Victor Hugo: Bídníci Kniha druhá, XIII Malý Gervác Jean Valjean vyšel z města, jako by prchal. Spěchal do polí cestami a stezičkami, jak se dalo; ani nepozoroval, že se každou chvíli zase vrací, odkud vyšel. Bloudil tak celé dopoledne, nic nejedl, ani hlad neměl. Soužila ho spousta nových dojmů. Měl vztek; nevěděl na koho. Nebyl by mohl říci, je-li dojat, nebo pokořen. Chvílemi podivně jihl, ale přemáhal tento cit a stavěl proti němu zatvrzelost posledních dvaceti let. Tento stav ho unavoval. Znepokojeně pozoroval, že se v něm sesouvá děsivý klid, který v něm vybudovala nespravedlnost jeho neštěstí. Ptal se sám sebe, čím jej nahradí. Chvílemi si myslil, že by bylo opravdu lépe, kdyby ho byli četníci zavřeli a kdyby se nebylo nic udalo; bylo by ho to méně rozrušilo. Ačkoliv už byl pokročilý podzim, byly sem tam v plotě pozdní květy a jejich vůně, jak je míjel, mu připomněly vzpomínky z mládí. Ty vzpomínky byly téměř nesnesitelné; bylo tomu tak dávno, co se ozvaly naposled. Tak se v něm nevyjádřitelné myšlenky kupily po celý den. Když se slunce schylovalo k západu a protahovalo po zemi stín nejmenšího kamínku, seděl Jean Valjean za křovím na velké vyprahlé a úplně opuštěné pláni. Na obzoru bylo vidět Alpy. Nikde ani zvonice vzdálené vesničky. Jean Valjean byl asi tři míle od Digne. Cestička, která dělila planinu, vedla několik kroků od křoví. A jak byl ponořen do přemýšlení, které se obráželo v jeho tváři, oblečený v hadrech, které nemálo přispívaly k tomu, aby se kolemjdoucí děsili, zaslechl radostné povykování. Obrátil se a viděl přicházet asi desetiletého savojského hošíka; zpíval, měl niněru po boku a klícku se svištěm na zádech; byl z těch dobrosrdečných a veselých chlapců, kteří bloudí z kraje do kraje a jimž děrami kalhot prokukují kolena. Chlapec si prozpěvoval, občas se zastavoval a pohazoval si, jako by hrál drápky, několika mincemi, které měl v ruce, pravděpodobně celým svým majetkem. Mezi těmi mincemi byl i dvoufrank. Hoch se zastavil u křoví, aniž zahlédl Jeana Valjeana, vyhodil hrst měďáků, které dosud vždycky zručně chytil na hřbet ruky. Tentokráte mu dvoufrank vyklouzl a zakutálel se k houští až k Jeanu Valjeanovi. Jean Valjean jej přišlápl nohou. Ale chlapec sledoval svou minci pohledem a viděl, co se stalo. Vůbec se nezalekl a šel přímo k muži. Bylo to úplné opuštěné místo. Kam oko dohlédlo, nebylo nikoho, ani na pláni ani na stezce. Bylo slyšet jenom pokřik hejna tažného ptactva, které v nesmírné výšce brázdilo nebe. Dítě se obrátilo zády k slunci, které mu vpletlo do vlasů zlaté nitky a jež krvavou září zbarvilo divokou tvář Jeana Valjeana. „Pane," řekl malý savojský hoch s dětskou důvěřivostí, která se skládá z nevědomosti a nevinnosti, „můj penízek?" „Jakpak se jmenuješ?" řekl Jean Valjean. „Gervác, pane." „Jdi pryč," řekl Jean Valjean. „Pane," řekl hoch, „vraťte mi můj peníz." Jean Valjean sklonil hlavu a neodpověděl. Dítě začalo znovu: „Můj peníz, pane!" Oko Jeana Valjeana zůstalo upřeno k zemi. „Můj peníz!" křičelo dítě. „Můj bílý penízek! Mé stříbro!" Zdálo se, že Jean Valjean nevnímá. Dítě ho chytilo za límec haleny a zatřáslo jím. Zároveň se pokoušelo odstrčit velkou okovanou botu, která skrývala jeho poklad. „Chci svůj peníz, chci svůj dvoufrank!" Dítě plakalo. Jean Valjean pozvedl hlavu. Stále ještě seděl. Jeho oči byly kalné. Pozoroval dítě s údivem, pak vztáhl ruku po sukovici a hrozným hlasem se rozkřikl: „Kdo je tu?" „Já pane," řekl chlapec, „Gervác! Já! Já! Vraťte mi můj dvoufrank, prosím vás! Dejte tu nohu pryč, pěkně prosím!" A už dopálen, ač byl tak malý, začal skoro výhrůžně: „Tak co, dáte tu nohu pryč? Dejte tu nohu dál, bude to?" „Ach! To jsi pořád ještě ty?" řekl Jean Valjean, prudce vstal a s nohou stále na minci, dodal: „Ať už jsi v prachu!" Chlapec na něho polekaně pohlédl, začal se po celém těle třást, chvilku zůstal ohromen stát, a pak se dal na útěk, jako by mu hlava hořela, neodvažuje se ohlédnout nebo křičet. Po chvíli se zastavil, protože nemohl popadnout dech, a Jean Valjean slyšel, jak se do jeho myšlenek mísí dětské vzlykání. Po chvíli dítě zmizelo. Slunce zapadlo. Kolem Jeana Valjeana se kladly stíny. Nejedl celý den; jistě měl horečku. Zůstal stát a nezměnil svůj postoj od chvíle, co dítě prchlo. Prsa se mu zdvíhala v dlouhých nepravidelných přestávkách. Jeho pohled byl upřen na střep modrého porculánu, který ležel na deset dvanáct kroků v trávě. Náhle se zachvěl; ucítil večerní chlad. Stáhl čepici do čela a bezděčně se zahalil do haleny. Vykročil, sehnul se k zemi pro hůl a zahlédl dvoufrankovou minci, kterou jeho noha napolovic zamáčkla do země a jež se blýskala mezi kamínky. Vtom jako by jím projel galvanický proud. ,,Co to je?" zasykl mezi zuby. Couvl dva tři kroky; zastavil se a nemohl odtrhnout oči od místa, které jeho noha před chvílí podupala, jako by ta věcička zářící v temnu byla otevřené oko, upřené na něho. Po několika okamžicích se vrhl křečovitě na stříbrňák, sebral jej a narovnávaje se, pátral po planině a slídil po celém obzoru. Stál vzpřímen a třásl se jako vyplašená zvěř, která hledá úkryt. Nic neviděl. Noc se skláněla, planina byla chladná a jako neskutečná a fialové mlhy stoupaly v soumračném přísvitu. Jean Valjean vzdychl a dal se rychle směrem, kterým šlo dítě. Asi po třiceti krocích se zastavil a rozhlédl se, ale neviděl nic. A tu se rozkřikl z plných plic: „Gerváci! Gerváci!" a čekal. Žádná odpověď. Krajina byla pustá a smutná. Jean Valjean byl obklopen nesmírným prostorem. Kolem něho byl jen stín, ve kterém se ztrácel jeho zrak, a ticho, které pohlcovalo jeho hlas. Foukal ledový vítr a všemu kolem vdechoval ponurou životnost. Hubené ručky keřů se zmítaly s neuvěřitelnou zuřivostí. Vypadalo to, jako by někomu vyhrožovaly a pronásledovaly ho. Jean Valjean znovu vykročil, pak se rozběhl, chvílemi se zastavoval a volal do samoty strašidelným a hluboce zarmouceným hlasem: „Gerváci! Gerváci!" Kdyby jej dítě slyšelo, jistě by mělo strach a bylo by si dalo dobrý pozor se ukázat. Ale v té chvíli bylo už bezpochyby hodně daleko. Potkal kněze na koni. Šel k němu a pravil: „Pane faráři, neviděl jste tady nějaké dítě?" ,,Ne," řekl kněz. „Dítě, které se jmenuje Gervác?" „Nikoho jsem nespatřil." Jean Valjean vyňal z váčku dva pětifranky a podal je knězi. „Pane faráři, pro vaše chudé. – Pane faráři, je to hošík asi tak desetiletý, má sviště, a myslím, že nesl niněru. Šel tudy. Savojský chlapec, víte?" „Vůbec jsem ho nespatřil." „Nevíte, není-li Gervác z některé z okolních vesnic?" „Je-li tomu tak, jak říkáte, příteli, pak je to cizí chlapec. Různé děti se toulají krajem. Nikdo je nezná." Jean Valjean vyňal další dva pětifranky a podal je knězi. „Pro vaše chudé," řekl. Potom dodal jako pomatený: „Pane faráři, dejte mě zatknout. Jsem zloděj." Kněz pobídl svého koně ostruhami a zděšeně ujel. Jean Valjean se dal do běhu ve směru, kterým šel prve. Urazil značný kus cesty, ohlížel se, volal a křičel, ale nikoho už nepotkal. Dvakrát či třikrát se rozběhl k místu, kde, jak se mu zdálo, ležel nebo se krčil člověk; ale byly to jen keře nebo skály. Konečně se zastavil na rozcestí tří cest. Vyšel měsíc. Jean Valjean bloudil očima v dálce a zavolal naposled: „Gerváci! Chlapče! Gerváci!" Jeho volání zaniklo v mlze, aniž vzbudilo ozvěnu. Mumlal ještě: „Gerváci!", ale slabé a už nezřetelně. Byl to jeho poslední pokus; náhle pod ním povolila kolena, jako by nějaká neviditelná moc svrhla na něho tíhu jeho špatného svědomí. Jean Valjean se svalil na veliký balvan, vjel si rukama do vlasů a s tváří u kolen zvolal: „Jsem bídník!" Srdce mu usedalo a rozplakal se. Plakal poprvé po devatenácti letech. Jak jsme viděli, octl se Jean Valjean, když odcházel od biskupa, v docela jiném myšlenkovém světě než kdysi. Zatvrzoval se proti andělskému jednání a laskavým slovům starcovým. „Slíbil jste mi, že se stanete čestným mužem. Kupuji vaši duši. Odnímám ji černým myšlenkám a dávám ji Bohu." Ta slova se mu stále vracela na mysl. Proti andělské shovívavosti postavil svou pýchu, která je v nás baštou zla. Nejasně cítil, že biskupovo odpuštění bylo největším útokem, nejmohutnějším náporem, a byl jím otřesen; a že by se jeho zatvrzelost už nikdy neobměkčila, kdyby odolal oné velkodušnosti; a ustoupí-li, že se bude musit vzdát své nenávisti, kterou za ta drahná léta nakupilo v jeho duši lidské jednání a která mu zachutnala; že tentokrát musí buď zvítězit, nebo padnout; a že bitva, ohromná a rozhodující bitva, byla svedena mezi jeho zlobou a dobrotou onoho muže. Pod dojmem tolika jasu kráčel jako opilý. A jak tak šel s vytřeštěnýma očima, vnímal jasně, co mohlo být pro něho výslednicí jeho příhody v Digne? Vnímal všechno to tajemné ševelení, které varuje nebo doléhá na lidskou duši v rozhodujících okamžicích života? Vnitřní hlas mu říkal, že právě prošel slavnostní chvílí svého osudu, že pro něho není střední cesty, že nebude-li od nynějška nejlepším člověkem, pak bude člověkem nejhorším, že se musí dokonce povznést i nad biskupa, nechce-li padnout hloub než galejník, a že chce-li být dobrý, musí se stát andělem, kdežto chce-li zůstat špatný, stane se z něho netvor. A zase se musíme ptát, jak jsme již učinili jinde, zda zachytil aspoň stín toho všeho do svých myšlenek? Jistěže neštěstí – jak jsme řekli – vychovává náš rozum; ale pochybujeme, že Jean Valjean byl schopen rozeznat všechno, co jsme uvedli. Jestliže na něho tyto myšlenky doléhaly, spíše je tušil než viděl, a dosáhly jen toho, že ho uvrhly do nevýslovného a téměř bolestného zmatku. Když vyšel z oné nestvůrnosti a temnoty, které se říká galeje, zjitřil biskup jeho duši – jako by příliš jasu bylo ublížilo jeho očím, přivyklým temnu. Budoucí život, život, který se mu od nynějška nabízel čistý a plný záře, ho rozechvíval a zneklidňoval. Sám nevěděl, na čem je. Trestanec byl oslněn a oslepen ctností jako sova, která náhle uviděla východ slunce. Bylo jisté, sám o tom nepochyboval, že už není tím starým Valjeanem, že se v něm všechno změnilo a že už není v jeho moci vymazat z duše to, co mu biskup řekl a čím ho dojal. V této náladě potkal Gerváce a ukradl mu dva franky. Proč? Nepochybně by to neuměl vysvětlit. Byl to poslední čin a projev jeho zlých myšlenek, které si donesl z galejí, poslední zbytek podnětu, kterému ve statice říkáme setrvačnost? Ano, ale možná že ještě méně než to. Řekněme prostě, to nebyl on, kdo kradl, to nikoliv člověk, nýbrž zvíře vedeno zvykem nebo pudem tupě položilo nohu na stříbrňák, zatímco se rozum zmítal uprostřed tolikerého neslýchaného a nového nutkání. Když se rozum probudil a zpozoroval, co zhovadilec provedl, Jean Valjean s úzkostí couvl a zděšeně vykřikl. Všechno, co se stalo, bylo možné jen v situaci, ve které se Jean Valjean nalézal – a ať to zní sebepodivněji, tím, že okradl dítě o stříbrňák, spáchal čin, kterého už vlastně nebyl schopen. Ať je tomu jakkoliv, jeho poslední špatný skutek měl na něho rozhodující vliv; pronikl náhle zmatkem jeho myšlenek a rozptýlil je, na jednu stranu zahnal husté stíny a na druhou nakupil světlo, působil na jeho duši v jejím okamžitém stavu jako jistá činidla v chemii, která sražením kalného roztoku oddělí sedlinu od čiré tekutiny. Nejdříve aniž rozebíral své jednání a aniž o něm přemýšlel, celý zděšený jako ten, kdo se pokouší o svou záchranu, snažil se znovu najít dítě, aby mu vrátil jeho peníz, a když zjistil, že je to nemožné a neuskutečnitelné, zoufale se zarazil. V té chvíli, kdy zvolal: „Jsem bídník!", uzřel náhle sebe sama, takového, jaký byl, a již natolik odpoutaného od vlastního já, až se mu zdálo, že sám je jen přízrak a že před ním stojí odporný Jean Valjean z masa a kostí, se sukovicí v ruce, v haleně, s batohem plným nakradených věcí na zádech, s rozhodnou a zavilou tváří a s myslí plnou hanebných záměrů. Viděli jsme, že přemíra neštěstí ho uvrhla v blouznění. A tohle byla skutečná vidina, zjevení. Byl opravdu tím Jeanem Valjeanem s příšernou tváří, který stál před ním. Málem by se byl ptal sám sebe, kdo ten člověk je, a měl z něho hrůzu. Jeho mozek byl v bouřlivém, a přece zase strašidelně klidném stavu, kdy snění je tak hluboké, že pohlcuje skutečnost. V takovém případě už nevidíme předměty, které jsou před našimi zraky, ale promítáme kolem sebe obrazy své duše. Jean Valjean se tedy pozoroval takříkajíc tváří v tvář sama sobě, a zároveň, pronikaje závojem svých mámení, viděl v tajemné hloubce světlo, které nejprve považoval za pochodeň. Když si však světlo, které se zjevilo jeho svědomí, prohlédl pozorněji, poznal, že má lidskou podobu a že ta pochodeň je biskup. Jeho svědomí střídavě pozorovalo oba muže, kteří stáli před ním, biskupa a Jeana Valjeana. Bylo by stačilo málo, aby první zaplašil druhého. Čím déle vidění trvalo, tím víc rostl a rozjasňoval se biskupův zjev pod tlakem podivných sil, které provázejí stavy vytržení, zatímco obraz Jeana Valjeana se tratil a bledl. Nakonec z něho zbyl jen stín. Ale i ten náhle zmizel. Zůstal jenom biskup. Zářivým jasem prostupoval celou duši toho ubožáka. Jean Valjean dlouho plakal. Vzlykal usedavě, mnohem bezmocněji nežli žena a poděšeněji nežli dítě. A jak plakal, v jeho mozku čím dál víc vzcházel neobyčejný jas, úchvatný a hrozný zároveň. Minulost, první špatný krok, dlouhé pokání, vnější zbídačení a niterná otrlost, propuštění na svobodu, kterou se chystal osladit mstou, to, co se mu přihodilo u biskupa, poslední věc, kterou provedl, krádež čtyřiceti sou malému chlapci, skutek tím zbabělejší a hrůznější, že jej spáchal po biskupově odpuštění, to všechno mu přišlo na mysl jasně a tak zřetelně, jak si to posud nikdy neuvědomil. Díval se na svůj život, a připadal mu strašný; prohlížel si svou duši, a zdála se mu příšerná. A přece se nad jeho životem a jeho duší chvěla laskavá záře. Připadalo mu, že vidí Satana ve světle ráje. Jak dlouho Jean Valjean plakal? Co udělal, když se vyplakal? Kam zamířil? Nikdy se to nikdo nedověděl. Jen tolik se zdá jisté, že vozka, který tehdy přijíždíval z Grenoblů do Digne ke třetí hodině v noci, zahlédl právě tu noc v ulici u biskupství muže, který ve stínu klečel na dlažbě přede dveřmi monsignora Lidumila, jako by se modlil. Hugo, Victor: Bídníci, přel. Z.Pavlousková, Odeon, Praha 1984 (2 svazky)