne pokaždé nebo aspoň většinou připadlo nejvíce a to nejlepší. K tomu cíli jsem mu vyváděl čertovské kousky, z nichž jsem vždy nevyváži se zdravou kůží; o některých budu vyprávět. Nosil chléb a všechny ostatní věci v plátěné mošně, jejíž otvor se zavíral železným kruhem a zámkem na klíč; a kdykoliv tam něco ukládal nebo odtud něco bral, činil to tak opatrně a tak dobře počítal, že by mu nikdo na světě nebyl dokázal uzmout ani drobeček. Já jsem si vždy vzal ten hubený žvanec, který mi dával, a ten jsem vyřídil dvěma sousty. Ale když zavřel zámek a přestal si dávat pozor v domnění, že se již zabývám něčím jiným, tu jsem malým otvorem na boku mošny, který jsem mnohokrát rozpáral a opět zašil, pouštěl žilou lakotnému vaku; vytahoval jsem z něho nikoliv skoupě odměřované krajíčky chleba, nýbrž pořádné kusy, a kromě toho i plátky opékané slaniny a klobásy. A tak jsem ustavičně číhal na příhodný okamžik, abych zahnal prokletý hlad, jímž mě mořil ten zlý slepec. Vše, co se mi podařilo uzmout a ukrást, nosil jsem v půlměďácích. Když pak slepci někdo ukládal, aby se za něho modlil, a dával mu celý měďák, využil jsem vždy jeho slepoty, a sotvaže ten, kdo mu měďák podával, jej pustil z ruky, už jsem ho měl v ústech a místo něho držel připravený půlměďák; ať tedy slepec nastavil ruku seberychleji, dostal po mé výměně vždy jen polovinu skutečné odměny. Ten zlý slepec žehral, neboť ihned poznal a ucítil po hmatu, že to není celý měďák, a říkal: „Čert ví, v čem to vězí, že od té doby, co jsi se mnou, dávají mi jen samé půlměďáky, když přece dříve mi hrubě často platívali celým měďákem, ba dokonce i stříbrňákem? Ty mi jistě přinášíš neštěstí." On v odvetu za to zkracoval modlení. Často nedošel ani do poloviny modlitby, neboť mi přikázal, abych ho zatahal za cíp pláště, jakmile odejde ten, kdo si modlitbu objednal. A to jsem také činil. Pak se hned jal opět vyvolávat, jak to žebráci obvykle dělají: „Račte si přát tu a tu modlitbu?" Při jídle měl ve zvyku stavět vedle sebe džbánek s vínem. Já jsem ho vždy velice hbitě uchopil, dal mu pár tichých polibků a zase vrátil na původní místo. Ale vydrželo mi to jen krátce; slepec totiž podle počtu doušků poznal úbytek, a aby své vino zabezpečil, nenechával již nikdy džbán bez dozoru, nýbrž jej držíval za ucho. Ale žádný magnet na světě nepřitahuje tak silně, jako jsem já natahoval víno dlouhou žitnou slámou, kterou jsem k tomu cíli měl připravenu; strčil jsem ji vždy do otvoru džbánu a vysál víno až do poslední kapky. Poněvadž však ten mizera byl tak vychytralý, myslím, že mi na to přišel, a od té doby si počínal jinak: stavěl si džbán mezi nohy, přikrýval ho rukou a tak měl pití zabezpečeno. Já však jsem byl na víno zvyklý, i cítil jsem se bez něho jako ryba na suchu. Vida, že ten prostředek se slámou již nepomáhá, rozhodl jsem se udělat ve dně džbánku maličký pramének a dírku, kterou jsem ucpal tenoučkou placičkou vosku. V době jídla pak, předstíraje, že je mi zima, sedal jsem si tomu protivnému slepci mezi nohy, abych se zahřál u chudičkého ohníčku, který jsme si rozdělávali. Vosk se jeho teplem rychle roztavil, bylo ho přece jen trošičku, a pramének mi počal odkapávat do úst; a ta jsem nastavil tak, aby nepřišla nazmar ani kapka. Když pak se ten ubožák chtěl napít, neměl už čeho; divil se, klel, posílal k čertu džbán i víno, nevěda, jak se to mohlo stát. „Přece neřeknete, strýče, že vám to piji já," říkal jsem. „Vždyť nedáte džbán z ruky." Obracel a ohmatával džbán tak dlouho, až nalezl dírku a přišel na můj uskok; ale stavěl se, jako by nebyl nic zpozoroval. Druhého dne, když můj džbán odkapával jako obvykle, usadil jsem se také jako obvykle, netuše, jaké nebezpečí mi hrozí, ani to, že mě ten zlý slepec sleduje, a polykal jsem ty sladké doušky s tváří obrácenou k nebesům a přimhuřoval oči, abych lahodný mok ještě lépe vychutnal. Rozzuřený slepec poznal, že nyní nastal okamžik, aby se mi pomstil; zvedl vší silou oběma rukama onen sladký a hořký džbán a udeřil mě jím, jak povídám, vší silou do úst, takže se ubohému Lazarovi, který nic takového netušil a jako jindy se bezstarostně oddával požitku, věru zdálo, že na něho spadla nebesa se vším, co na nich jest. To pohlazení bylo tak mocné, že mě omráčilo a zbavilo vědomí, a náraz džbánu tak prudký, že se mi střepiny zaryly do tváře a na mnoha místech mi ji zkrvavily; úder mi také vyrazil zuby a ty mi do dneška už nenarostly. Od té chvíle jsem začal zlého slepce nenávidět, a ačkoliv mi pak projevoval lásku, hýčkal mě a ošetřoval, přece jsem dobře viděl, že má radost z toho krutého trestu. Omyl mi vínem rány, které mi způsobily střepiny džbánu, a řekl mi s úsměvem: „Co tomu říkáš, Lázaro? To, co ti ublížilo, nyní tě léčí a uzdravuje." A dělal ještě jiné vtipy, které mi nebyly po chuti. Když jsem se napůl vylízal ze svých odřenin a podlitin, uvažoval jsem, že ještě několik takových ran a surový slepec by se mě zbavil; i pojal jsem úmysl, že se zbavím já jeho. Ale neučinil jsem to ukvapeně, abych svou pomstu mohl provést bez nebezpečí a důkladně. I kdybych byl chtěl obměkčit své srdce a odpustit mu úder džbánem, nebylo to možné již proto, jak se mnou ten bídný slepec potom zle zacházel, jak mě pro nic za nic týral, tloukl do hlavy a tahal za vlasy. A když se ho někdo ptal, proč se mnou tak špatně nakládá, vyprávěl ihned příhodu o džbánu, řka: „Vy si snad myslíte, že ten kluk je nějaké neviňátko? Poslyšte tedy a posuďte, zda by si sám ďábel vymyslel takovou lotrovinu." Ti, kdo to slyšeli, křižovali se a říkali: „Hleďme, kdo by v chlapci tak malém hledal takovou ničemnost!" A velice se smáli mé prohnanosti a říkali mu: „Jen ho trestejte, jen ho trestejte, však vás za to Bůh odmění!" A on, povzbuzen jejich slovy, také nikdy nedělal nic jiného. Tři španělské pikareskní romány, přel. Bělič, Hodoušek, Forbeský, Odeon, Praha 1980