Alexandre Dumas st.: Tři mušketýři

Alexandre Dumas st.: Tři mušketýři

Díl I, kapitola X
Past ze sedmnáctého století

Vynález pasti nepochází z naší doby. Jakmile si tvořící se společnosti vynalezly policii, policie zase vynalezla pasti. Poněvadž naši čtenáři možná dosud neznají hantýrku Jeruzalémské ulice a poněvadž také od té doby, co spisovatel této knihy začal psát (je to tak patnáct let), užívá řečeného slova v tomto významu poprvé, vysvětleme nejdříve, co ta past vlastně je.

Když se v nějakém domě zatkne osoba podezřelá z jakéhokoliv zločinu, podrží se zatčení v tajnosti. V první místnosti se postaví do zálohy čtyři nebo pět mužů, otevřou se dveře všem, kdo na ně zaklepou, zavřou se za nimi a ti lidé se zatknou. Za dva tři dny jsou tímto způsobem zajištěni takřka všichni lidé, kteří byli s onou domácností v nějakém spojení.

To je tedy ta past. Takovou past udělali z bytu mistra Bonacieuxe, a kdokoliv tu zaklepal, byl chycen a vyslýchán lidmi pana kardinála. Nutno však říci, že návštěvníci prvního patra, kde bydlil ďArtagnan, byli těchto nepříjemností ušetřeni, poněvadž tam vedla zvláštní chodba.

Ostatně nahoru nechodil nikdo než tři mušketýři. Dali se do pátrání, každý na svůj vrub, ale nic nenašli, nic neobjevili. Athos se dokonce odhodlal jít se vyptat pana de Tréville, což vzhledem k pověstné mlčenlivosti ctihodného mušketýra kapitána velmi udivilo. Ani pan de Tréville nevěděl nic, až na to, že při posledním setkání s kardinálem, králem a královnou vypadal prý kardinál velmi starostlivě, král byl nějak neklidný a královna měla červené oči, jako by byla předtím dlouho bděla či plakala. To mu však nebylo nijak zvlášť nápadné, neboť královna se od své svatby nabděla a naplakala velmi mnoho.

Pro všechny případy doporučil pan de Tréville Athosovi, aby zachoval královi a zvláště královně oddanost, a požádal ho, aby totéž vložil na srdce i svým kamarádům.

D'Artagnan se z bytu ani nehnul. Proměnil svůj pokoj v pozorovatelnu. Okny viděl přicházet ty, kteří se dali chytit. Když potom odstranil z podlahy několik dlaždic a vydlabal prkna, takže jej od spodní světnice dělil jen tenký strop, odposlouchával vše, co se dělo mezi vyšetřujícími a obviněnými.

Výslechům předcházela vždycky velmi pečlivá prohlídka zatčené osoby; otázky byly pak vždy skoro tytéž:

„Dala vám paní Bonacieuxová něco pro svého muže nebo pro nějakou jinou osobu?"

„Dal vám pan Bonacieux něco pro svou ženu či jinou osobu?"

„Svěřil vám ten či onen nějaký ústní vzkaz?"

Kdyby něco věděli, jistě by se takto nevyptávali, usuzoval sám pro sebe ďArtagnan. Co asi chtějí vědět? Pravděpodobně, není-li vévoda z Buckinghamu v Paříži a měl-li či má-li schůzku s královnou.

U toho předpokladu se ďArtagnan zastavil; podle všeho, co vyslechl, byl jeho úsudek značně pravděpodobný.

Mezitím byla past neustále v činnosti, stejně jako ďArtagnanova ostražitost.

Druhého dne po zatčení ubohého Bonacieuxe, právě když Athos opustil ďArtagnana a šel k panu de Tréville, tlouklo devět hodin a Planchet začínal stlát postel, bylo slyšet opět zaklepání na domovní dveře. V mžiku se otevřely a zase zavřely: někdo se chytil do pasti.

D'Artagnan rychle přiskočil k místu, odkud vyndal dlaždice, lehl si na zem a naslouchal.

Brzy nato se rozlehl křik, poté sténání, jež chtěl někdo utlumit. O pouhém výslechu tu zřejmě nemohlo být řeči.

„K ďasu," řekl si ďArtagnan, „zdá se, že to je žena. Prohledávají ji, ona se brání, a ti padouši užívají násilí!"

Přes svou obezřelost se musil ďArtagnan živou mocí držet, aby se nevložil do toho, co se dole odehrávalo.

„Ale vždyť vám říkám, že jsem tu doma, pánové; říkám vám, že jsem paní Bonacieuxová; říkám vám, že jsem v královniných službách," volala nešťastná žena.

„Paní Bonacieuxová!" zašeptal ďArtagnan. „Že bych měl štěstí a našel tu, kterou všichni hledají?"

„Na vás právě čekáme," řekli vyšetřovatelé.

Hlas byl stále dušenější. Dřevěné pažení se otřáslo hlomozem zápasu. Oběť se bránila, jak se může jediná žena bránit čtyřem mužům.

„Smilování, pánové, smilo...," blábolil hlas, který přecházel v neartikulované zvuky.

„Strkají jí roubík do úst, chystají se ji odvléci," vzkřikl ďArtagnan a vyskočil, jako by ho vymrštil. „Kde je můj meč? Aha, mám jej po boku. Planchete!"

„Pan si přeje?

„Běž pro Athose, Porthose a Aramise. Jeden z nich bude jistě doma, možná že už se vrátili všichni tři. Ať si vezmou zbraně a ihned přijdou, ale kvapem. Vzpomínám si, že je Athos u pana de Tréville."

„A kam vy to jdete, pane?"

„Já slezu oknem," křikl rychle ďArtagnan, „abych tam byl dřív. Ty zandej dlaždice, zameť podlahu, pak odejdi dveřmi a běž, kam ti říkám."

„Ach pane, drahý pane, vy si jdete pro smrt," naříkal Planchet.

„Mlč, trulante," okřikl ho ďArtagnan. A zavěsiv se rukou za okraje okna, spustil se z prvního patra, jež naštěstí nebylo příliš vysoké. Neudělal si ani oděrky.

Hned nato pospíchal ke dveřím a zaklepal, bruče si:

„Dám se sám chytit do té pasti, ale běda kočkám, které se dotknou myši!"

Sotva dozněl zvuk klepadla, shon v domě ustal, přiblížily se kroky, dveře se otevřely a ďArtagnan se vřítil s nahým mečem do bytu páně Bonacieuxova. Dveře, pravděpodobně působením pružného pera, za ním samy zapadly.

Hned nato zaslechli obyvatelé nešťastného Bonacieuxova domu a nejbližší sousedé velký křik, dupot, řinčení meče a duté nárazy nábytku.

Ti pak, kteří se překvapeni hlukem vrhli k oknu, spatřili, jak se dveře prudce otevřely a z nich doslova vyletěli jako vyplašené vrány čtyři černě odění muži. Sem tam po zemi a na rozích stolu poztráceli peří ze svých křídel, to jest cáry šatů a útržky plášťů.

Nutno říci, že ďArtagnan se stal vítězem bez valné námahy, neboť pouze jeden z biřiců byl ozbrojen a i ten se bránil jen naoko. Je pravda, že tři ostatní se snažili mladého muže utlouci židlemi, stolicemi a hrnci, ale několik škrábů Gaskoňcova kordu je vyděsilo. Deset minut stačilo k jejich porážce a ďArtagnan zůstal pánem bojiště.

Sousedé, kteří pozotvírali svá okna s chladnokrevností běžnou u obyvatel Paříže v oněch dobách stálých potyček a rvaček, je zase ihned zavírali, jakmile shlédli úprk čtyř černých mužů. Zkušenost jim říkala, že věc je prozatím skončena.

Ostatně už se stmívalo a tehdy jako dnes se v Lucemburské čtvrti chodilo časně spát.

Když ďArtagnan zůstal s paní Bonacieuxovou sám, ohlédl se po ní. Seděla zvrácena v křesle a byla napůl bez sebe. D'Artagnan si ji rychlým pohledem prohlédl.

Byla to půvabná asi šestadvacetiletá žena, modrooká bruneta s lehce ohrnutým nosíkem, skvělými zuby a bělostnou zarůžovělou pletí. To byly všechno známky, které mohly vést k záměně s velkou dámou. Ale už ruce byly sice bílé, avšak bez křehké jemnosti. Také nohy nesvědčily o ženě urozeného rodu. Naštěstí ďArtagnan nebyl ještě tak daleko, aby mu vadily takové maličkosti.

D'Artagnanův pohled sklouzl tedy až k nohám paní Bonacieuxové a tu spatřil na zemi jemný batistový kapesník. Podle svého zvyku jej ihned sebral a v růžku našel tentýž znak jako na onom kapesníčku, který by ho byl v souboji s Aramisem málem stál krk.

Od těch dob ďArtagnan kapesníčkům s erby nedůvěřoval; proto nyní neřekl ani slovo a vložil zvednutý kapesník paní Bonacieuxové do kapsy.

Paní Bonacieuxová právě přicházela k sobě. Otevřela oči, podívala se postrašeně kolem sebe, všimla si, že je byt prázdný a že je sama se svým osvoboditelem. S úsměvem mu podala ruku. Paní Bonacieuxová měla nejpůvabnější úsměv na světě.

„Zachránil jste mi život, pane," pravila nato. „Dovolte, abych vám poděkovala."

„Neudělal jsem nic, než co by na mém místě učinil každý šlechtic," odvětil ďArtagnan, „nejste mi povinna žádnými díky."

„I jsem, pane, jsem a doufám, že vám budu moci jednou dokázat, že jste neprokázal službu nevděčnici. Ale co, prosím vás, chtěli ti lidé? Měla jsem je nejprve za zloděje. A proč tu není pan Bonacieux?"

„Milá paní, ti lidé byli nebezpečnější, než mohou být zloději: jsou to agenti pana kardinála. A co se týče vašeho manžela, ten zde není, poněvadž včera ho přišli zatknout a odvedli ho do Baštily."

„Můj manžel v Bastile!" vykřikla paní Bonacieuxová. „Můj ty bože! Copak provedl? Chudáček! Vždyť je nevinnost sama!"

A cosi jako úsměv kmitlo stále ještě vyděšenou tváří mladé ženy.

„Co provedl, paní?" pravil ďArtagnan. „Myslím, že jeho jediným zločinem je, že má zároveň štěstí i neštěstí být vaším manželem."

„Ale vždyť víte, pane..."

„Vím, že jste byla unesena."

„A kým? To také víte? Řekněte mi, prosím, víte-li to!"

„Asi pětačtyřicetiletým mužem černých vlasů, tmavé pleti, s jizvou na levém spánku."

„Ano, ano, ale jak se jmenuje?"

„Jak se jmenuje? To je právě to, co ještě nevím."

„A můj manžel věděl, že jsem byla unesena?"

„Byl o tom zpraven listem, který mu poslal sám únosce."

„A tuší příčinu celé té události?" zeptala se paní Bonacieuxová s jistými rozpaky.

„Myslím, že věc přičítá politickým intrikám."

„Vidíte, já o tom nejprve pochybovala, ale nyní smýšlím jako on. Tak drahý pan Bonacieux mne neměl ani chvilku v podezření..."

„Kdepak! Ani v nejmenším! Byl velmi hrdý na vaši moudrost, a hlavně na vaši lásku."

Růžové rtíky mladé krásky přelétl malý, takřka nepostižitelný úsměv.

„Ale jak jste utekla?" pokračoval ďArtagnan.

„Využila jsem chvíle, kdy mne nechali samotnou, a poněvadž jsem od dnešního rána věděla, jak to s mým únosem vlastně je, spustila jsem se po prostěradle z okna. Myslila jsem, že můj manžel je doma, a proto jsem přiběhla sem."

„Abyste se utekla pod jeho ochranu?"

„Ach, to ne! Věděla jsem, že chudáček není schopen mne ochránit; ale mohl nám být nápomocen v jiné věci a chtěla jsem ho o tom uvědomit."

„O čempak?"

„To není jen moje tajemství, a nemohu vám to tedy říci."

„Ostatně – odpusťte, paní, že vás jako voják napomínám k opatrnosti," pravil ďArtagnan, „ale domnívám se, že tohle místo není vhodné k tomu, aby se tu svěřovaly důvěrnosti. Lidé, jež jsem zahnal, se vrátí s posilou nazpět. Najdou-li nás zde, jsme ztraceni. Dal jsem sice uvědomit své tři přátele, ale kdo ví, najdou-li je doma!"

„Máte pravdu," vzkřikla polekaně paní Bonacieuxová, „prchněme, zachraňme se!"

Při těch slovech se zavěsila do ďArtagnana a vlekla ho spěšně pryč.

„Ale kam máme utéci," pravil ďArtagnan, „kde se zachráníme?"

„Vzdalme se nejprve z tohoto domu a pak uvidíme."

Oba mladí lidé vyšli z domu, nezdržujíce se ani natolik, aby za sebou zavřeli dveře, seběhli rychle ulicí des Fossoyeurs, dali se ulicí des Fossés-Monsieur-le-Prince a zastavili se až na náměstí Saint-Sulpice.

„Co teď?" ptal se ďArtagnan. „Kam chcete, abych vás dovedl?"

„Přiznávám se, že jsem v rozpacích, co vám odpovědět," pravila paní Bonacieuxová. „Měla jsem v úmyslu uvědomit prostřednictvím svého manžela pana de La Porte, aby mi přesně řekl, co se za poslední tři dny v Louvrů dělo a mohu-li se tam bez nebezpečí objevit."

„Vždyť já mohu jít uvědomit pana de La Porte!" pravil ďArtagnan.

„O tom není pochyby, ale je v tom jeden háček: pana Bonacieuxe v Louvrů znají a nechají ho projít, kdežto vy jste tam neznám, před vámi zavřou dveře."

„Však máte jistě u některé branky vrátného, který vám je oddán a který na nějaké heslo..."

Paní Bonacieuxová se mladému muži podívala upřeně do očí.

„A kdybych vám dala takové heslo," pravila, „zapomenete je ihned, jakmile ho použijete?"

„Na mou šlechtickou čest," řekl ďArtagnan tak opravdově, že nemohlo být pochyby.

„Dobrá, věřím vám. Vypadáte velmi spolehlivě; ostatně tato oddanost vám možná přinese štěstí."

„Udělám bez slibů a na své svědomí všechno, čím budu moci posloužit králi a zavděčit se královně," pravil ďArtagnan, „spolehněte se tedy na mne jako na přítele."

„Ale co já? Kam mne zatím schováte?"

„Což nemáte nikoho, ke komu by si pan de La Porte mohl pro vás přijít?"

„Ne, nemohu se natolik svěřit nikomu."

„Počkejte," pravil ďArtagnan, „jsme zrovna u Athosova bytu. Ano, tak to uděláme."

„Kdo je to Athos?"

„Jeden z mých přátel."

„A je-li doma a uvidí mne?"

„Není doma, a až vás tam dovedu, odnesu s sebou klíč."

„A co když se vrátí?"

„Nevrátí se. A pro jistotu se mu řekne, že jsem přivedl do jeho bytu ženu a že tam zůstane."

„Ale to poškodí mou pověst!"

„Co vám na tom záleží! Nikdo vás tu nezná; stejně jsme v takové situaci, že není možno ohlížet se na nějakou společenskou konvenci!"

„Tak pojďme k vašemu příteli. Kdeže bydlí?"

„V ulici Férou, pár kroků odtud."

„Pojďme."

A oba se dali znovu do běhu. Jak ďArtagnan předvídal, Athos nebyl doma; vyzvedl si tedy klíč, který mu jako nájemníkovu příteli vydali, vystoupil s paní Bonacieuxovou po schodech nahoru a uvedl ji do malého bytu, jehož popis jsem již podal.

„Jste tu jako doma," pravil. „Zavřete dveře zevnitř a neotvírejte nikomu, dokud neuslyšíte třikrát takhle zaklepat," ďArtagnan třikrát zaťukal, dvakrát za sebou silně a po potřetí po malé pauze slaběji.

„Dobře," odpověděla paní Bonacieuxová, „a teď je na mně, abych vám dala instrukce."

„Poslouchám."

„Jděte do Louvrů, k bráně z ulice Échelle, a ptejte se po Germainovi."

„Dobře. A potom?"

„Zeptá se vás, co chcete, a vy mu odpovíte těmito dvěma slovy: Tours a Brusel. Ihned vám bude k službám."

„A co mu rozkážu?"

„Aby vyhledal pana de La Porte, královnina komorníka."

„A až ho najde a pan de La Porte přijde?"

„Pošlete mi ho sem."

„To je všechno pěkné, ale kde a jak vás opět uvidím?"

„Záleží vám velmi na tom, abyste mne zase uviděl?"

„Zajisté."

„Dobrá! Přenechte to mně a buďte klidný."

„Spoléhám na vaše slova."

„Spolehněte se."

D'Artagnan pozdravil paní Bonacieuxovou a vrhl na ni ten nejzamilovanější pohled, jakým dovedl obejmout její půvabnou osobičku. Když sestupoval po schodech, zaslechl, jak se dveře za ním zamykají na dva západy. Než by deset napočítal, byl v Louvrů.

Když vcházel do brány v ulici Echelle, bilo deset hodin.

Všechny příhody, které jsem právě vypsal, se zběhly v půlhodince.

Všechno šlo tak, jak řekla paní Bonacieuxová. Jakmile Germain uslyšel heslo, uklonil se.

Deset minut poté byl pan de La Porte ve vrátnici; několika slovy mu ďArtagnan vyložil, oč jde, a oznámil mu, kde je paní Bonacieuxová. La Porte se dvakrát ujistil o přesnosti adresy a kvapně odešel. Avšak po několika krocích se vrátil nazpět.

„Mladý muži," řekl ďArtagnanovi, „dám vám radu."

„Jakou?"

„Mohl byste mít snadno nepříjemnosti pro to, co se právě přihodilo."

„Myslíte?"

„Ano."

„Máte nějakého přítele, jemuž se zpožďují hodinky?"

„Proč to?"

„Jděte rovnou k němu, aby vám mohl dosvědčit, že jste byl v půl desáté u něho. V soudní řeči se tomu říká alibi."

D'Artagnan shledal tu radu rozumnou: vzal nohy na ramena a chvátal k panu de Tréville. Avšak místo aby vešel do salónu jako všichni ostatní, požádal, aby mohl vstoupit rovnou do pracovny. Poněvadž zde byl častým návštěvníkem, nikdo mu v tom nebránil. Pan de Tréville byl zpraven o tom, že jeho mladý krajan má důležité sdělení a žádá o zvláštní audienci. Pět minut poté se tázal pan de Tréville ďArtagnana, čím mu může posloužit a co ho sem přivádí v tak pozdní hodinu.

„Promiňte, pane!" pravil ďArtagnan, který využil okamžiku, kdy zůstal v místnosti sám, a posunul hodinové ručičky o tři čtvrti hodiny nazpět. „Myslil, jsem, že za pět minut půl desáté není ještě tak pozdě, abych vás nemohl navštívit."

„Že je teprve za pět minut půl desáté?" zvolal pan de Tréville a podíval se na hodiny. „To přece není možné!"

„Jen se podívejte, pane," pravil ďArtagnan.

„Opravdu!" doznal pan de Tréville. „Byl bych řekl, že už je víc hodin. Tak ven s tím, copak chcete?"

Tu ďArtagnan vypravoval panu de Tréville dlouhou historii o královně. Vyložil mu, čeho se pro Její Veličenstvo obává; vyprávěl mu, co slyšel o kardinálových úmyslech ohledně vévody z Buckinghamu, a všechno s takovým klidem a důrazem, že pana de Tréville vyvedl z míry tím spíše, že on sám, jak jsme již řekli, pozoroval cosi nového a podivného mezi králem, královnou a kardinálem.

Když bilo na hodinách deset, opustil ďArtagnan pana de Tréville, který mu poděkoval za jeho zprávy a doporučil mu, aby měl stále na srdci službu králi a královně. Poté se vrátil do salónu.

D'Artagnan si dole na schodech vzpomněl, že nechal nahoře svou hůl. Chvatně se vrátil do pracovny, jediným hmatem posunul ručičku na správný čas, aby si nazítří nikdo nevšiml, že s hodinami bylo hnuto, a jsa si nyní jist, že má svědka, který může dokázat jeho alibi, seběhl ze schodů a vyšel na ulici.

Dumas, A.: Tři mušketýři (2 svazky), přel. J.Janů, Albatros, Praha 1987