Nathaniel Hawthorne: Šarlatové písmeno X LÉČITEL A NEMOCNÝ Starý Roger Chillingworth býval odjakživa člověk klidný, vlídný, ačkoli nikdy citově vřelý, a ve vztazích k lidem ryzí a přímý. Podle svého domnění podjal se pátrání s poctivou nestranností přísného soudce, pouze s cílem poznat pravdu, téměř jako by šlo o nějaký problém z geometrie, o řešení abstraktní početní úlohy, a nikoli o lidské vášně a křivdy, spáchané na něm samém. Ale čím víc se do té záhady zahloubával, tím víc jako by se ho zmocňovalo jakési hrůzné kouzlo, jako by byl posedlý neodbytným nutkáním, ačkoli si zatím zachovával chladnou rozvahu; věděl však, že nebude mít pokoj, pokud to nutkání nebude zcela ukojeno. Kutal tedy v srdci duchovního jako zlatokop, nebo jako by hrobník šťáral v hrobě, kdyby tam hledal nějaký klenot pochovaný s nebožtíkem, ale nenalézal tam nic než smrt a hnilobu. Běda jeho duši, kdyby to vskutku bylo to, po čem pátrá! Někdy lékaři vyšlehl z očí plamen žhavý a zlověstný jako odraz pekelné výhně, nebo jako třeba u Bunyana odlesk strašidelného ohně z příšerné škvíry v horském svahu, který na okamžik ozářil tvář poutníkovu. V půdě, v níž ten zlatokop kutal, objevil snad náznaky, které ho povzbuzovaly. „Tohohle člověka sice považují za čistého," řekl si v jedné takové chvíli, „ale přestože se zdá tak oduševnělý, zdědil silné živočišné sklony, buď po otci nebo po matce. Hleďme se tedy po téhle žíle prokopat dál!" Ale pak zase, po dlouhém pátrání v nitru duchovního, kdy se dokopal mnoha cenných hornin v podobě ušlechtilých lidumilných ideálů, vřelé lásky k lidským duším, ryzích citů, vrozené zbožnosti, posilované rozjímáním i studiem a osvícené zjevením – jenže pro něho, skeptika, ta drahocenná zlatonosná ruda byla snad pouhou struskou – znechuceně se zas vrátil zpátky a začal pátrat jiným směrem. Plížil se obezřetně, našlapoval opatrně a rozhlížel se bedlivě jako zloděj, když se vloupá do ložnice – kde nějaký člověk leží v polospánku, nebo možná vůbec nespí – s úmyslem, že tam ukradne právě nejcennější poklad, jejž si ten člověk střeží jako zřítelnici oka. Ačkoli si však zloděj počíná záměrně tak obezřele, přece chvílemi vrzne podlaha, nebo on sám zavadí o něco oděvem, nebo se připlíží k své oběti moc blízko a vrhne na ni svůj stín. Jinými slovy: pan Dimmesdale, u něhož předrážděné nervy často zastávaly úlohu intuice, začínal mít občas pocit, že se do vzájemného vztahu mezi ním a lékařem vloudilo cosi nepřátelského. Avšak i starý Roger Chillingworth míval postřehy téměř intuitivní, takže kdykoli k němu duchovní pozdvihl vylekané oči, uviděl před sebou pouhého lékaře – svého laskavého, bdělého, účastného, ale vždy nevtíravého přítele. Pan Dimmesdale by možná byl lépe prohlédl povahu toho muže, kdyby nebyl býval až chorobně podezíravý vůči kdekomu, jak tomu bývá u lidí duševně uštvaných. A poněvadž k nikomu na světě neměl důvěru jako k příteli, nedovedl rozeznat ani nepřítele, když ho měl před sebou. Proto stále udržoval se starým lékařem důvěrné styky, každodenně přijímal jeho návštěvu ve své pracovně nebo ho sám navštěvoval v laboratoři, kde ho bavilo pozorovat procesy, jimiž se býlí proměňovalo v mocné účinné drogy. Jednou seděl s čelem opřeným do dlaně, loktem podepřen v otevřeném okně, z něhož byl pohled na hřbitov, a rozmlouval s Rogerem Chillingworthem, který se přebíral v otýpce nevzhledných rostlin. Duchovní na ně pohlédl úkosem – v poslední době bylo totiž pro něho příznačné, že se jen málokdy podíval na něco přímo, ať to byl člověk nebo neživý předmět – a zeptal se: „Milý doktore, kde jste si natrhal tyhle byliny s těmi povadlými zplihlými lístky?" „Tady na tom hřbitově," odpověděl lékař, aniž se nechal vyrušit. „Rostou na jednom hrobě bez náhrobku, není na něm vůbec nic, co by nebožtíka připomínalo – není na něm nic než tenhle ošklivý plevel, který se tam rozrůstá na jeho památku. Vyklíčil mu ze srdce a je možná symbolem nějakého škaredého tajemství, které je tam pohřbeno s nebožtíkem. Měl se z něho zaživa vyznat." „Snad by si to byl upřímně přál," řekl pan Dimmesdale, „ale nemohl." „A proč?" otázal se lékař. „Proč nemohl, když i všechny přírodní síly tak naléhavě vyzývají k vyznání hříchů – když i tenhle šeredný plevel vyklíčil z pohřbeného srdce, aby hlásal nějaký utajený zločin?" „Tohle je jen vaše fantazie, milý doktore," odpověděl duchovní. „Jestliže usuzuji správně, není na světě moc, kromě božího milosrdenství, která by mohla odhalit, buď vyřčenými slovy, nebo v podobě nějakého znamení či symbolu, všelijaká tajemství, která jsou možná pohřbena s lidskými srdci. Jestliže srdce ukrývá nějaké hříšné tajemství, chce je možná zachovat až do dne, kdy budou zjeveny všechny skryté věci. Také jsem nikde v Písmu svatém nečetl nic, čemu bych byl rozuměl tak, že vyznání z lidských myšlenek a skutků, k němuž má tehdy dojít, musí mít bezprostředně za následek odplatu. To by zajisté byl názor povrchní. Jestliže se v zásadě nemýlím, mají ta vyznání sloužit a napomáhat všem bytostem nadaným inteligencí, aby dovedly rozumem pochopit záhadu pozemského života, která jim toho dne bude vyjevena. K dokonalému pochopení té záhady jim bude potřebná i znalost lidského srdce, a já se domnívám, že lidská srdce, jež v sobě skrývají taková neblahá tajemství, jaká máte na mysli, vyjeví je v den posledního soudu nikoli nedobrovolně, ale naopak s nevýslovnou radostí." „Tak proč je nevyjeví už zde?" otázal se Roger Chillingworth a vrhl kradmý pohled na duchovního. „Proč hříšníci nezatouží po takové nevýslovné potěše už tady na zemi?" „Snad po ní touží všichni," odpověděl duchovní a prudce se chytil za prsa, jako by byl pocítil nesnesitelnou bolest. „Mnoho, mnoho nebožáků se mi už vyznalo nejen na smrtelném loži, ale ještě v plné životní síle, a byli to lidé dobré pověsti. Po takovém vyznání jsem u svých hříšných bratří vždy pozoroval, jak nesmírně se jim ulevilo – téměř jako někomu, kdo se konečně nadýchne čerstvého vzduchu, když se dlouho dusil vlastním zatuchlým dechem. Může se tomu vůbec někdo divit? Copak by nešťastník, který se provinil, řekněme, vraždou, raději tu vraždu tajil v srdci, než aby ji ihned vyvrhl na denní světlo, ať se s ní svět vypořádá?" „A přece někteří lidé stále skrývají svá tajemství," namítl klidně lékař. „Pravda, jsou takoví lidé," odpověděl pan Dimmesdale. „Ale – abych neuváděl některé očividné důvody – snad je zamlčují proto, že se příčí jejich povaze vyznat se z nich. Nebo je také možné, že ačkoli jsou hříšní, přece chtějí horlivě sloužit slávě boží a blahu lidstva, a proto se hrozí toho, že by vzbudili pohoršení a opovržení a pak by už nemohli vykonat žádný lidumilný skutek, nemohli by žádné minulé zlo vykoupit sebehorlivější službou. A tak žijí v nevýslovných mukách mezi svými bližními, zdánlivě čistí jako padlý sníh, ale srdce mají poskvrněná a nakažená nepravosti, již se nemohou zbavit." „Takoví lidé klamou sami sebe," řekl Roger Chillingworth trochu důrazněji, než byl zvyklý mluvit, a lehce pohrozil ukazováčkem. „Bojí se vzít na sebe hanbu, kterou si právem zasluhují. Jejich lidumilnost, jejich horlivost ve službě Bohu, tyto dvě zbožné pohnutky se v jejich srdci mohou nebo nemusí snášet s těmi zlými, kterým hřích tam otevřel bránu dokořán a které v něm nevyhnutelně rozplozují pekelné plemeno. Ale jestliže se ti lidé pokoušejí oslavovat Boha, ať se neopovažují pozvedat k nebi své nečisté ruce! Chtějí-li prospět svým bližním, ať to dělají tak, že jim ukáží, jak účinnou moc má svědomí donutit je k pokornému pokání! Můj moudrý a zbožný příteli, snad byste nechtěl, abych uvěřil, že falešná přetvářka víc poslouží slávě boží a spáse lidstva než pravda boží? Ujišťuji vás, že takoví lidé klamou sami sebe!" „Možná," odpověděl mladý duchovní lhostejně, jako by chtěl honem odbýt diskusi, kterou pokládá za zbytečnou a nemístnou. Měl totiž schopnost snadno se vyhnout každému námětu, který ho při jeho citlivé a nervózní povaze rozčiloval. „Ale teď bych se svého učeného lékaře rád zeptal, zda v dobré víře soudí, že má tělesná schránka měla nějaký prospěch z jeho laskavé péče." Než mohl Roger Chillingworth odpovědět, uslyšeli ze sousedního pohřebiště pronikavý, divý smích dítěte. Duchovní se mimoděk podíval z otevřeného okna a uviděl Hesteru Prynnovou s malou Perličkou na stezce, která vedla napříč hřbitovem. Perlička byla krásná jako ten letní den, ale měla zase tu svéhlavě veselou náladu, která pokaždé, když se u ní vyskytla, budila zdání, jako by ji zcela vylučovala ze sféry lidského společenství a účastenství. V té chvíli neuctivě hopsala od hrobu ke hrobu, až přitančila k velikému plochému náhrobku s erbem nějakého zesnulého hodnostáře, dokonce snad Isaaca Johnsona, a začala na něm křepčit. V odpověď na matčino přísné napomenutí, aby se chovala slušně, přestala hopsat a začala, otrhávat pichlavé bobule s vysokého bodláčí, které rostlo vedle hrobu. Když jich měla plnou hrst, zapíchala je do křivky šarlatového písmena vyšitého na matčiných prsou, kde se ty bobule, jak bylo přirozené, pevně přichytily. Hester je neodtrhla. Zatím se Roger Chillingworth přiblížil k oknu a se zlovolným úsměvem se zadíval dolů. „To dítě vůbec nemá v povaze smysl pro kázeň, ani úctu k autoritě, ani ohled na lidské pořádky a názory, ať správné či nesprávné," podotkl jakoby jen sám pro sebe, ale platilo to i duchovnímu. „Onehdy jsem ji viděl, jak v Pramenné ulici u dobytčího napajedla postříkala vodou samého guvernéra. Copak je ten diblík veskrze jen zlý? Má vůbec cit? Dá se vůbec zjistit, z jaké příčiny tu je?" „Z žádné jiné než té, že byl opovážlivě porušen zákon!" odpověděl pan Dimmesdale potichu, jako by si sám nebyl jist, zda je tomu vskutku tak. „A má-li vůbec schopnost rozeznat, co je dobré a co zlé, to nevím." Dítě pravděpodobně zaslechlo jejich hlasy, neboť s radostným, ale zároveň zlomyslným úsměvem pohlédlo vzhůru k oknu a jednu pichlavou bobuli hodilo na důstojného pána Dimmesdala. Před tou lehounkou metnou zbraní citlivý duchovní podrážděně a ulekaně ucukl. Perlička si toho všimla a začala v takřka bezuzdném nadšení tleskat. Rovněž Hester Prynnová se bezděčně podívala vzhůru, a tak se na sebe zahleděli všichni čtyři, dospělí i dítě, až se Perlička hlasitě zasmála a vykřikla: „Pojď pryč, maminko! Pojď pryč, nebo tě tamhle Nečistý chytí! Vidíš, důstojného pána už má! Pojď pryč, maminko, nebo tě také chytí! Ale malou Perličku nechytí!" A tak matku táhla pryč, rozdováděná, roztančená a úplně zdivočelá, mezi hroby mrtvých jako tvor, který nemá nic společného s minulým a pohřbeným pokolením a vůbec neuznává, že by s ním byl nějak spřízněný. Jako by byl teprve nedávno stvořen z nějakých nových prvků, a proto si smí žít svým vlastním životem, být poslušen svých vlastních zákonů, a jeho výstřednosti se mu nemohou přičítat za hřích. „Tady ta žena," promluvil po krátkém odmlčení Roger Chillingworth, „ať je její zasloužený osud jakýkoli, alespoň v srdci neskrývá tajemství hříchu, které je podle vašich slov tak těžkým břemenem. Domníváte se tedy, že když Hester Prynnová nosí na sobě šarlatové písmeno, je její utrpení proto menší?" „Jsem o tom pevně přesvědčen," odpověděl duchovní. „Tu otázku však nemohu zodpovědět za ni. V její tváři byl prve bolestný výraz, který bych tam byl raději neviděl. Ale myslím, že je jistě lepší pro trpitele, když jako nebohá Hester smí své utrpení projevovat svobodně, než musí-li je utajovat v srdci." Zase nastalo odmlčení a lékař začal znovu probírat a třídit nasbírané byliny. „Před chvilkou jste se mne ptal," řekl po chvíli, „co soudím o vašem zdravotním stavu." „Ano, rád bych se to dověděl," odpověděl duchovní. „Prosím vás, mluvte otevřeně, ať mě čeká život nebo smrt." „Nu, tak tedy řečeno přímo a jasně," řekl lékař, stále zaměstnán svými bylinami, ale přitom ostražitě pozoroval pana Dimmesdala, „je to podivné ochuravění, ani ne tak samo o sobě, ani pokud jde o jeho vnější příznaky, alespoň jak mohu soudit podle těch, které jsem měl příležitost pozorovat. Mám vás teď už kolik měsíců den ze dne na očích, dobrý pane, a sleduji známky vaší choroby pokud se projevují navenek; podle všeho bych soudil, že jste těžce nemocný, ale přece ne tak těžce, aby vzdělaný a svědomitý lékař nemohl právem doufat, že vás vyléčí. Jenže – nevím, jak vám to mám vysvětlit – někdy se mi zdá, že tu nemoc znám, a přitom ji neznám." „Mluvíte v hádankách, učený pane," řekl pobledlý duchovní a pokradmu vyhlédl z okna. „Budu tedy mluvit jasněji," pokračoval lékař, „a prosím vás za prominutí, zdá-li se vám, že je ho zapotřebí, když musím opravdu mluvit zcela jasně. Dovolte, abych se zeptal – jako přítel, jako ten, kdo má řízením Prozřetelnosti pečovat o váš život a vaše tělesné zdraví – byl jsem upřímně a výslovně upozorněn na veškeré příznaky vaší choroby?" „Jak se můžete takhle ptát?" podivil se duchovní. „Vždyť by to bylo směšné a dětinské povolat si lékaře a skrývat před ním, co člověka souží." „Chtěl byste tedy tvrdit, že vím všechno?" otázal se ostražitě Roger Chillingworth a upřeně se duchovnímu zahleděl do tváře očima, které svítily soustředěnou zvědavostí. „Budiž! Jenže svěří-li se nemocný pouze se zevnějšími a tělesnými příznaky choroby, pozná lékař často jen částečně tu nemoc, kterou má léčit. Nesmíme posuzovat tělesnou chorobu jen samu o sobě, neboť může být pouze příznakem nějakého onemocnění duševního. Znovu vás prosím za prominutí, zdá-li se vám, že je v mých slovech třeba jen stín urážky. Právě vy nejvíc ze všech lidí, které jsem poznal, patříte k těm, u nichž je tělesná schránka v nejužším spojení se stránkou duševní – u kterých je tělo zcela prostoupeno a takřka ztotožněno s duchem, jehož je pouhým nástrojem." „Nepotřebuji se tedy vyptávat dál," řekl duchovní a téměř ukvapeně vstal ze židle. „Vy se přece nezabýváte léčením duší!" „A proto choroba vaší duše," pokračoval Roger Chillingworth stále týmž tónem – zřejmě nedbal, že duchovní by rád rozmluvu přerušil – při těch slovech rovněž vstal a postavil se svou drobnou, černě oděnou, znetvořenou postavou tváří v tvář vyhublému a bledému duchovnímu – „a proto duševní choroba nebo nějaká bolestná rána v duši, smím-li se tak vyjádřit, projeví se u vás v první řadě příslušnými tělesnými příznaky. Vy tedy chcete, aby vás lékař léčil z tělesné choroby? Ale jak to má dokázat, když mu napřed neprozradíte ránu nebo trýzeň, která sužuje vaši duši?" „Ne! – Tobě ne! – Pozemskému léčiteli nikdy!" zlostně vykřikl pan Dimmesdale a upřel své velké a zářivé oči téměř rozlíceně na starého Rogera Chillingworthe. „Tobě ne! Ale je-li to skutečně choroba duševní, pak se svěřím jen tomu jedinému Léčiteli duší! Jestliže se mu milostivě zráčí, může vyléčit, nebo může zničit! Nechť se mnou ve své spravedlnosti a moudrosti naloží, jak uzná za dobré. Ale kdo jsi ty, že se do téhle věci vměšuješ, že si troufáš vtírat se mezi trpitele a jeho Boha?" A se zuřivým posunkem vyběhl z místnosti. „Nevadí, že jsem se odhodlal k tomuto kroku," řekl si Roger Chillingworth a se zamyšleným úsměvem se zadíval za duchovním. „Nic se nestalo. Však zase brzy budeme přátelé. Ale vida, jak se ten člověk nechá ovládnout zlostí a jak ukvapeně se prozradí! A s jednou vášní je to tak jako s druhou. Není to prvně, co zbožného pana Dimmesdala jeho žhavé, vášnivé srdce strhlo k divokému kousku!" Jak se ukázalo, nebylo vskutku těžké obnovit mezi těmi dvěma důvěrné přátelství na stejném podkladu a ve stejné míře jako doposud. Duchovní se na několik hodin zavřel ve své pracovně, ale pak si musel přiznat, že se v nervovém podráždění nechal strhnout k nemístnému výbuchu zlosti, který nelze omluvit ani shovívavě vysvětlit ničím z toho, co mu lékař pověděl. Musel dokonce žasnout, jak mohl tak ukvapeně odmrštit toho laskavého starého muže, když mu přece nabízel jen radu, kterou bylo jeho povinností udělit a o kterou ho on, duchovní, výslovně požádal. S těmito vyčítavými pocity se příteli bez váhání co nejupřímněji omluvil a požádal ho, aby mu nadále věnoval svou péči, ačkoli se mu zatím nepodařilo navrátit mu zdraví, ale on jí velmi pravděpodobně vděčí za to, že se doposud jakž takž udržel naživu. Roger Chillingworth ochotně duchovnímu vyhověl a slíbil, že bude i nadále o něho pečovat. Svůj slib též svědomitě plnil seč byl, avšak po každé lékařské poradě odcházel z pokoje duchovního s tajuplným a záhadným úsměvem. V přítomnosti pana Dimmesdala se ten výraz očividně nikdy neprojevil, ale zato ihned, jakmile byl lékař venku za dveřmi. „Vzácný případ!" říkal si v duchu. „Musím se na něj podívat hodně důkladně. Neobyčejně těsný vztah mezi tělem a duší! I kdyby to bylo jen v zájmu mého povolání, musím tu záhadu prozkoumat dodna!" Nedlouho po vylíčeném výjevu se přihodilo, že důstojného pána Dimmesdala o polednách zmohl hluboký, velmi tvrdý spánek, tak jak seděl v židli nad těžkým foliantem tištěným frakturou, který měl před sebou otevřený na stole. Bylo to patrně jakési závažné dílo toho literárního druhu, který působí uspávavě. Tím pozoruhodnější bylo, že duchovní usnul tak tvrdě, když se uváží, že patřil k lidem, kteří obvykle mají spánek lehký, neklidný a snadno zaplašitelný jako ptáčkové v korunách stromů. Tentokrát se však jeho duch pohroužil do tak nesmírně odlehlých končin, že pan Dimmesdale se na židli ani nepohnul, když Roger Chillingworth nijak zvlášť ostražitě vešel do pokoje. Přistoupil rovnou k nemocnému a rozhrnul mu oděv na prsou, která mu duchovní nikdy neodhalil ani při lékařské prohlídce. Teprve v tom okamžiku se pan Dimmesdale zachvěl a trochu se pohnul. Za krátkou chvíli se lékař zas od něho odvrátil. Ale s jak divým výrazem úžasu, radosti a hrůzy! V jak strašidelném uchvácení, tak mocném, že se nestačilo zračit pouze v jeho očích, ale zachvátilo i celou jeho šerednou postavu a projevilo se dravými, divokými posunky – neboť Roger Chillingworth vymrštil paže vzhůru a dupl nohou na podlahu. Kdyby ho byl při tom záchvatu extáze někdo viděl, nemusel se ptát, jak si počíná Satanáš, když se nějaká vzácná, zbloudilá lidská duše propadne do jeho říše. Jenže lékařova extáze přece se něčím lišila od Satanášovy – tím, že byla projevem úžasu. Hawthorne, Nathaniel: Šarlatové písmeno, přel. J.Fastrová, Lidové nakladatelství, Praha 1969