|
Básně Karla Hynka Máchy
An den Gräbern der Freunde Was blinkt dort, vom schaurigem Glanze des Mondes beleuchtet? wie um Mitternacht, oben ein glänzender Stern? Sehnend mich, dieses zu sehen, komme ich eilig hernieder. Ach! es ist, (schauriges Bild!) Freundes, des treuesten, Grab. Oben am Gipfel desselben glänzet ein Kreuz stark vergoldet, an dessen Spitze das Licht des stillen Mondes sich bricht! Traurig blicken herab Cypressen, die ich gepflanzet, scheinen zu sagen mir, hier ruhet begraben ein Herz, das dich eben so stark, wie wenige lieben, geliebet, das, da sein Auge ihm brach, sterbend den Namen noch sprach; „Freund, so lebe denn wohl. Da uns das Schicksal hier scheidet, harret dein treuester Freund, der dich stets lieben wird, dort.“ Darum harre ich auch, bis mich ein Engel berufet, dann, Freund, freue dich auch, denn uns vereinet die Gruft. Ani labuť, ani Lůna oblaky neoře; léč to bílá kaple stojí na vysoké hoře. Na tu horu za svítání dívka putovala, na práh klekla, ruce spjala, smutně zaplakala. Pro mne ach dívčina krásná, pro mne se nesouží, dej jí panno, hvězdo čistá, po kom ona touží. V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli, ................................ ................................ tmavošedá v lůno jala noc! – V světlo Lůny kvítko zdvíhá vnadnou radostně, zdá se, že hlavu svou; sehnu se, ach, a co slzou chladnou, rosou noční skropí ruku mou. – – Zkvětlá růže v kraje své mě víže čárnou mocí, touhy proletá cit mé srdce; přistoupiv však blíže, spatřím, ach, že z hrobu vykvětá. Lílie, jejíž jsem za svítání obdivoval sněhobílou zář, v noc korunu stříbrobledou sklání k vlhké zemi, i uvadlou tvář. Hledám lidi, mém jak ve snu žili; bez srdce však larvy najdu jen; – snové moji, běda! – snové – byli, jestoty je všecky zničil den. V šírý svět po ráji touhou mroucí rámě moje rozestíral jsem – po ráji – a na prsa horoucí pouhou, lásky prázdnou tisknu zem. Aniž křičte, že vám stavbu bořím, jenž by sama v krátkém padla čase; neb kdy základ krysy rozlézají, celý dům se větrem již kolíbá, jehož krov se k zemi skoupě shýbá, jakou schránu střechy jeho dají? – A kdy nové stavení má státi, zdaliž rádno stavbu zase jinou na základu u vysokost hnáti, předešlé který byl pádu vinou? Protož buď i základ vyvržený, nový základ vložte v zemi plodnou; na něm nový dům buď založený, jehož střechy přede bouří škodnou i před parnem denním vás uchrání. – Kdyby však před stavby ukončením konec vzala stavba s mojím bděním (spaní člověk mdlý se neubrání): pak na místo mistra zesnulého některý z učenců jeho vstane, ten přikročí v dráze znamenané k ukončení stavení nového. Těžkomyslnost Buďte zdrávy, vlasti modré hory! Vltavo, buď zdráva v stínech svých! Ty dědino, jejíž temné bory hučeli v můj dětský pláč i smích! – V smích můj pravím? – Ten kdy uslyšely? – Vesele můj zřídka planul zrak! – Jinošství však kdy mne mého zřely brány, jal mne navždy želů mrak! Časně jsi mi zpustl, snů mých ráji, pouhý mládci zustaviv jen svět! Jednou lze jen věnce víti v máji, jednou plane, a již nikdy, květ. To jest, co mi o žití se snilo? – To sliboval dětinský můj věk? – Po tém oko touhy slze lilo? – Krásná víro! Tys jediný vděk! – A proč teskním? – že nevzešlo kvítí, jaké čárný předvodil mi sen? – Jaké ve snách zkvětlo živobýtí, to jestoty neuhlídá den! – „Otři zraky!“ vešken lid mi praví, „vidíš hroby? – Mníš, že mrtví spí beze snů? – Ne! – Jiný svět je baví, znovu oni jitro svoje sní!“ Tíší mrtví? – ! – Ty že znovu žijí? – Znovu žijí? – – Vlastní vůlí svou? – Či nuceně žíly jejich bijí? – Proti vůli v nové sny zas jdou? – – Za hroby mám z novu mladost sníti? – Aby z novu její prchl stín? – Ó by mohl na vždy hrob mě krýti! – Věčné nic! v tvůj já se vrhu klín. Budoucí vlasť „Slyš, páže můj! proč smuten stojíš? – Slyš, páže můj! – sem blíže pojď! – Snad že se vlny mořské bojíš? – Ó neboj se, pevná jest loď! – Slyš, páže můj! – darmo volání; – on neslyší! – Co znamená ta touha tvá, to tvoje lkání?“– „Tam za mlhou snad vlasť je má! Ó patř! ó hleď! co z moře klínu v požár večerní vystoupá, polou to leží v mlhy stínu, půl to chová vlna skoupá. Ó pane, hleď, v poslední záři jak zlatě soumrakem to hrá; ó jistě vlasti hledím v tváři, ó jistě, jistě vlasť to má!“ „Ó páže můj, nechtěj tam zříti! Darmo radostný budíš cit! – Co pravíš vlastí tvojí býti, jest jenom Lůny chladný svit; až vzhůru se nad moře zvedne, až poslední dne zhasne zář: obličej její touhou zbledne, jakou i tvoje zbledla tvář! – – Slyš, páže můj! – Kroky měsíce jsou daleko, vpůl přešla noc! – Proč rosí slza tvoje líce? – Jakého želu zas tě moc, mé dítě, moří?“ – „Hleď, ó pane! sotva to oko rozezná, co v bledé Lůny záři plane; ó jistě, jistě vlasť to má!“ „Čí jazyk tobě řečí zrádnou lhal vlasť, kterou teď hledá zrak? – Ty nemáš, chlapče, vlasť nižádnou! Co tam zveš vlastí, jest jen mrak. A proto slyš! ó slyš, pojď spáti, než líce zjitra zbarví den; snad že se ve snách budeš smáti vstříc vlasti své; sen jako sen!“ Poslechnul páže, odšel spáti. Ještě nepřešel noci stín, pán vloží, pokoj chtě mu dáti, jej v lůžko chladné, v moře klín. A nad ním jitro, večer vzplane, již však nezbarví jeho líc; – on věčně, věčně nepovstane; – že hledal vlasť svou, neví víc. |