Victor Hugo: Chrám Matky Boží v Paříži Immanis pecoris custos, immanior ipse *(Strážce strašlivého zvířete, sám ještě strašlivější. (lat.) Parafráze Vergiliova verše o pastýři Dafnisovi: „Pastýř krásného stáda, sám ještě krásnější.") V roce 1482 byl ovšem Quasimodo už dospělý. Před několika lety se stal zvoníkem v chrámu Matky Boží z milosti svého adoptivního otce Klaudia Frolla, který se stal arciděkanem v Josas z milosti svého lenního pána Ludvíka de Beaumont; ten se stal biskupem pařížským roku 1472 po smrti Viléma Chartiera z milosti svého ochránce Oliviera Danka, lazebníka krále Ludvíka XI. z milosti Boží. Quasimodo byl tedy zvoníkem v chrámu Matky Boží. Časem se mezi zvoníkem a kostelem vytvořilo jakési zvláštní důvěrné pouto. Navždy odloučen od světa dvojím osudovým neštěstím, svým neznámým původem a nestvůrným zevnějškem, a od dětství jsa uzavřen v tomto dvojitém nepřekročitelném kruhu, ubohý nešťastník si zvykl nestarat se vůbec o to, co se děje ve světě za posvátnými zdmi, jež ho přijaly do svého stínu. Jak vyrůstal a dospíval, byl mu chrám Matky Boží postupně kolébkou, hnízdem, domovem, vlastí, celým světem. A je jisté, že tímto tvorem a touto budovou byla jakási tajemná, předem daná harmonie. Když se ještě jako dítě batolil a škobrtal pod zešeřelými jejími klenbami, podobal se svou lidskou tváří a údy zvířete plazu, který zdomácněl na této vlhké a temné dlažbě, kam románské hlavice vrhaly tolik bizarních stínů. Později, když se po prvé maně zachytil věžního provazu, když se naň pověsil a rozhoupal tím zvon, připadalo to Klaudiovi asi tak, jako když se dítěti rozváže jazyk a ono začne mluvit. Když se takto rozvíjel neustále v duchu katedrály, když v ní žil, spal a téměř nikdy z ní nevycházel, podléhaje v každém okamžiku jejímu tajemnému tlaku, ponenáhlu dospěl k tomu, že se jí podobá, že v ní, abychom tak řekli, zapustil kořeny, stal se její neoddělitelnou částí. Jeho přečnívající úhly zapadly, nechť je nám prominuto toto přirovnání, do ustupujících úhlů budovy a zdálo se, že je nejen jejím obyvatelem, nýbrž i jejím přirozeným obsahem. Skoro by se mohlo říci, že vzal na sebe její tvar, jako hlemýžď přijímá tvar své skořápky. Byla jeho domovem, jeho doupětem, jeho schránkou. Mezi ním a starobylým chrámem vyvinula se tak hluboká a bezprostřední sympatie, tolik skrytých i zjevných příbuzností, že s ní srostl podobně jako želva se svým krunýřem. Vrásčitá katedrála byla jeho želvím štítem. Je jistě zbytečné upozorňovat čtenáře, aby nebral příliš doslova všechny ty slovní obraty, jichž jsme zde museli použít, abychom vyjádřili ono podivuhodné, souladné, bezprostřední a téměř bytostné splynutí člověka s budovou. Nemusíme rovněž dodávat, jak důvěrně se seznámil s celou katedrálou za tak dlouhého a těsného soužití. Byl to jeho skutečný domov. Nebylo v něm hloubky, kam by Quasimodo nepronikl, nebylo výšky, na kterou by se nebyl vyšplhal. Kolikrát vylezl po průčelí do značné výše, zachycuje se přitom jen drsných výčnělků sochařské výzdoby. Věže, po jejichž vnější části ho lidé často viděli lézti asi tak, jako ještěrka klouže po srázné zdi, ta obrovská dvojčata, ty vysoké, hrozivé a strašné věže nebudily v něm ani závrať, ani hrůzu, ani ho neomračovaly. Když člověk viděl, jak jsou povolné pod jeho rukou, jak lehce po nich šplhá, byl by řekl, že si je Quasimodo ochočil. A když tak neustále skákal, šplhal a proháněl se uprostřed propastí obrovské katedrály, stal se něčím mezi opicí a kamzíkem; jako ony děti kalabrijské, které umějí dříve plavat než chodit a od malička si hrají s mořem. Ostatně nejen jeho tělo se očividně utvářelo podle katedrály, nýbrž i jeho duch. V jakém stadiu byla jeho duše? Do jakých záhybů se stáhla, jakou podobu na sebe vzala pod tím sukovitým obalem a při tom zdivočelém životě? Těžko určit. Quasimodo se narodil jednooký, hrbatý a kulhavý. Jen s vynaložením veliké námahy a veliké trpělivosti podařilo se Klaudiovi Frollovi, že ho naučil mluvit. Leč neblahý osud se ubohého nalezence nepustil. Když se stal ve čtrnácti letech zvoníkem u Matky Boží, nový neduh dovršil jeho nestvůrnost; zvony mu protrhly ušní bubínek a on ohluchl. Jediná branka do světa, kterou mu příroda nechala otevřenu, se naráz a navždy zavřela. Ve chvíli, kdy se zavřela, pohltila jediný paprsek radosti a světla, který dosud pronikal do Quasimodovy duše. Jeho duše se propadla do nejhlubší tmy. Smutek nešťastníkův se stal nezhojitelný a úplný jako jeho škaredost. Dodejme ještě, že hluchota ho učinila do jisté míry němým. Neboť aby nebyl ostatním pro smích, rozhodl se, když ohluchl, že se uzavře do naprostého mlčení, které přerušoval, jen když byl sám. Dobrovolně si spoutal jazyk, který Klaudius Frollo s takovou námahou rozvázal. A tak se stávalo, že když byl někdy okolnostmi přinucen mluvit, byl jeho jazyk zdřevěnělý a neohebný asi jako dveře, jejichž stěžeje zarezavěly. Kdybychom se nyní pokusili proniknout tou tlustou a tvrdou kůrou až do duše Quasimodovy, kdybychom mohli prozkoumat hlubiny tohoto nepodařeného ústrojí, kdyby nám bylo dopřáno nahlédnout s pochodní v ruce za tyto neprůhledné orgány, probodávat temné nitro tohoto neproniknutelného tvora, osvětlit jeho tmavé kouty a jeho nesmyslné slepé uličky, vrhnout najednou na tu duši spoutanou uvnitř této jeskyně ostré světlo, nalezli bychom bezpochyby tuto nešťastnici v nějakém ubohém, zakrnělém a zmrzačeném stavu, jako bývalí vězňové v olověných žalářích benátských, kteří skomírali ohnuti v příliš nízké a příliš úzké kamenné kobce. Je jisté, že ve vadném těle duch odumírá. Quasimodo sotva cítil, že se v něm neuvědoměle hýbe nějaká duše stvořená k jeho obrazu. Dojmy z věcí se nejdříve důkladně odrazily, než pronikly k jeho vědomí. Jeho mozek byl jakýmsi zvláštním průsečíkem: myšlenky, které jím prošly, vycházely z něho úplně pokřivené. A celé myšlení, jež vycházelo z tohoto odrazu, bylo nutně zvrácené a scestné. Tím docházelo u něho k tisícerým omylům, k tisícerým pochybeným úsudkům, k tisícerým úchylkám, v nichž kroužila jeho mysl jednou pomatená, jindy hloupá. První následek tohoto neblahého ustrojení jeho ducha byl ten, že pohled, jímž se na věci díval, byl zkalen. Nemohl proto přijmout skoro žádný bezprostřední vjem. Vnější svět mu připadal mnohem vzdálenější než nám. Druhý následek byl, že ho neštěstí učinilo zlým. Byl opravdu zlý, protože byl plachý, protože byl ošklivý. V jeho povaze byla logika právě tak jako v naší. Jeho síla, tak neobyčejně vyvinutá, byla další příčinou jeho zlomyslnosti. „Malus puer rodustus," říká Hobbes. Jinak je nutno mu po právu přiznat, že zlomyslnost mu nebyla asi vrozena. Od chvíle, kdy po prvé vkročil mezi lidi, cítil a později viděl, že na něj plivají, že ho hanobí, odstrkují. Nepoznal jiného lidského slova než posměšek nebo kletbu. Jak vyrůstal, nacházel kolem sebe samou nenávist Nakazil se jí. Nasál do sebe tu všeobecnou zlobu. Zvedl zbraň, kterou ho zraňovali. Ostatně ukazoval lidem svou tvář jen velmi nerad; katedrála mu stačila. Byla bohatě zalidněna mramorovými postavami, králi, svatými, biskupy, kteří se mu alespoň nevysmívali do očí a měli pro něj vždy jen mírný a vlídný pohled. Ostatní sochy, sochy oblud a démonů, nechovaly ke Quasimodovi nenávist. Příliš se jim podobal, než aby ho nenáviděly. Vysmívaly se spíše ostatním lidem. Svatí byli jeho přátelé a žehnali mu; obludy byly jeho přátelé a chránily ho. Proto jim kolikrát a dlouze vyléval své srdce. Mnohdy strávil celé hodiny schoulen před některou sochou a samotářsky s ní hovořil. Když ho někdo přistihl, prchal jako milenec překvapený při nočním dostaveníčku. Katedrála mu nebyla jen společností, byla jeho celým světem, celou přírodou. Nesnil o jiných alejích než o neustále kvetoucích pestrobarevných oknech, o jiném stínu než o tom, který skýtalo kamenné listoví rozvíjející se v trsech saských hlavic a plné ptactva, o jiných horách než o těch obrovských věžích chrámových, o jiném oceáně než o Paříži, jež mu hučela u nohou. Z celé té mateřské budovy miloval nejvíce zvony; ony probouzely jeho duši, rozpínaly její ubohá křídla, tak bídně svěšená v temné kleci, ony ho činily šťastným. Miloval je, mazlil se s nimi, hovořil s nimi, rozuměl jim. Od zvonečku ve věžičce nad křížovou klenbou až po těžký zvon nad průčelím, všechny je měl něžně rád. Zvonička nad klenbou a dvě hlavní věže, to byly jeho tři velké klece, jejichž ptáci, které sám vychoval, zpívali jen jemu. A přece to byly tytéž zvony, které zavinily jeho hluchotu; leč matky mají často nejraději to dítě, jež jim způsobilo nejvíc bolesti. Pravda, hlas zvonů byl jediný hlas, který ještě mohl slyšet. Proto byl jeho miláčkem nejtlustší zvon. Měl ho nejraději z celé té rodiny hřmotných sester, jež se o svátečních dnech kolem něho houpaly. Tento velký zvon se jmenoval Marie. Marie byla v jižní věži sama se svou sestrou Jaquelinou, poněkud slabším zvonem, uzavřeným v menší kleci hned vedle ní. Jaquelina byla pojmenována podle manželky Jana Montagu, který tento zvon daroval kostelu, což nebylo vůbec překážkou, aby nepřišel na Montfauconu o hlavu. V druhé věži bylo šest jiných zvonů a konečně šest nejmenších přebývalo ve věžičce nad klenbou, spolu s dřevěným klepátkem, jímž se zvonilo pouze od odpoledne na Zelený čtvrtek do rána na Bílou sobotu. Quasimodo měl tedy ve svém harému patnáct zvonů; ale jeho favoritkou byla tlustá Marie. Nemůžeme si ani představit, jakou radost prožíval o svátečních dnech, kdy se zvonilo naplno. V okamžiku, kdy ho arcijáhen propustil a řekl mu: „Jděte," běžel nahoru po točitých schodech rychleji, než by jiný s nich dokázal sestoupit. Celý udýchaný vstoupil do větrné světnice velkého zvonu; chvíli se naň zbožně a láskyplně díval; pak jej něžně oslovil a pohladil ho rukou jako dobrého koně, který má před sebou dlouhou cestu. Litoval ho, že musí podstoupit takovou námahu. Když se s ním takto nejdřív pomazlil, zavolal na své pomocníky v dolejším poschodí věže, aby začali. Ti se pověsili na lana, vratidlo zaskřípělo a ohromný kovový obal se pomalu rozhoupával. Quasimodo jej rozechvěně sledoval pohledem. První náraz srdce o kovovou stěnu roztřásl lešení, na němž byl zvon upevněn. Quasimodo se chvěl zároveň se zvonem. „Houpy, hou," křičel a smál se šíleným smíchem. Mezitím se pohyb velkého zvonu zrychloval, a jak zvon probíhal stále širším obloukem, šířilo se i oko Quasimodovo, stále jiskřivější a plamennější. Konečně se rozhoupaly zvony do plného letu; celá věž se třásla; trámoví, olověné stříšky, kamenné kvádry – všechno to hučelo najednou, od spodních pilířů až po trojlístky v horní kružbě. Tu teprve se Quasimodo dostal jak se patří do varu: přecházel sem a tam, třásl se spolu s věží od hlavy k patě. Odpoutaný a zuřící zvon nastavoval střídavě oběma stěnám věže svou bronzovou tlamu, supící hromovým dechem, na čtyři míle daleko slyšitelným. Quasimodo si stoupl před tu otevřenou tlamu; skrčoval se a opět se vztyčoval, když se zvon vracel, vdechoval jeho omračující van, díval se hned dolů na náměstí, jež se hemžilo jako mraveniště dvě stě stop hluboko pod ním, hned na obrovský měděný jazyk, který mu vteřinu co vteřinu zařval do ucha. Toto jediné slovo slyšel, tento jediný zvuk přerušoval všeobecné mlčení. Liboval si v něm jako pták na slunci; najednou se zběsilost zvonu přenesla i na něho; vytřeštil oči; čekal, až k němu doletí ten kovový čmelák, jako pavouk čeká na mouchu, a rázem se naň střemhlav vrhl. Pak v letu nad propastí vymrštěn šíleným rozhoupáním zvonu uchopil tu bronzovou nestvůru za uši, stiskl ji oběma koleny, popohnal ji patami jako ostruhami a celou prudkostí tohoto nárazu a celou váhou svého těla zdvojnásobil její zběsilý let. Věž se přitom otřásala. Quasimodo křičel a skřípal zuby, jeho zrzavé vlasy se naježily, jeho prsa chroptěla jako kovářský měch, z jeho očí šlehaly plameny, obludný zvon pod ním řičel a supěl; a už to nebyl ani zvon od Matky Boží, ani Quasimodo, byl to přelud, vír, vřava; závrať letící na zvučícím koni; duch přikovaný k létajícímu sedlu; podivný kentaur, půl člověk, půl zvon; jakýsi příšerný Astolf unášený na zázračném okřídleném koni z živoucího bronzu. Přítomnost tohoto zvláštního tvora jako by vdechovala celé katedrále zvláštní tep života. Zdálo se, soudíme-li podle pověrčivých pověstí, jež se šířily mezi lidem a jež ostatně vždy přehánějí, že z něho vychází nějaká tajemná síla, která oživovala všechny kameny chrámu Matky Boží a rozechvívala starý kostel až do nejhlubších útrob. Stačilo, když lidé věděli, že tam je, ajiž se jim zdálo, že tisíce soch na galeriích a portálech se hýbe a ožívá. A vskutku, katedrála se pod jeho rukou měnila v učenlivou a poslušnou bytost; očekávala jeho rozkaz, aby pozvedla svůj mohutný hlas; Quasimodo ji ovládal a naplňoval svou přítomností jako její strážný duch. Člověk by řekl, že ta ohromná budova pod jeho dotekem dýchá. Byl v ní vskutku všudypřítomný, jako by se zmnožoval, bylo možno vidět ho na všech místech budovy. Tu spatřili lidé s hrůzou na nejvyšším vrcholku věže směšného trpaslíka, jak šplhá, jak se plazí a leze po čtyřech, vznáší se nad propastí, přeskakuje z výčnělku na výčnělek a prohledává vnitřnosti kterési kamenné obludy; to Quasimodo vybíral havraní hnízda. Tu zase někdo narazil v temném zákoutí kostela na jakési živé, skrčené i zamračené strašidlo: to Quasimodo přemýšlel. Jindy zahlédl někdo pod zvonicí obrovskou hlavu a hromadu nespořádaných údů, jak se zuřivě houpe na provaze: to Quasimodo vyzváněl nešpory nebo klekání, často za noci viděli lidé, jak po křehké, jako krajka prolamované balustrádě, jež věnčí vrcholky věží a lemuje obvod apsidy, bloudí ohyzdná postava: byl to opět hrbáč od Matky Boží. Tu pak, jak říkaly sousedky, celý chrám bral na sebe jakési fantastické, nadpřirozené a děsivé vzezření; tu i tam se otvíraly oči a ústa; bylo slyšet štěkot kamenných psů, hadů a draků, kteří ve dne v noci bdí s nataženými krky a otevřenými tlamami kolem ohromné katedrály. A bylo-li to v noci štědrovečerní, kdy veliký zvon chraptivým zvukem svolával věřící na půlnoční, při níž v chrámu planuly všechny svíce, tu chmurné průčelí vzalo na sebe tak zvláštní vzhled, že se zdálo, jako by velký portál požíral dav a růžice naň upřeně hleděla. A to všechno způsoboval Quasimodo. V Egyptě by ho byli prohlásili za boha tohoto chrámu; středověk v něm viděl jeho démona; byl jeho duší. A byl jí do té míry, že pro ty, kdož vědí, že Quasimodo žil, je dnes chrám Matky Boží opuštěný, bez ducha, mrtvý. Člověk cítí, že se odtud něco ztratilo. To ohromné tělo je prázdné; je to pouhá kostra: duch odešel, zůstalo jen jeho místo, toť vše. Je to jako lebka, v níž jsou ještě důlky pro oči, ale pohledu v nich už není. Hugo, Victor: Chrám Matky Boží v Paříži, přel. M.Tomášková, Odeon, Praha 1968