|
Karel Hynek Mácha: Pouť krkonošská
Pozdní večer. Dívky pilně předly, hoši v kolo k dívčinám si sedli; plamen z krbu smutně k tomu svítil. Pocestný uprostřed síně sedí, na něj každý poslouchaje hledí; mluvil takto; však i taktéž cítil: „Hojho, slyšte, kteří ještě bdíte, dobrý pozor na má slova dejte, neslýchané, nové věci zvíte! Však jak pravím, pilně poslouchejte, neb jak slova jenom vypustíte, nikdy víc mně neporozumíte. Vás však, kteří v kobku vaši tmavou vešli jste a v lůžku tichém spíte, nad jehožto křížek stkví se hlavou, neprobudiž smích náš ani lkání! Tmavou nocí nade vámi jen zavzni moje tiché noční přání: Dobrou noc! tichý sen!!! –" [...] Vtom bily hodiny půlnoc, kdežto dříve nic neslyšel, a zdálo se, že blízko něho, ale dutě a hrůzně nesl se temný zvuk zvonu jejich po temenu šírém a obrážel se o čela hor, až poslední ohlas temněji a temněji se vracel, pak bylo zase ticho. Rychle ohlédl se jinoch, a klamal papršlek měsíce zemdlelé zraky jeho, či byla opravdivost strašná, co spatřil? – zdálo se, jako by se byl rozlehl vrcholek Sněžky a visel zrovna nad ním; stkvostný v gotickém způsobu stavěný, teď napolou již zřicený klášter a nákladný chrám jeho zdobil temeno její; vysoké schody vedly ke goticky vyklenutému vchodu, štihlé sloupy, mistrovsky tesané, někde však již zpřerážené sochy stály okolo vysokých gotických klenutí, nímiž se loudil svit měsíce, a papršlky hvězd prolétovaly zřicenými okny, tam stříbříce pozůstatky drobných sloupků a jiných ozdob gotických, tu zase obrážejíce se o obrazy rozličných svatých, jejichž postavy vypálené byly pestrými barvami v sem tam pozustalém skle goticky klenutých oken. Po obou stranách stály věže silné, polou však již rozřicené, jako stavení celé zdobily i ty štíhlé sloupky, hlavičky lidské, ba i zvířat rozličných, květiny a ovoce i celé postavy lidské, zvířat, stromů atd., však tak drobounce z kamene tesané, že povýšenějších nelzelo v světle měsičném rozeznati; všecky postavy tyto zdály se v třepetajícím se papršlku žíti a se pohybovati; uprostřed stavení chrámového mezi věžmi nejvejš byly hodiny; na tabuli vypadající co zatmělé slunce zářily jako písmo hvězdné litery početní a jasně zlatá ručička svítila co měsíc ve čtvrti poslední bledou nocí, ukazující právě půlnoc. Vzchopiv se jinoch chtěl spěchati vzhůru ke zdi hřbitovní, taktéž v gotickém způsobu ozdobené sochami a znaky zde odpočívajících, a vejíti vchodem nízkým na hřbitov, odtuď po vysokých schodech vstoupiti v otevřený chrám, v kterém na vysoký oltář jakési tajemné svítilo světlo; čím však více spěchal, tím více se opíral silný vítr v roucho jeho, právě jak se to zdává v nepokojném snu, takže jakkoli se namahal blíže přijíti, vzdy se mu zdálo, že v stejné dálce zustává. – Tak se přiblížilo jitro, vítr pomalu utichl a právě stál při zdi hřbitova, kdy celý klášter planul v růžožhavé záři vycházejícího slunce. Dveře chrámové samy od sebe se zavřely; vstoupiv tedy jinoch v chodbu klášterní, vešel vstříc spěchajícímu mníchu, který, jak by jej již dávno byl znal, takto k němu mluví: „Právě vhod přicházíte, nebo dnešního dne procitnou zmrtvělí bratři kláštera našeho a lze vám poptávati se jich na všecko, co jste již tak dávno dychtil zvěděti." A jako by se bylo rozbřesklo v duchu jinochovém aneb jako by dávno byl slýchával o klášteru tomto, bylo mu známo, co se nyní díti má. I bylo to nasledující. Řeholní bratři kláštera tohoto měli uprostřed zdí svých rozlehlou síň, v níž kdo z mníchů tamních po jistých obřadech vstoupil, ztuhl a jako by zemřel, ale každoročně v jistý den se všemi tam vešlými obživl, po skonání pak dne toho opět ztuhl a tak trval za celý rok až do toho samého dne; což se s ním tak díti mělo až do skonání světa. Kráčel za mníchem jej vedoucím a vstoupil v poukázanou mu předsíň. Kolem při zdi stálo několik mrtvých mníchů, ruce na prsou složené majících, mladých i starých; bledá tvář i v smrti jakousi hrůznou ještě jevila nespokojenost. I tázal se mnícha, zdaliž i tyto neobživnou, načež onen takto odpovídal: „Ne, tyto neobživnou! Neboť volno zavřeným v té síni, jednou v roce kdy obživnou, vystoupiti a pak se vrátiti neb ne. Kteří se nevrátí v síň onou, nybrž v předsíni této zustanou, zemřou a neobživnou více, a po roce pak pochováváni bývají. Tak se i těmto zošklivilo živobýtí i jednodenní v roce, a ráději spáti chtějí sen nepřespaný; – až slunce uprostřed své státi bude dráhy, pochováni budou na hřbitově, který jste spatřil kolem chrámu. Nyní však vstupte v síň velkou." Dořekl, a dvéře síně velké rozlétly se. Zacloněnými okny mdlé padalo světlo ve vysokou i ozdobnou síň gotickou hrůzné velikosti. – Šerem tímto stálo nesčislné množství mníchů mrtvých sem tam shluklých, každý v postavě té, v jaké se ho smrt dotkla. S napřaženou jeden stál rukou, jako by něco vypravoval; podle něho druhý, opřené na prvního maje oči mrtvé, jako by pilně poslouchal řeč umlklou; třetí se shýbal něco zvedaje; čtvrtý kleče s sepjatýma rukama zdál se modliti; a tak dále. I dal mních jinochovi nasledující ponaučení i výstrahu: „Mezi nesčislným množstvím tím musíte běhati a v běhu rozličné jim činiti otázky. Stanete-li státi, zemrou jakoby poznovu, a neobživnou až ku pohřbu navzdy zemřelých svých bratří; – aniž se smíte přes tři hodiny zdržeti mezi ními, nechcete-li mezi onými zmrtvělými sám živý po celý zustati rok." – – I vběhl jinoch v síň a v běhu rozličné činil na ně otázky; i počali se pohybovati, jako stínové země se nedotýkajíce, jako pohnuti od běhu jeho zbouřeným povětřím, a jakýmsi tajemným šepotem odpovídali na otázky jeho, takže se hrůzou chvělo srdce jeho. – Nežli tři hodiny prošly, z otevřené vyběhl síně, s hrůzou proběhl předsíň a octl se pokraj skaliny nad hluboko pode ním ležící krajinou, světlu však odvyklé oči, jako raněné náramným bleskem slunce předpoledního, hojné prolévaly slzy, aniž mohl dobře rozeznati něčeho vůkol sebe; i bolest strašlivá svírala srdce jeho. Schýlilo se po čase poledne, uschly oči jeho, i znovu okřál. – Klášterní temně i dutě zněly zvony; – a smutné zpěvy pohřeb provázejících mníchů nesly se v ucho jeho. – Ohlédl se jinoch i spatřil bránou klášterní sem se beroucí průvod navždy zemřelých bratří. Náramný smutek i touha nevyslovitelná pojaly srdce jeho, kdy spatřil, an živí mníchové nesou ku pohřbu navždy zemřelé bratry, obživlí však mníchové davem se hrnuli z klášterních bran zpovzdálí. Smutně obrátil zraky své na dolem ležící, rozkošně květoucí krajinu; – v dálce ji broubily modrošeré hory jako vlny nočního moře a černé mračno sypalo hustý dešt na rozkvětlé mezi onými horami luhy. Zrovna nad ním svítilo slunce, krajina pod ním jak by se usmívala, osení líbezně i sladce zavánělo posekané na loukách dolejších i na temenu hory; radostný hlahol a ples ptactva z pod ním ležících hájů i lesů mísil se v hluk rychle z hory v oudolí hluboké padajících vod i v smutné zpěvy mníchů. Zdálo se mu, jako by z dálky šeptaly šedé hory i hustý hučel dešť: „My jasná věkobytně zdvíháme čela, aniž kdy zajdem; – my zrosíme květ uvadlý, aby nezhynul, ale vykvětl znovu a vůni líbeznou vydával!" „My však spáti budeme sen nepřespaný!" znělo, jako by se chechtali mníchové mrtví. Nesčislné mnozství obživlých mníchů hrnulo se na vše strany hory; i spěchal jinoch zpět ku hřbitovu, chtěje spatřiti pohřeb navzdy zemřelých; a jak stranou se uhybá, chtěje se vyhnouti valícímu se davu, i obživlé za ním přilétovaly stíny; odskočí na druhou stranu, opět se valí stínové za ním – za ním; ustoupí zpět, i sem jej stínové nasledují. I mluví jeden z nich: „Darmo se nám vyhýbáš, povětří za tebou se táhnoucí nás za tebou nutí; zustaň státi a nejlehčí vítr zažene nás po tváři vrchu okolo tebe." Zustal jinoch státi a mníchové se hrnuli pokraj hory, stezkou chtíce dolu; – mnohý vrhl se dolu ze strmící nad krajinu skaliny, nevýslovnou touhou zapálené zraky jejich hleděly za tmavé hory, srážející však se vítr vzdy je opět shromažďoval na temenu hory. – Zacházelo slunce, – schýlil se večer pozdní, – silněji zavánělo osení zdola a ticho svaté se rozprostíralo nad krajinou šírou. – Nelze vypsati žalost, jakou jevily zraky mníchů patřících za zapadajícím sluncem a pak za světlem umírajícím; než nadarmo; – došel den života stínů, a nevolné tiskl vítr v předsíň strašnou. Mnozí na rozpacích, lomíce rukama stáli na práhu velké síně; chechtajíce se vrhli se jiní v síň rozlehlou; někteří pak smutně plačíce rozhostili se při zdech předsíně s složenýma na prsou rukama; pak se zavřela síň i předsíň. [...] |