|
Ovidius: Umění milovat
Dopisy Destička politá voskem ať napřed prozkoumá půdu, destička první ať jde, důvěrník citů a slov. Ta ať tvé lichotky nese a obvyklá milenců slova, prosby, a nikoli skrovné, připoj, ať kdokoli jsi. Hektora Priamovi dal Achilleus, prosbami pohnut, prosebným hlasem se dá dojmout i hněvivý bůh. Jenom ať nešetříš sliby! Což nešetřit sliby snad škodí? Může přec každý muž na sliby bohalý být. Naděje nadlouho trvá, když jedenkrát dosáhla víry; je to sic bohyně klamná, tobě však hodí se přec. Jestli dáš cokoli ženě, přec právem tě opustit může, odnese dřívější dary, neztratí docela nic. Proto se vždycky tvař, že dáš, cos dosud jí nedal; takto již rolníka často oklamal neplodný lán, takto neváhá znovu hráč prohrával, nechce-li prohrát, často i kostky zvou zas dychtivé ruce hrát dál. To je tvůj úkol a cíl: vždy bez daru nejdřív se snoubit! Vzdala se, vzdá se li zas, aby si získala dar. Proto ať destička jde, v ni licholná slova piš rydlem. První ať vyzkouší cestu, vyzví, co ukrývá hruď. Písmo i Kýdippu svedlo, když v jablku k nohám jí padlo, chytla se na vlastní slova dívka ta, netušíc nic. Buď výmluvný Uměním krásným se uč, to radím ti, mládeži římská, ne abys hájila jen viníky mající strach; jako i přísný soudce, i vybraný senát a národ podlehne obratné řeči, dívka jí podlehne též. Ať se však skrývá ta moc, svou výmluvnost na odiv nestav, nechať se chrání tvá ústa trapných a nápadných slov. Kdopak, kdo zdravý má rozum, jde před něžnou milenku řečnit? Často i přehnaný dopis nelibost vyvolal v ní. Užívej obvyklých slov, mluv tak, abys důvěru vzbudil, navíc však lichotky piš, jak bys k ní mluvil ty sám. Ne hejskovství, ale prostá elegance! Nesmíš však v oblibě mít si želízkem natáčet vlasy, aniž hranami pemzy nohy si hladiti smíš. Tohle nechť činí ti, kdo hlučně při fryžské písni matku Kybelu slaví, mísíce výskot a křik. Spíše nedbalý vzhled se pro muže hodí. Tak Théseus Ariadnu si odnes, aniž měl pěstěný vlas; vzplanula pro Hippolyta, ač nebyl vyšňořen, Faidra; Adónis, stvořený pro les, miláčkem bohyně byl. Čistotu v oblibě měj: buď opálen z Martova pole, toga ať dobře ti padne, beze vší poskvrny buď! Na zubech neměj kaz a neměj strnulý jazyk, nechať ti v střevíci volném nepluje noha sem tam, nedej se nedbale stříhat, to hyzdí a zježuje vlasy, proto své vlasy a vousy obratné ruce vždy svěř! Nehty ať nepřečnívají, ať není za nimi špína, také ať z nosní dírky chloupek ti neleze ven! Nechať ti z páchnoucích úst též nevane odporný výdech, potem, jímž kozel páchne, nedráždi nikomu čich! Ostatní na péči ponech všem dívčinám bujným a tomu, kdo si chce získat muže, ježto je zvrácený muž. Umění smíchu, pláče a mluvy Máš-li snad černé zuby neb velké a nakřivo rostlé, utrpíš velkou škodu, budeš-li příliš se smát. Dívky (kdo by v to věřil?) se dokonce učí i smíchu, chtějí i po této stránce získat si půvabný vzhled. Otvírej mírně ústa a na obou tvářích měj důlky, přitom kořeny zubů zakrývej okrajem rtů. Nesměj se stále a stále, až křeč tě v slabinách svírá: jakousi ženskou něhou zvoniti musí tvůj smích! Jedné zvrácený chechtot zas ústa ošklivě zkřiví, druhá se při smíchu třese – spíše bys věřil, že lká; jiná zas, když se směje, tak nějak odporně vřeští, jako když oslice hnusná hýkajíc otáčí mlýn. Kam až umění nejde? I půvabně plakat se učí, kdykoli, jakkoli chtí, dají se v nářek a pláč. Což když některé hlásky též zbavují správného znění, a když i nutí jazyk pronášet šeplavý zvuk? Půvab je v chybě té, když ledacos vysloví špatně, hůř se však učí mluvit, nežli jak dovedly již. |