|
Karel Jaromír Erben: Otesánek
Byl jeden muž a jedna žena; zůstávali na konci vesnice pod lesem v jedné chalupě. Byli chudí: muž nádeničil a žena předla na prodej; a přece pořád říkali: „Jen kdybychom měli nějaké děťátko!" – „Buďte rádi, že vám ho pán Bůh nedal," mluvili jiní lidé, „však sami nemáte co jíst!" – A oni zas říkali: „Když my se najíme, najedlo by se ještě taky naše děťátko – jen kdybychom nějaké měli!" – Jednou zrána kopal ten muž v lese pařezy a vykopal parízek, vyhlížel zrovna jako malé děťátko: hlavička, tílko, ručičky, nožičky – potřeboval jen temínko trochu sekyrou otesat, aby bylo kulaté a hladké, a kořínky na ručičkách a na nožičkách přisekat, aby vyhlížely jako prstíčky, a bylo děťátko, jen zaplakat! Muž přinesl ten parízek domů a povídá ženě: „Tuhle máš, cos chtěla mít, – dítě Otesánka! Chceš-li, můžeš je chovat." – Žena zavinula to děťátko do peřinky, hejčkala je na rukou a zpívala mu: Hajej, dadej, hajej, Otesánku malej! AŽ se vzbudíš, hošíčku, uvařím ti kasičku: hajej, dadej, hajej! Najednou začalo se dítě v peřince hýbat, vrtilo hlavou a dalo se do křiku: „Mámo, já bych jed!" – Žena nevěděla radostí, kam dříve skočit. Položila dítě do postele a běžela vařit kaši. Když uvařila, Otesánek ji všecku snědl a potom zase křičel: „Mámo, já bych jed!" – „Počkej, děťátko, počkej, hned ti přinesu!" Poté běžela k sousedce a přinesla plný ucháč mléka. Otesánek pil, jen hltal, a když vypil, křičel zas, že by jed. Žena se tomu divila: „Což, dítě, ještě dost nemáš?" Šla a vydlužila si ve vsi pecen chleba, položila jej doma na stůl a vyšla pak zase ven, postavit k ohni vody na polívku. Sotvaže vykročila ze světnice, Otesánek vida na stole chléb, vymotal se z peřiny, skočil na lavici a v okamžení ten bochník pohltil, a zase křičel: „Mámo, já bych jed!" – Máma přišla, chtěla nadrobit pod polívku; ohlíží se po chlebě – ten tam! V koutě stál Otesánek jako kadečka a vyvaloval na ni oči. – „Pán Bůh s námi, Otesánku, snad jsi toho bochníku nesněd?" – „Sněd, mámo, – a tebe taky sním!" Otevřel hubu, a než se máma nadálá, byla v něm. Za chvíli přišel táta domů; a jakmile do dveří vkročil, volal Otesánek: „Táto, já bych jed!" – Táta se ulekl, vida před sebou tělo jako kamna; otvíralo hubu a koulelo očima. A poznav Otesánka, řekl: „Bodejž tě běs! Kde je máma?" – „Sněd jsem ji – a tebe taky sním." Vtom otevřel hubu a v okamžení měl tátu v sobě. Ale čím Otesánek více snědl, tím více mu se chtělo jíst. V chalupě nic už nebylo, co by za to stálo; i šel do vsi po něčem se podívat. Potkal děvečku, vezla z pole plný trakař jetele. „Tys musel asi toho sníst, že máš tak veliký břich!" řekla děvečka s podivením. Otesánek odpověděl: Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu – tátu – a tebe taky ještě sním! Přiskočil, a děvečka i s trakařem zmizela v jeho břiše. Potom potkal sedláka, vezl z louky seno. Otesánek postavil se mu v cestu a koně zůstali stát. – „Což se nemůžeš vyhnout, netvoro? Půjdu-li na tě – – !" křičel sedlák a napřahoval bič. Ale Otesánek si toho ani nevšimnul a začal povídat: Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu – tátu, děvečku s jetelem – a tebe taky ještě sním! A než sedlák se nadál, ocítil se i s koňmi a s vozem v jeho břiše. Potom šel Otesánek dál. Na poli tam pasák pásl svině. Otesánek dostal na ně chuť a spolykal je všecky i s pasákem; ani památky po nich nezůstalo. Potom na úhoře tam uviděl ovčáka se stádem ovec. „Když jsem toho tolik sněd," povídá sobě sám, „taky ty ještě sním!" šel a všecko to do sebe vházel: ovce, ovčáka i se psem Voříškem. Pak se zas kolíbal dál, až přišel k jednomu poli; nějaká babička tam okopávala zelí. Otesánek se dlouho nerozmýšlel: šel a začal zelné hlávky vytrhovat a polykat. – „Což mi tu, Otesánku, škodu děláš?" řekla babička. „Však jsi dost toho snědl, mohls se už najíst!" – Otesánek se na ni zaškaredil a povídá: Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu – tátu, děvečku s jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty – a tebe taky ještě sním! I chtěl ji spolknout. Ale babička byla čiperná, uhodila Otesánka motyčkou do břicha a rozpárala mu břich. Otesánek se svalil na zem – byl mrtev. A teď jste měli vidět! Z břicha mu napřed vyskočil pes Voříšek a za ním ovčák a za ovčákem skákaly ovce. Voříšek je sehnal dohromady, ovčák zapískal a uháněl domů. Potom z břicha vyběhlo hejno prasat, za nimi vyskočil pasák, prásknul bičem a hnal za ovčákem. Pak vyšli koně, táhli plničký vůz sena; sedlák cukal opratí, klel a jel za pasákem taky ke vsi. Za vozem vyjela děvečka s jetelem a za děvečkou vyskočili z břicha muž se ženou a nesli si pod paží domů ten vydlužený pecen chleba. A ten muž se ženou potom už nikdy neříkali: „Kýž bychom měli nějaké děťátko!" |