Karel Sabina: Oživené hroby
Ale sotvaže od stolku vstali, obrátila se pozornost jejich zase na neobyčejný šramot v předsíních.
Jelikož se stráž právě před chvíli byla střídala, tedy se musilo venku něco neobyčejného díti. Zhasili a ukryli rychle svíčku a rozsadili se po svých ložích. Nejistota se brzo vysvětlila. Kmit klíčníkovy svítilny se objevil v předsíni, kroky se blížily ku dveřím, pak se otevřelo a obyčejná kavalkáda s hejtmanem v čele vstoupila. Mezi vojáky ale byl též jeden civilista.
„Přivádím vám opět nového soudruha, pánové," pravil profós. „Čím víc, tím líp. Přibude vám veselosti a čas ještě rychleji uplyne."
Nový soudruh vystoupil v popředí. Byl to muž prostřední postavy, valně přišedivělých vlasů a knírů, tvářnosti na první pohled nijakž příjemné a poněkud zasmušilé. Měl brejle, pod nimiž divně očima mžoural. Na hlavě měl ohromný cylindr, jejž posud byl nesundal.
Rozhlédnuv se po síni, pokynul as třikráte hlavou a pravil:
„Dobrý večer, pánové. Tohle bude čistý kvartýr pro mne. Aby ďas spral ty holomky, co mne sem připravili!"
Pak sundal klobouk, a na stůl jím mrštiv, obrátil se k profósovi:
„Kdepak budu spát? Jsem ospalý a mám také hlad. Nejedl jsem od božího poledne, to je hrůza!"
„Pro dnešek si pomozte, jak můžete," odvece profós. „Zítra bude všecko v pořádek uvedeno."
„Krásný to pořádek, když člověk nemá co jíst. Kdyby bylo aspoň půl bochníka komisárku."
„Ráno vám přinesu celý bochník," dí profós.
„Ráno? Krásná to útěcha! Do rána mohu zemřít a umru hladový!"
Všickni se usmívali i setník se kousal do pysku.
„Věci své dostanete hned ráno, prohlídneme je s panem setníkem ještě dnes. Ale prosím o vaše nacionále, zapomněl jsem si to poznamenat. Vaše jméno?"
„Benedikt Schauberk."
„Stáří?"
„Sedmapadesát."
„Stav?"
„Doktor filozofie a lučebník ve Vídni."
„Ženat?"
„Bohužel ano; ale bohudíky že bez dětí."
„Jste odsouzen na rok?"
„Och hrůza! Na celý rok!" odvece doktor, jenž vzdychaje a rukama nad hlavou lámaje, popocházel síní.
„Jeden rok, to není nic," prohodil profós. „Uplyne vám zde jako týden. Pravá to maličkost; nestojí ani za řeč. Tito pánové mají po dvacítce a jsou dobré mysli, neboť už vědí, že zde čas ubíhá jako voda. Přejete-li si snad ráno kávy k snídaní, bude vám donešena."
„Kávy? To to! Takové bryndy nepiju. Přineste mi cibulovou polívku, hodně praženou, hodně hustou a mnoho cibule a chleba v ní, pak čtvrtku perlové pálenky k zapití."
„Pálenka je zde zakázána."
„Tak? To bude krásný život! Tedy žejdlík vína! Vem to ďas. Budu jíst a pít, co kapsa stačí, aby mi čas ušel."
Profós s ostatními zase odešel. Zavřeli a bylo venku opět ticho.
„Tohle je psota, pánové!" zvolal doktor. „Bůhví kterak se to stalo, že jsem přišel do tohohle pekla. Toho auditora aby antoušek chytil. Ten mě mučil a mačkal a všecko marné. Jsem nevinen jako dítě a co živ jsem se do politiky nemíchal. Mám jiné starosti nežli takovou hloupost. Mám ženu a celé její příbuzenstvo na krku. Ta banda nezavře huby a pořád by jedla, nezavře ruce a pořád by brala. Jsou ale teď zlí časové, pánové, a člověk se má co ohánět, aby nežil o hladu a žízni. Pravím vám, že jsem pravý beran v politice. Roku osmačtyrycátého jsem ani noviny nečetl, ani na ulici nevycházel, leda když jsem musel za živností. Celá Vídeň mě zná co loajálního a v politice bezúhonného člověka. Ať se o politiku starají ti, kdož za to berou plat. Ale máte tam venku tisíce bláznů, jižto pořád chtějí něco jiného a nic jim není vhod. Nedostanou za to ani haléře, ale melou svou. Pak má býti pokoj v zemi. Aby to hrom! Živnosti hynou. Jsem chemik, pánové, a rozumím tomu. Člověk sotva na chléb teď vydělá, a hlad je zlá věc. Za lepších časů se mi ani nechtívalo tak jísti jako nyní. Čertví v čem to vězí."
„Pročpak vás odsoudili?" tázal se Hon, sotva smíchu se zdržuje.
„Proč? Kdybych to věděl! Před třemi měsíci, bylo právě v poledne, jsem po dlouhém čase zabloudil do vinárny. Čert mě tam zavedl. Ale ne, nebyl to čert, byl to poctivý hodný muž, zámožný měšťan z Lerchenfeldu, dobrý kos, veselý hoch, pravý Vídeňák a dávný můj přítel. Dlouho předtím jsme se neviděli a radost náhodného shledání se byla veliká. On šel z města, já do města, a tak jsme se potkali. 'Jářku Habakuku, drahý příteli, ty jaksi hubeníš, ač máš z čeho žíti.' A Habakuk mi stiskl ruku, pohlédl k nebi a pravil: 'Vždyť už mi nelze se zotaviti v tom vídeňském babylónu. Všecko přežvýkává jen politiku a vycucává z prstů rozumy, o nichž zde druhdy nebylo slechu. Pojď, bratře, zapijeme to a zajíme!' Tak pravil a vedl mě do nejbližší vinárny. Byl jsem velmi potěšen. Člověk rád něco užije zdarma. Habakuk platil. Papali jsme dobře a draze, jako baroni, a pili jsme k tomu jako oráči o posvícení. Byli jsme oba šťastni. Vypravovali jsme si, kde před desíti a více lety bylo ve Vídni nejlepší smažená kuřata dostati a nejlepší maso na rošti, připomínali jsme si staré časy, staré valčíky a plesy v starém Elisium, Nestroyovy divadelní kusy a ty krásné povídky v Baeuerlových novinách. Byli jsme oba řádně nacáknuti. Bože, jak šťastné to chvíle! Tu nějaký otrapa se ozval. 'To byly samé hlouposti,' pravil, teď máme tuhle Vídeňské noviny a ty hrajou jinou muziku a máme pány při vesle, jižto starého Metternicha stokrát do kapsy strčí.' – 'Cože?' zvolal jsem rozzloben. 'Tohle hovadství že je lepší?' a mrštil jsem vládními novinami o zem. 'A ti blbci nahoře, ti nynější, že by byli nad Metternicha? Oho panáčku! To jsou političtí strakapouni a vy jste politický patokář!' Bylo zle. Strhl se náramný rámus, při němž můj přítel Habakuk usnul a spal jako snop. Ten, jehož jsem nazval patokářem, byl jakýs vyšší úředník a dal mě stráží odvésti. Celá hospoda proti mně svědčila, že jsem nadával vládě, a vojenský soud mě odsoudil pro zločin rušení veřejného pokoje."
„Tuť ovšem trpíte nevinně," prohodil Hon.
„Jak by ne? Ale ten dareba, ten ušák, ten buldok, co mě udal, neujde trestu. Až jen vyjdu, však si ho vyhledám, a buďsi on kdo chce, zmaluju ho, že ho ani vlastní matka, nejhorší to as ďáblice, v pekle nepozná."
„A ten váš přítel Habakuk vám nepomohl?" tázal se Forti se smíchem.
„Habakuk je osel. Při všem hluku spal jako dub a nevěděl o praničem. Kdyby nebyl tak hodný člověk, jenž vždy několik porcí pečeně a několik lahví vína platíval, naklepal bych mu také."
„A jiného jste vskutku nic nemluvil?"
„Já? Copak mohu věděti všecko, co jsem mluvil? To ví ďas. Vždyť jsem vám povídal, že jsem byl nacáknutý. Ale ten pochop o mně udal věci neslýchané a nemožné, i přísahal na to a přivedl ještě dva darebáky, kteří také přísahali. S jistotou říci mohu jedině to, že jsem jedl dvakrát biftek a čtvrtku husy a že jsem vypil asi pět lahví rakouského. Habakuk jedl a pil as také tolik. Je tam výborná kuchyň a husa byla jako máslo. Komu by tu napadly takové věci, z nichž mě vinili! Chválil prý jsem demokraty a tupil vládu. Já, pánové, já! Co je mi do demokratů? Jsem filozof, a ne demokrat. Dělám chemické vynálezy, ne však politické. Jsem loajální občan, na to mohu tisíckráte přísahati; ale když vláda se svými dobrými poddanými takhle nakládati bude, učiní z nich hyény, ano hyény! Na to přísahám!"
Přitom zdvihl doktor obě ruce do výšky a roztáhl všech deset prstů nad hlavou.
Netřeba tu vykládati, v jaké světlo se vídeňský doktor a filozof nynějším soudruhům svým objevil. Dojem činil ovšem na každého jiný. Astiho nesrovnalý zjev doktorův přímo urážel. Fortiho zase mrzelo, že osoba tak nepatrná a poměrně vězňům i nebezpečná se dostala do jejich kruhu. Bianchi na Vídeňáka koukal jako na tatrmana v komediantské budce, Hon se v mysli domýšlel, že jim dán byl vyzvědač a pozorovatel řečí a jednání, Slav ale v tom člověku viděl jen komický živel, jejž osud do tragédie nynějšího života jejich byl vmísil.
Slav měl pravdu. Dokázalo se časem, že Schauberk nebyl nebezpečný, ani duchem tak docela nepatrný, jak zpočátku se jevil. Ale podivín byl a na neštěstí své člověk velmi žravý. Pro zvláštnosti své se po dobu uvěznění svého stal skutečně komickým živlem v kruhu společníků svých.
Sabina, Karel: Oživené hroby, Československý spisovatel, Praha 1977
|