Alfred de Musset: Zpověď dítěte svého věku Musím vyprávět, při jaké příležitosti mě po prvé zachvátila nemoc století. Seděl jsem za stolem u bohaté večeře po maškarním plese. Okolo mí přátelé v bohatých kostýmech, ze všech stran mladí muži a ženy, všichni zářící krásou a radostí, zprava i zleva vybraná jídla, láhve s likéry, lustry, květiny, nad mou hlavou hlučný orchestr a proti mně má milenka, nádherné stvoření, z něhož jsem učinil svou modlu. Bylo mi tehdy devatenáct let, nepotkalo mě ještě žádné neštěstí ani žádná nemoc, byl jsem povahy povýšenecké a otevřené zároveň, byl jsem plný nadějí a srdce mi překypovalo. Vinné výpary mi kvasily v žilách, byl to jeden z okamžiků opojení, kdy všechno, co člověk vidí, všechno, co slyší, hovoří k němu o jeho milované. Celá příroda mu připadá jako drahokam s tisícem broušených ploch, do něhož je vryto tajemné jméno, člověk má chuť obejmout ty, které vidí usmívat se, a cítí se bratrem všeho, co žije. Milenka mi slíbila schůzku na onu noc a já, dívaje se na ni, zvedal jsem pomalu sklenici k ústům. Když jsem se otočil pro talíř, upadla mi vidlička. Shýbl jsem se, abych ji zdvihl, a když jsem ji nemohl hned najít, nadzvedl jsem ubrus, abych se podíval, kam zapadla. Přitom jsem uviděl pod stolem milenčinu nohu, spočívající na noze mladého muže, který seděl vedle ní; jejich nohy se křížily a proplétaly a chvílemi se něžně tiskly k sobě. Zvedl jsem se s naprostým klidem, požádal jsem o jinou vidličku a pokračoval jsem v jídle. Má milenka a její soused byli také velmi klidní, sotva jeden na druhého promluvili a ani se na sebe nepodívali. Mladý muž se opíral lokty o stůl a žertoval s jinou ženou, která mu ukazovala svůj náhrdelník a náramky. Má milenka seděla nehybně s očima upřenýma do jednoho místa, tonouc v unylosti. Pozoroval sem je oba celou dobu večeře a neobjevil jsem v jejich pohybech ani na jejich tváři nic, co by je mohlo prozradit. Ke konci, při zákusku, nechal jsem sklouznout na zem ubrousek, a když jsem se znovu sehnul, našel jsem je ve stejné situaci, navzájem těsně spojené. Slíbil jsem předtím milence, že ji toho večera zavezu domů. Byla vdova a měla tedy hodně volnosti, dík starému příbuznému, který ji doprovázel a dělal jí společníka. Když jsem procházel chodbou podél sloupořadí, zavolala na mne. „Pojďme, Oktavie," řekla mi, pojďme, už jsem zde." Dal jsem se do smíchu a bez odpovědi jsem odešel. Po několika krocích jsem venku usedl na kámen. Nevím, nač jsem myslil; byl jsem jako otupen a omámen nevěrou této ženy, na kterou jsem nikdy nežárlil a kterou jsem nikdy nepodezříval. To, co jsem právě spatřil, neponechávalo mě ani v nejmenším na pochybách, zůstal jsem jako omráčen ranou kyje a vůbec se nepamatuji, co se ve mně dělo celou tu dobu, co jsem seděl na kameni, jen to, že když jsem mimoděk hleděl na nebe a uviděl padat hvězdu, pozdravil jsem ten prchavý zásvit, v němž básníci vidí zmařený svět, a vážně jsem před ním smekl. Vrátil jsem se domů velmi klidný, nic jsem nezakoušel, nic necítil a bylo mi, jako bych byl zbaven schopnosti uvažovat. Začal jsem se svlékat a lehl jsem si, ale sotva jsem položil hlavu na podušku, zmocnily se mne myšlenky na pomstu tak prudce, že jsem se pojednou opřel proti zdi, jako by mi všechny svaly v těle zdřevěněly. Vstal jsem z postele, křičel jsem bolestí a rozpřahoval ruce. Mohl jsem chodit jen po patách, protože mi prsty u nohou křivila nervová křeč. Strávil jsem tak skoro hodinu úplně posedlý šílenstvím a ztuhlý jako kostlivec. Byl to první záchvat vzteku, který jsem zažil. Člověk, kterého jsem překvapil se svou milenkou, byl jeden z mých nejdůvěrnějších přátel. Zašel jsem k němu příštího dne doprovázen mladým advokátem, který se jmenoval Desgenais. Vzali jsme pistole a ještě jednoho svědka a jeli jsme do Vincenneského lesa. Celou cestu jsem se vyhýbal tomu, abych oslovil svého protivníka, ba dokonce i tomu, abych se k němu jen přiblížil; přemáhal jsem tak chuť uhodit ho nebo ho urazit, protože tento druh násilí je ošklivý vždycky a zbytečný od té doby, co zákon připouští souboj podle pravidel. Nemohl jsem se však ubránit, abych naň upřeně nehleděl. Byl to jeden z mých kamarádů z dětství a řadu let jsme neustále jeden druhému prokazovali různé služby. Znal dopodrobna mou lásku k milence, a dokonce mi dal několikrát na srozuměnou, že svazky tohoto druhu jsou pro přítele posvátné a že by nedokázal pokusit se o to, aby zaujal mé místo, ani kdyby miloval touž ženu jako já. Nakonec jsem k němu měl plnou důvěru a snad nikdy jsem žádné lidské bytosti netiskl ruku srdečněji než jemu. Pozoroval jsem zvědavě, lačně tohoto člověka, kterého jsem slýchal mluvit o přátelství jako starověkého hrdinu a kterého jsem přistihl, jak laská mou milenku. Bylo to po prvé v životě, co jsem viděl netvora; měřil jsem ho vyjeveným zrakem, abych zjistil, jak vypadá. Připadalo mi, jako bych toho člověka, kterého jsem znal, když nám bylo deset let, a s nímž jsem žil den co den v nejdokonalejším a nejtěsnějším přátelství, nebyl nikdy viděl. Použiji zde přirovnání. V jednom španělském kuse, který každý zná, přijde kamenná socha na večeři k jistému zpustlíkovi, seslána nebeskou spravedlností. Zpustlík se tím nedá vyvést z míry a snaží se vypadat lhostejně; socha ho však požádá, aby jí podal ruku, a jakmile jí ruku podá, ucítí, že ho ovanul vražedný chlad, a skácí se v smrtelné křeči. Pokaždé, když se mi v životě stalo, že jsem dlouho plně důvěřoval příteli nebo milence, a když jsem pak náhle objevil, že jsem byl klamán – nemohu účinek, jaký na mne měl tento objev, vylíčit jinak, než přirovnám-li jej k stisku ruky oné kamenné sochy. Měl jsem vskutku dojem mramoru, jako kdyby mě skutečnost se vším smrtícím chladem zmrazila svým políbením, byl to dotek kamenného muže. Žel, ten strašný druh mi nejednou zaklepal na dveře, nejednou jsme večeřeli spolu. Když jsme vykonali všechny přípravy, postavili jsme se s protivníkem proti sobě a vyšli jsme si pomalým krokem vstříc. On vystřelil první a zranil mě na pravém rameni. Vzal jsem hned pistoli do druhé ruky, ale nemohl jsem ji pozvednout, nedostávalo se mi sil a klesl jsem na koleno. Tu vidím, jak můj nepřítel vzrušen a velmi bledý v obličeji běží o překot ke mně. Zároveň přiběhli mí svědkové, když viděli, že jsem poraněn; on je však odstrčil a vzal mě za ruku zraněné paže. Měl zaťaté zuby a nemohl promluvit, viděl jsem na něm úzkost, trpěl strašnějším zlem, než jaké může člověk snést. „Jdi pryč!" křikl jsem na něho. „Jdi se otřít o šaty té...!" On se skoro dusil a já také. Pomohli mí do kočáru, kde jsem našel lékaře. Ukázalo se, že rána není nebezpečná, střela vůbec nezasáhla kost, byl jsem však vzrušen do té míry, že mě nebylo možno ošetřit na místě. Ve chvíli, kdy se kočár rozjížděl, spatřil jsem u dvířek třesoucí se ruku – byl to můj soupeř, který se ještě jednou vrátil. Jedinou mou odpovědí bylo, že jsem zavrtěl hlavou; byl jsem tak rozčilen, že bych se byl marně namáhal odpustit mu, přestože jsem dobře cítil, že jeho lítost je upřímná. Než jsem se dostal domů, přispěla k mému uklidnění krev, která se mi hojně řinula z ramene, neboť mě slabost vysvobodila od vzteku, který bolel víc než zranění. Ulehl jsem s rozkoší a myslím, že jsem nikdy nepil nic chutnějšího než první sklenici vody, kterou mi podali. Když jsem ulehl na lůžko, zmocnila se mne horečka. Tehdy jsem začal přelévat slzy. Nepochopitelné pro mne nebylo, že mě milenka přestala milovat, ale že mě oklamala. Nechápal jsem, z jakého důvodu žena, která k tomu není nucena ani povinností, ani zájmem, může lhát jednomu muži, když miluje jiného. Desetkrát za den jsem se ptal Desgenaise, jak je to možné. „Kdybych byl jejím manželem," říkal jsem, „nebo kdybych jí platil, pochopil bych, že mě podvádí, ale když mě přestala milovat, proč mi to ne řekne? Proč mě oklamala?" Nechápal jsem, že je možné v lásce lhát; byl jsem tehdy dítě, ale přiznám se, že to nechápu ještě ani dnes. Po každé, když jsem se zamiloval do nějaké ženy, řekl jsem jí to, a po každé, když jsem přestal nějakou ženu milovat, řekl jsem jí to právě tak, stejně upřímně, protože jsem si vždycky myslil, že s věcmi tohoto druhu svou vůlí nic nezmůžeme a že není jiného zločinu kromě lži. Desgenais mi na všechno, co jsem mu řekl, odpověděl: „Je to ničemnice, slibte mi, že se s ní už nesejdete." Slavnostně jsem mu to odpřisáhl. Kromě jiného mi poradil, abych jí vůbec nic nepsal, ani žádné výčitky, a kdyby mi psala ona, abych jí neodpovídal. Slíbil jsem mu to všechno a bezmála jsem užasl, že mě o to žádá, a roztrpčilo mě, že mohl předpokládat opak. Přitom první, co jsem učinil, jakmile jsem mohl vstát a vyjít z pokoje, bylo, že jsem se rozběhl k milence. Zastihl jsem ji o samotě, sedící v křesle v koutě pokoje se svěšenou hlavou a v největším zmatku. Zahrnul jsem ji nejostřejšími výčitkami, byl jsem zpit beznadějí. Křičel jsem tak, že se to ozývalo po celém domě, a slzy přitom chvílemi přerývaly mou řeč tak mocně, že jsem klesal na lůžko, abych jim dal volný průchod. „Ach nevěrnice, ach nešťastnice," říkal jsem jí s pláčem, „víš, že zemřu! Působí ti to radost? Co jsem ti udělal?" Vrhla se mi kolem krku, řekla mi, že byla svedena, stržena, že ji můj sok opil při té osudné večeři, že mu však nikdy nenáležela, že se dala unést v okamžiku zapomenutí, že se dopustila chyby, ne však zločinu, a konečně, že dobře vidí všechnu bolest, kterou mi způsobila, že na ni však zemře také, jestliže jí neodpustím. Aby mě utěšila, vyčerpala všechny slzy, kolik jich má upřímná lítost, všechnu výmluvnost, kolik jí má žal. Bledá a zmatená, v porozhaleném šatě, s vlasy rozpuštěnými na ramena klečela uprostřed pokoje; nikdy jsem ji neviděl tak krásnou a chvěl jsem se hrůzou, zatím co tato podívaná rozněcovala všechny mé smysly. Odešel jsem zlomen, oslepen a sotva jsem se držel na nohou. Nechtěl jsem ji už nikdy znovu spatřit, avšak za čtvrt hodiny jsem se k ní vrátil. Nevím, jaká zoufalá síla mě to k ní hnala, cítil jsem jakousi nejasnou chuť mít ji ještě jednou pro sebe, vypít na jejím nádherném těle všechny hořké slzy a pak zabít sebe i ji. Konec konců jsem k ní cítil odpor a zbožňoval jsem ji zároveň, cítil jsem, že její láska je má záhuba, že však žít bez ní je nemožné. Jako blesk jsem vyběhl nahoru k ní, nepromluvil jsem na nikoho ze služebnictva, šel jsem rovnou, protože jsem se vyznal v domě, a prudce jsem otevřel dveře jejího pokoje. Uviděl jsem ji sedět před toaletním stolkem, nehybnou a ověšenou šperky. Komorná ji česala, zatím co ona si lehce přejížděla tváře kouskem červeného krepu, který držela v ruce. Myslel jsem, že sním. Zdálo se mi nemožné, že toto je ta žena, kterou jsem viděl právě před čtvrthodinou utápět se v žalu a ležet na podlaze. Strnul jsem jako socha. Když zaslechla, že se dveře pokoje otvírají, s úsměvem pootočila hlavu. „Jste to vy?" zeptala se. Chystala sejít na ples a očekávala mého soka, který ji tam měl doprovodit. Poznala mě, sevřela rty a svraštila obočí. Učinil jsem krok ke dveřím. Díval jsem se na její hladkou a navoněnou šíji se spletenými vlasy, nad níž se třpytil diamantový hřeben; tato šíje, sídlo životní síly, byla černější než peklo, byly na ní svinuty dva lesklé copy a na nich vlály odstávající jemné stříbrné nitky. Její ramena a krk, bělejší než mléko, dávaly vyniknout hustému, bohatému vlasu. V té hřívě, sčesané nazad, bylo cosi nestoudně krásného, připadalo mi, že je to výsměch zmatku, v němž jsem ji viděl před malou chvílí. Náhle jsem vykročil kupředu a udeřil jsem ji do šíje hřbetem sevřené pěsti. Milenka nevykřikla, hlava jí klesla na ruce a já jsem hned poté chvatně opustil pokoj. Když jsem se vrátil domů, zachvátila mě znovu horečka tak silně, že jsem musel znovu ulehnout na lůžko. Rána se mi zase otevřela a působila mi značnou bolest. Desgenais mě přišel navštívit. Vyprávěl jsem mu všechno, co se zběhlo. Vyslechl mě v hlubokém mlčení a pak se chvíli procházel pokojem jako člověk, který se nemůže rozhodnout. Konečně se zastavil přede mnou a dal se do smíchu. „Cožpak je to vaše první milenka?" zeptal se mne. „Ne!" odpověděl jsem. „Je to má poslední." K půlnoci, když jsem spal neklidným spánkem, zdálo se mi ve snu, že slyším hluboký vzdech. Otevřel jsem oči a spatřil jsem milenku, jak stojí se zkříženýma rukama nad mým ložem, podobna přízraku. Nemohl jsem potlačit výkřik zděšení, neboť jsem věřil, že tento zjev je výplodem mého chorého mozku. Vyskočil jsem z lůžka a prchal jsem na opačnou stranu pokoje, ona však přistoupila ke mně. „To jsem já," řekla, vzala mě kolem pasu a táhla mě s sebou. „Co ode mne chceš?" vykřikl jsem. „Pusť mě! Mohl bych tě zabít na místě!" „Dobrá, zabij mě," odpověděla mi. „Zradila jsem tě, lhala jsem ti, jsem nestoudná a ničemná, ale miluji tě a nemohu se bez tebe obejít." Hleděl jsem na ni – jak byla krásná! Chvěla se po celém těle, její oči, omámené láskou, rozlévaly proudy rozkoše, hrdlo měla obnažené a rty jí hořely. Zvedl jsem ji do náruče. „Budiž," řekl jsem jí, „ale před Bohem, který nás vidí, při duši svého otce ti přísahám, že tě na místě zabiji a sebe také." Vzal jsem nůž, který ležel na římse krbu, a položil jsem jej pod polštář. „Podívej se, Oktavie," řekla, objímajíc mě s úsměvem, „nedělej žádné ztřeštěnosti. Pojď, děťátko, jsi nemocen ze vší té hrůzy, máš horečku. Dej mi ten nůž." Viděl jsem, že jej chce vzít. Řekl jsem jí tedy: „Poslyšte mě, nevím, kdo jste a jakou komedii hrajete, ale co mne se týká, já ji nehraji. Miloval jsem vás tak, jak jen může člověk na tomto světě milovat, a vězte – i když to pro mne znamená neštěstí a smrt –, že vás dosud šíleně miluji. Právě jste mi řekla, že mě také milujete, budiž, ale při všem, co je na světě svatého, budu-li dnešní noci vaším milencem, nebude jím jiný zítra. Před Bohem, před Bohem," opakoval jsem, „neučiním vás znovu svou milenkou, protože vás nenávidím stejně, jako vás miluji. Před Bohem, chcete-li mě mít, zabiji vás zítra ráno." Zatím, co jsem tak mluvil, zmítal jsem se v úplném deliriu. Přehodila si přes ramena plášť a vyběhla z pokoje. Když se Desgenais dověděl o této příhodě, řekl mi: „A proč jste ji nechtěl? Jste asi pořádně znechucen; je to přece hezká žena." „Žertujete?" řekl jsem mu. „Myslíte si, že taková žena by mohla být mou milenkou? Myslíte, že budu vůbec někdy ochoten dělit se s někým jiným? Domníváte se, že ona sama se přizná, že ji má někdo jiný? A chcete, abych zapomněl, že ji miluji, jen proto, abych ji měl také? Jsou-li toto vaše lásky, je mi vás líto." Desgenais mi odpověděl, že miluje jen nevěstky a že to nebere tak přísně. „Milý Oktavie," dodal, „jste ještě hodně mlád, chtěl byste mít hodně věcí, a krásných věcí, které však neexistují. Věříte v lásku zvláštního druhu, možná že jste jí schopen, věřím vám, ale nepřeji vám to. Budete mít jiné milenky, příteli, a jednoho dne v budoucnu budete litovat toho, co se vám přihodilo dnešní noci. Když ta žena přišla za vámi, je jisté, že vás milovala. Možná že vás nemiluje v tuto hodinu, možná že leží v náruči jiného, ale milovala vás této noci, v tomto pokoji, a co vám záleží na všem ostatním? Byl byste zde strávil krásnou noc a budete jí litovat, tím si buďte jist, protože se nikdy nevrátí. Žena nám odpustí, všechno, jen to ne, že ji nechceme. Její láska k vám musela být strašná, aby za vámi mohla přijít, když věděla a přiznávala, že se provinila, a když snad tušila, že bude odmítnuta. Věřte mi, takové noci budete litovat, protože já vám říkám, že taková se vám už nenaskytne." Ve všem tom, co říkal Desgenais, byl tón tak prostého a tak hlubokého přesvědčení, tak zoufalý klid zkušenosti, že jsem se chvěl, když jsem ho poslouchal. Za jeho řeči jsem cítil naléhavé pokušení zajít ještě jednou k milence nebo jí napsat, aby přišla za mnou. Nemohl jsem vstát a to mě ušetřilo hanby, které bych se znovu vystavil, kdybych ji našel, buď jak očekává mého soka, nebo jak je s ním zamčena v pokoji. Stále mi však zbývala možnost napsat jí a proti své vůli jsem se ptal sám sebe, přijde-li, když jí napíši. Když Desgenais odešel, pocítil jsem tak děsivé vzrušení, že jsem se rozhodl učinit konec jakýmkoliv způsobem. Po strašném boji konečně hrůza zvítězila nad láskou. Napsal jsem milence, že ji už nikdy neuvidím, a že ji prosím, aby ke mně už nechodila, nechce-li být odmítnuta u mých dveří. Chvatně jsem zazvonil a poručil jsem, aby jí zanesli dopis co nejrychleji. Sotva za sebou sluha zavřel dveře, zavolal jsem ho zpátky. Neslyšel mě a já jsem se ho neodvážil zavolat podruhé. Zakryl jsem si tvář rukama a zůstal jsem ponořen v nejhlubší beznaděj. Musset, Alfred de: Dílo, SNKLU, Praha 1966