Walter Scott: Ivanhoe

Walter Scott: Ivanhoe

Kapitola třináctá

„Blíž, hrdinové!" Átreovec dí.
„A ti z vás nechť vystoupí ze řady,
kdož umem nebo silou nad jiné
jsou slavní. 'Krávy skvělé, povinné
krom pocty, dobudou dnes ti,
jejichž šíp okřídlený nejdál doletí."
POPE: ILIAS

Jméno Ivanhoe, jednou vysloveno, letělo ústům s rychlostí, jaké je schopna jen netrpělivost a s níž jen zvědavost se dovede zprávy zmocnit. Zanedlouho dostihla zvěst i princovu družinu. Princova tvář se při této zprávě zachmuřila. Rozhlédl se přezíravě a řekl: „Pánové, a zvláště vy, pane převore, jak se díváte na učenou nauku o vrozených zálibách a nechutích k lidem? Neměl jsem nejmenší ponětí, kdo se skrývá v brnění Vyděděného rytíře, ale jako bych v něm byl cítil přítomnost bratrova milce."

„Front-de-Boeuf bude musit asi co nevidět vrátit léno Ivanhoe," řekl de Bracy, který vyšel z turnaje se ctí, složil nyní štít a přílbu a připojil se znovu k princově družině.

„Ano, tento statečný hoch se asi co nevidět přihlásí o hrad a statky, které dostal darem od Richarda a které pak velkomyslností Vaší Výsosti připadly Front-de-Boeufovi," potvrdil Waldemar Fitzurse.

„Front-de-Boeuf spíše pohltí tři statky, jako je statek Ivanhoe," zapochyboval princ Jan, „než aby jeden vydávil. Doufám však, pánové, že nikdo z přítomných nepopře mé právo udílet korunní léna věrným, kteří při mně stojí, hotovi bojovat, spíše než tulákům potloukajícím se v cizině, kteří nemohou holdovat ani ve zbrani sloužit, jsou-li vyzváni." Všichni, kdo naslouchali princovým slovům, měli příliš velký zájem na této otázce, aby nesouhlasili, že právo princem uchvácené je zcela nepochybné. „Jak velkomyslný je náš princ! Jak ušlechtilý velitel, který takto odměňuje věrné stoupence!"

S těmito slovy přijala družina princův projev, neboť všichni očekávali podobné dary na vrub stoupenců a oblíbenců krále Richarda, pokud je ovšem neměli již v hrsti. I převor Aymer projevil plný souhlas s tímto všeobecným názorem. Poznamenal jen, že „o Svatém městě Jeruzalému nelze asi mluvit jako o cizí zemi, poněvadž je to communis mater – matka všech křesťanů". „Nevidím ovšem," prohlásil, „jaký nárok si tu může činit rytíř Ivanhoe. Slyšel jsem, že Richardovi křižáci se nikdy nedostali dál než k Askalonu, a ten, jak každé dítě ví, je město filištínské; nemůže si tedy činit nárok na výsady Svatého města."

Waldemara hnala zvědavost na místo, kde se Ivanhoe zhroutil k zemi. Nyní se vrátil

„Tento hrdina jistě nezpůsobí Vaší Milosti mnoho starostí," ubezpečoval prince, „a také Front-de-Boeuf se nemusí bát o svůj majetek – neboť Ivanhoe je těžce raněn."

„Ať se s ním stane cokoli," řekl princ Jan, „zůstává vítězem dnešního dne. A kdyby byl stokrát naším nepřítelem nebo oddaným přítelem našeho bratra – a to je skoro totéž –, třeba ošetřit jeho rány. Náš osobní lékař nechť se o to dobře postám."

Kolem princových rtů zahrál chmurný úsměv. Fitzurse si přispíšil s odpovědí, že Ivanhoea odvezli již z kolbiště jeho přátelé a starají se o něho.

„Byl jsem trochu dojat," doznal Fitzurse, „když jsem zpozoroval, jak bolestně se dotkla královny krásy a lásky tato příhoda, jež obrátila v smutek její jednodenní panování. Nejsem z lidí, které dojímá ženský nářek pro milence, ale tato lady Rowena potlačila bolest s takovou důstojností, že jen sepjaté ruce a suché oči, chvějící se při pohledu na bezduché tělo u jejích nohou, prozrazovaly, jak trpí."

„A kdo vlastně je ta lady Rowena, o níž se tolik mluví?" tázal se princ.

„Saska dědička obrovského jmění," odpověděl převor Aymer, „rozkošná jako růže, neocenitelný šperk, nejkrásnější mezi tisíci, nádoba myrhy, hrozen heny."

„Potěšíme ji tedy v jejím bolu," poznamenal princ Jan, „zdokonalíme její rod tím, že ji provdáme za některého Normana. Nezdá se ještě plnoletá, a jde-li o manželství, podléhá naší královské vůli. Co říkáš, de Bracy? Co ty bys tak o tom myslil – vyženit po způsobu Dobyvatelových stoupenců nádherné statky a důchod ženitbou se šaškou krasavicí?"

„Kdyby se mi líbily statky," odpověděl de Bracy, „bylo by těžko najít nevěstu, která by se mi nelíbila. A byl bych Vaší Výsosti do smrti zavázán za dobrodiní, jímž by se splnily všechny sliby, jež jste dal sluhovi a poddanému."

„Tuto věc budeme mít na paměti," ujistil ho princ, „a abychom neztráceli čas, dejte příkaz senešalovi, ať zajistí účast lady Roweny a její společnosti na večerním banketu. Ať pozve toho nevycválaného saského hulváta, jejího poručníka, i toho saského býka, kterého Černý rytíř při dnešním utkání vyválel v prachu. – De Bigote," poučoval senešala, „toto druhé pozvání proveď s největším taktem. Polechtej pýchu těch Sášů a předem zabraň, aby odmítli, ačkoliv, při kostech Becketových, být k těm lidem zdvořilý, je jako házet perly sviním."

Princ Jan skončil. Právě chtěl dát znamení k odjezdu z kolbiště, když mu někdo vsunul do ruky nějaký dopis.

„Od koho?" ptal se, hledě na posla, který lístek přinesl.

„Z ciziny, mylorde; odkud nevím," odpověděl sluha. „Přinesl jej nějaký Francouz; jel prý noc a den, aby vložil toto poselství do rukou Vaší Výsosti."

Princ zkoumal bedlivě písmo adresy, pak pečeť s třemi vypouklými liliemi zajišťující hedvábnou stužku, jíž byl dopis ovázán. Otevřel jej s patrným vzrušením, které zřejmě prudce vzrůstalo při čtení těchto slov:

„Mějte se na pozoru! Ďábel se urval od řetězu!"

Princ zbledl, pohlédl nejprve k zemi a potom k nebi, jako člověk, který čte, že je nad ním vynesen rozsudek smrti. Když se probral z prvního překvapení, požádal Waldemara Fitzurse a de Bracyho, aby s ním poodešli stranou, a jednomu po druhém jim dal číst lístek.

„To znamená," řekl chabým hlasem, „že Richard je na svobodě."

„Snad je to falešný poplach; možná že je podpis padělán," nadhodil de Bracy.

„Rukopis i pečeť jsou Francouzovy," odpověděl princ Jan.

„Pak je ovšem nejvýš načase, abychom shromáždili své lidi v Yorku nebo na jiném vhodném místě," rozhodl Fitzurse. „Opozdíme-li se o pár dnů, bude už vskutku příliš pozdě. Vaše Výsost musí ukončit tento mumraj!"

„Nesmíme dovolit, aby se svobodníci a lid rozešli nespokojeni, že nezbyl čas na jejich hry," varoval de Bracy.

„Do večera je ještě dlouho. Ať si tedy lučištníci zastřílejí do terče a pak udělíme ceny," navrhoval Waldemar. „Tím bude splněn slib, který dal princ stádu těch saských rabů."

„Díky, Waldemare," řekl princ, „připomínáš mi také, abych se ještě vypořádal s tím selským hulvátem, který nás včera urazil. Také banket se bude večer konat, jak jsme zamýšleli. I kdybych měl být jen hodinu u moci, zasvětím ji pomstě a radovánkám – nové starosti si necháme na zítřek."

Za chvíli zahlaholily trubky. Volaly zpět diváky, kteří už začali opouštět kolbiště. Hlasatelé oznamovali, že princ Jan, náhle odvolán důležitými a neodkladnými záležitostmi, musí zrušit pořad zítřejší slavnosti. Nemůže však přenést přes srdce, aby se tolik znamenitých střelců vrátilo domů, aniž předvedli své umění. Rozhodl tedy, aby závod v lukostřelbě, stanovený na zítřek, se konal ještě dnes, před jeho odjezdem z kolbiště. Nejlepší lučištník dostane roh vykládaný stříbrem a hedvábný závěs na meč, bohatě zdobený medailí svatého Huberta, patrona lovců.

K závodu se přihlásilo přes třicet střelců. Byli mezi nimi i lesníci a hajní královských lesů v Needwoodu a Charnwoodu. Avšak víc než dvacet střelců se vzdalo soutěže, když zjistili, s kým se mají utkat Báli se hanby porážky, která byla téměř jistá. V těch dnech byla totiž sláva zdatného střelce známa na míle kolem, jako jsou vlastnosti závodního koně známy návštěvníkům newmarketských dostihů.

Ale ačkoli se počet účastníků tohoto závodu v lovecké zdatnosti takto zmenšil, přece zůstalo ještě osm závodníků. Princ Jan sestoupil z královského křesla, aby vykonal osobní přehlídku vybraných střelců, z nichž někteří byli v královské livreji. Uspokojiv tak svou zvědavost, rozhlížel se po muži, který byl včera příčinou jeho rozladění, a spatřil, že stojí na témž místě a se stejně klidným výrazem jako včera.

„Podle nestoudných řečiček, které jsi vedl, jsem usoudil, kamaráde, že nejsi opravdovým přívržencem dlouhého luku," obrátil se k němu princ Jan, „a vidím, že ti není valně do zápasu s výtečníky, jako jsou tito střelci."

„Dovolte mi, pane, abych vás ujistil, že důvod, proč nechci střílet, není jen obava, že utržím ostudu a upadnu v nemilost," odporoval střelec.

„A jaký je to důvod?" tázal se princ Jan, v němž tento člověk z příčin i jemu nejasných vzbuzoval jakýsi krajně nepříjemný zájem.

„Protože nevím, jsem-li já i tito střelci zvyklí stejným terčům. A mimoto nerozumím, jaké potěšení v tom najde Vaše Milost, získá-li třetí cenu člověk, který nechtě vzbudil vaši nelibost?"

Princ Jan zrudl a zeptal se:

„Jak se jmenuješ, střelče?"

„Locksley," zněla odpověď.

„Budeš tedy střílet, Locksley, až tito střelci ukáží, co umějí," rozhodl princ Jan. „Vyhraješ-li, přidám ti k ceně ještě dvacet zlaťáků. Když prohraješ, stáhnou z tebe ty zelené hadry a strunami luků tě vymrskají z kolbiště jako užvaněného a drzého chvastouna."

„A co když nechci střílet o takovou sázku?" vzpouzel se střelec. „Vaše Milost má kolem sebe žoldnéřů jako máku, to je pak lehko dát mě svléknout a zmrskat Ale nic na světě mě nemůže donutit, abych napjal luk nebo jej spustil."

„Odmítneš-li můj návrh," řekl princ, „dozorce kolbiště ti přeřízne tětivu, rozláme luk i šípy a vyžene tě odtud jako zbabělého sketu."

„Vaše podmínky jsou nespravedlivé, hrdý princi," bránil se střelec, „nutíte mě, abych závodil s nejlepšími střelci z Leicesteru a Staffordshiru, a potrestáte mě hanbou, prohraji-li proti nim. Ale dobrá, vyhovím vám."

„Mějte ho dobře na mušce, zbrojnoši," nakázal princ Jan, „začíná už blednout strachem. Nechci, aby uklouzl této zkoušce. – A vy, hoši, střílejte jako diví, tamhle ve stanu je už pro vás připraveno srnčí a sud vína, jak jen s tím budete hotovi."

Na horním konci jižní cesty ke kolbišti postavili terč. Lučištníci nastupovali jeden po druhém na stanovišti u jižního vchodu. Vzdálenost mezi stanovištěm a terčem byla tak velká, že k správnému zásahu bylo nutno mířit trochu nad cíl. Lučištníci měli střílet ve vylosovaném pořadí, a to každý tři šípy za sebou. Utkání řídil nižší úředník, dozorce her, neboť bylo pod důstojnost vyšších hodnostářů, jako byli například maršálové kolbiště, aby se snížili k lidovým hrám.

Lukostřelci nastupovali jeden po druhém a stříleli zběhlou rukou a směle. Ze čtyřiadvaceti vystřelených šípů deset zasáhlo cíl a ostatní byly tak blízko cíle, že při vzdálenosti terče bylo nutno považovat to za dobrou střelbu. Z desíti šípů, jež zasáhly terč, dva, jež trefily do vnitřního kruhu terče, vstřelil Hubert, lesník v Malvoisinových službách. Proto byl prohlášen za vítěze.

„A teď, milý Locksley," řekl princ nebojácnému střelci a kousavě se zasmál, „teď se změříš s Hubertem – či snad raději hned vydáš luk, pás i toulec dozorci her?"

„Co dělat?" odpověděl Locksley. „Zkusím štěstí. Ale s jednou podmínkou: vstřelím-li já dva šípy do Hubertova terče, musí se on strefit do cíle, který zase určím já."

„To není nerozumné," připustil princ, „souhlasím. – Vyhraješ-li nad tím mluvkou, Huberte, dostaneš plný roh stříbrňáků."

„Člověk může, jen co zmůže," odvětil Hubert. „Ale můj dědek si dal z luku pěkných pár ran u Hastingsu. Snad mu neudělám ostudu."

Terč, do něhož až dosud stříleli, byl odstraněn a na jeho místo byl postaven jiný, stejně velký. Hubert, vítěz prvního závodu, měl první ránu. Bral si mušku s velikými okolky, dlouho měřil okem vzdálenost a držel v ruce napjatý již luk se šípem na tětivě. Pak učinil krok vpřed, a zdvihnuv luk na celou délku levé paže, až měl střed téměř v úrovni tváře, napjal tětivu až k uchu. Šíp zasvištěl vzduchem a zaryl se do vnitřního kruhu terče, byť ne do samého středu.

„Zapomněls na vítr, Huberte," řekl mu protivník napínaje luk, „jinak by to byla lepší rána."

S těmito slovy se Locksley postavil a bez dlouhého míření vystřelil svůj šíp jako nazdařbůh, jako by se ani nepodíval na cíl. Skoro ještě mluvil, když šíp opustil tětivu, a přece se střela usadila v terči skoro o dva couly blíž ke středu než Hubertova.

„U všech rohatých!" zvolal princ na Huberta. „Dáš-li se přebít takovým obejdou, měl bys viset!"

Hubert měl jen jednu odpověď pro všechny příležitosti. „I kdyby mě Vaše Výsost pověsila, člověk může, jen co zmůže. Ale můj pradědek střílel –"

„Čert vem tvého pradědka a celý jeho rod!" přerušil ho Jan. „Střílej, hňupe, jak nejlépe dovedeš, nebo zle na to doplatíš!"

Po těchto povzbuzujících slovech se Hubert postavil znova, nezanedbal rady soupeře a při míření počítal s větrem, který se právě zdvihl. Podařilo se mu to. Šíp se usadil přímo ve středu terče.

„Skvělá rána, Huberte! Výborně!" křičeli diváci, které zajímal spíše známý střelec než neznámý cizinec. „Strefil ses do bílého! Rovnou do bílého! – Ať žije Hubert!"

„Na tomhle, Locksley, už asi nic nezlepšíš," řekl princ s jízlivým úsměvem.

„Možná že ano! Zaseknem se mu do šípu," odpověděl Loksley.

Mířil pečlivěji než předtím a jeho střela rozštěpila šíp protivníka a roztřepila jej na třísky. Všichni kolem užasli nad tak podivuhodným výkonem; překvapením se ani nevzmohli na obvyklý pokřik.

„Vždyť je to ďábel, a ne člověk z masa a krve," šeptali si střelci mezi sebou. „Od doby, kdy se objevil luk v Anglii, živé oko nevidělo takového lukostřelce."

„A teď, s dovolením Vaší Milosti, postavím terč, do jakého se střílí na severu; a vyzývám každého dobrého střelce, aby na něm zkusil oko a ruku a vykouzlil tak úsměv na tváři děvčete, které má nejvíc rád."

Pak vyšel z kolbiště. „Vaše stráž může jít se mnou," řekl, „jdu si jen uříznout prut z nejbližší vrby."

Princ Jan dal znamení, aby někdo ze sluhů šel za ním a dával pozor, aby snad Locksley nevzal nohy na ramena. Ale dav začal křičet: „Hanba! Hanba!" a změnil tím princův mrzký úmysl.

Za chvíli se Locksley vrátil. Nesl si vrbový prut asi šest stop dlouhý a o málo silnější než mužský palec a začal jej s velkým klidem loupat. Vykládal při tom, že žádat na dobrém střelci, aby střílel do tak širokého terče, do jakého až dosud stříleli, je prostě neúcta k jeho umění.

„Já a krajané, mezi kterými mě vychovali, by si spíš vzali na mušku kulatý stůl Artušův s jeho šedesáti rytíři," mluvil jakoby pro sebe. „Sedmileté dítě se trefí tupým šípem do vašeho terče," prohlásil. „Ale teprve ten," dodal a kráčel rozvážně k druhému konci ohrady, kde zarazil vrbový prut rovně do země, „teprve ten, kdo trefí tuhle vrbu na sto yardů, je u mě lučištník a může nosit hrdě luk i toul před králem, i kdyby to byl sám tlusťoučký král Richard!"

„Můj pradědek si dal pěkných pár ran v bitvě u Hastingsu, ale na něco podobného nikdy nestřílel," štětil se Hubert, „a já do toho také střílet nebudu. Když tenhle střelec rozštípne ten prut, můj štít je jeho – nebo spíše toho čerta, co sedí v jeho kůži. Na to je lidská ruka slabá. Člověk může, jen co zmůže. Nestřílím, když vím, že chybím. Mohl bych stejně dobře mířit na ostří farářovy kudly, na stéblo slámy nebo na sluneční paprsek jako na tuhle třaslavou bílou čárku! Vždyť ji skoro ani nevidím!"

„Mlč, zbabělce!" zakřikl ho princ Jan. „A teď ty, pane Locksley, nám ukaž, co dovedeš. Strefíš-li se do svého terče, řeknu, že jsi první chlap, který to dokázal. Ale nevytahuj se přede mnou, ukaž, co umíš."

„Každý může, jen co zmůže, jak říká Hubert," odpověděl Locksley.

A znovu napjal luk; tentokrát však prohlížel pozorně zbraň a vyměnil tětivu; stará se mu už nezdála dost hladká, roztřepila se trochu posledními dvěma ranami. Pak pečlivě mířil, zatímco dav přihlížel v bezdechém mlčení. Lučištník plně ospravedlnil jejich mínění o své zručnosti. Svou střelou rozštěpil prut, na který cílil. Propukl bouřlivý jásot. I princ Jan v obdivu nad uměním Locksleyho jako by na chvíli zapomněl na svou nechuť.

„Podrž těch dvacet zlaťáků i s rohem, který jsi právě vyhrál. Dostaneš celých padesát, staneš-li se lučištníkem mé tělesné stráže, budeš-li nosit mé barvy v mých osobních službách. Vidím, že nikdy silnější ruka nenapjala luk a bystřejší oko nezacílilo šípem."

„Promiňte, urozený princi," odpověděl Locksley, „přísahal jsem, že budu sloužit jen vašemu královskému bratru Richardovi, budu-li sloužit vůbec. A těch dvacet zlatých dávám Hubertovi, který dnes střílel stejně pěkně jako jeho pradědek u Hastingsu. Jen skromnost mu zabránila, aby se netrefil do prutu jako já."

Hubert vrtěl hlavou, když váhavě přijímal dar neznámého. Locksley, nechtěje už budit pozornost, vmísil se do davu a zmizel. Vítězný lučištník by byl snad neunikl tak snadno princově pozornosti, kdyby prince Jana nezaujaly v tuto chvíli jiné, důležitější a znepokojivější myšlenky. Dal znamení k odjezdu z kolbiště a pak si zavolal komořího. Nařídil mu, aby odjel tryskem do Ashby a vyhledal tam Žida Izáka. „Řekni tomu psovi," zněl rozkaz, „ať pošle do večera dva tisíce korun. Ví, na jakou záruku. Můžeš se prokázat třeba tímto prstenem. Zbytek peněz vyplatí do šesti dnů v Yorku. Nedostojí-li slovu ten nevěřící darebák, zaplatí za to svou hlavou. Hleď, aby ses s ním cestou neminul. Ještě před chvílí se tu rozvaloval v své nakradené nádheře."

S těmito slovy se princ vyšvihl na koně a vrátil se do Ashby. Shromážděné zástupy se po jeho odjezdu zdvihly a daly se na cestu k domovům.

Scott, Walter: Ivanhoe, přel. J.Kraus, Albatros, Praha 1989