Karel Hynek Mácha: Cikáni Tak zůstali cikáni v krajině této. Ve dne chodívali po vůkolních vsích a hospodách podle obvyklého jim života, na noc se mladší navracovával v židovu chaloupku, kde od toho večera veselejší mu nastal život; starší však ještě i po nocích jiné, tajné konával cesty. Vyslouženec Bárta navštěvoval, jako posud, každého večera židovnu, a býval-li vesel, když oni truchlili, dá se snadno pomysliti, že nebyl truchliv, když oni než jindy byli veselejší. On, starý žid a dívka služebná, slovem všickni milovali mladšího cikána, starého však počínání, ač zřídkakdy byl vidět, v jednom každém budilo tajnou hrůzu. Mladý cikán celým srdcem a vším plamenem první lásky miloval Leu, jak jen tak mladému, již rodem a vychováním rozohnělému cikánovi bylo možno, který po prvé nalezl člověka, který s ním stejně cítil. Může býti, že ještě jiná plamenné lásky byla příčina, která později pokračováním v příběhu zřejměji se pozná. Lea jeho taktéž i z těch samých příčin milovala a byla, či se jen zdála, den ode dne veselejší. Leč náramná žárlivost cikánova kalila nejen jeho, nýbrž i její blaženost. Jest to úkaz nezřídký, že čím plamennější jest láska milencova, tím ohnivější i jeho žárlivosť. Tak i zde. Někdejší smutek Lein byl cikánovi nanejvejš podezřelý a časem někým ze spoluobyvatelů chaloupky pronesená slova, kterýchž cíle se dopátrati nemohl, podporovala důmínky jeho. V příležitosti takové horoucími na Leu dotíral slovy, leč ona přisahajíc, že mimo něho nemiluje žádného, ujišťovala, že on jest i jediný, který lásku její získal. Po takových rozprávkách předešlý zármutek se navrátil v její obličej a cikán, domnívaje se, že pochybování jeho smutku toho jest příčinou, slzavěji za odpuštění prosíval, slibuje, že nikdy již nebude pochybovati. Nadarmo; –již zjitra opět nepatrné slovíčko vzbudilo jeho žárlivost, malicherná myšlenka uvrhla jej zpět v nevyhaslý plamen strašných pochybování. Bylo to asi po třech nedělích od příchodu jejich, kdy cikáni navečer od sebe se rozloučivše a každý za svou spěchaje příčinou v rozdílné strany se rozešli. Mladší kráčel hlubokým dolem, hustým borovým lesem k židově chaloupce a právě se blížil k starému dubu u kostničího kamenu. Nejprostrannější to rovné místo na celém na několik mil dlouhém, ostatně však velmi ouzkém oudolí. Po pravé straně jest příkrý, vysokými sosnami porostlý vrch, při jehožto patě silně hučí neviditelný potok, který z rozevřené vyřítiv se skaliny padá v husté, nízké křoví. Prostranné to místo jest okrouhlé, celé mechem porostlé a mimo ouzký průchod vlevo kol a kolem hustě zarostlé křovinami, přes něž vysoké, přehlížející sosny. Středem vede široká písčitá pěšina. Ta uprostřed roviny kolem starého širokého dubu se rozdělivši dále se opět v jednu širokou stezku spojí. Dub ten jest rozlehlý sice, ale ne vysoký, nýbrž zhrbatělý nahýbá se k půdě, z které vyrostl. Nesmírným stářím již celý jest vydutý a rozvrtaná i místem propálená kůra jeho strašlivé tvoří podoby. Koruna jeho jest celá přes nízký mechem porostlý kámen k západu skloněna; k východu však stojí jen dvě dlouhé větve na koncích svých toliko zazelenalé, takže se zdá, jako by dvě dlouhé zhrbatělé a zkřivené ruce daleko před sebe zelený podávaly věnec. Pod nimi v duté kůře jest vytvořený hrůzný obličej lidský, jehožto vypálené duté oči v temné noci shnilotinou modravě se třpytí. Pod obličejem jest v dubu veliká dutina, co doupnatá skrýš divé zvěře, a dlouhý bílý mech visí přes ni jako dlouhá brada hrůzného obličeje. Ve vydutině té jest písečný kámen, na způsob sedadla vystrouhaný a celý mechem zarostlý. Jest to sedadlo bláznivé žebrácky. Od tohoto dubu vede jiná, užší pěšinka vlevo k ouzkému průchodu, za kterýmž náramně rozlehlý, křovím obrostlý stojí kostnicí kámen. Jest to písčitá, rozsáhlá, asi půl sáhu nad křovím strmící skalina, na níž déšť, a může být i ruka lidská, samé jakoby lidských hnátů a lebek vytvořily podoby, od čehož se jí tuším takového jména dostalo. Přes tuto skalinu musel přelézti, kdo pěšinou touto chtěl jíti. Za kamenem pak byla ouzká, dál a dále – čím výše vzhůru se táhla – širší stezka. Stezka tato vedla mezi písčitými skalami, které taktéž jako by lebkami a hnáty byly poseté, vzhůru výš a výše až nahoře do hustého lesa. Při lebkách stěn těchto chvělo se buď zelené křoví co péra na přilbici, buď červenavé kvítí, Panny slzy zvané, věnčilo lysé lebky. Pěšina tato málo byla ušlapána, znamení, že málokdo se osmělil tuto stezku voliti, obzvláště v noci se žádný stezkou touto přes kostnicí kámen lézti neopovážil, a každý raději širokou pěšinou dolem více než půl hodiny si zašel. Šla totiž o tomto místě pověsť, že po této ouzké pěšině mezi vysokými, lebkami a hnáty posetými stěnami straší; drkotající lebky a hnáty že se pohybují na svých místech, a kdo zde bílou postavu spatří, toho že brzká očekává smrt. V posledních časích obzvláště žádný tuto cestu nevolil, leda starý cikán, chtě se s mladším sejíti, aneb bláznivá, kdy se navracujíc ze své žebroty putovala k doupěti svému. V tom místě u starého dubu sešla se Lea s cikánem. Byl pozdní večer, silně a nakvap se soumračilo, nebo slunce sestoupilo do hustých černých mraků vystouplých na západním nebi. Okraj mraků ještě broubila zlatá zář, dolejšek jejich však, kde na dalekých spočívaly horách, časem rozkřížil bledý blesk, a snadno bylo souditi, že po dnešním parném dnu mocná se na noc přivalí bouře. Lesem, kvapícím temnem stísněným, silná se plížila vůně. Hluboké, bezdušné bylo ticho; ani dost lehounký větřík nepohnul kvítkami u vysokém mechu a na břehu potoka. Jako temné stíny stály vysoké borovice za hustým křovím, které rovinu tuto kol a kolem broubilo. Uprostřed v své strašlivé postavě stál starý dub a ve vydutině jeho seděla ještě žebrající bláznivá. Oči k těm dvoum nad sebou nataženým větvím majíc obráceny, nesrozumitelná šeptala slova. Nelzelo rozeznati, zdaž se modlí aneb tajná v slovích jejích bloudí kletba. Z hustého křoví v prostoru vystoupivšímu cikánu běžela Lea s radostným zvoláním vstříc, již dříve na planinu při starém dubu přišedši. Chtěla mu kolem krku padnouti; on však vztaženou naproti ní rukou ji zadržev, „Zpět!" hlubokým, třesoucím se hlasem zvolal. Bylo na něm znáti, že cestou velmi spěchal, neb sotva dýchajícímu silně a rychle zdvíhaly se a padaly ňadra. „Zpět ode mne!" zvolal, „zpět! To jsem očekával!" „Milenče!?!" uleknuta vykřikla Lea. „Jak sem přicházíš?" táže se kvapně cikán. „Tobě vstříc jsem vyšla!" odpovídá Lea. Cikán: „Dnes? – právě dnes? – proč ne jindy?" Lea: „Nevěděla jsem nikdy, kterou se budeš vraceti cestou. Včera jsi pravil –" Cikán: „Ó výborně! tak mě nezklameš! Leo! – – (velmi bolestně) Leo! Proč jsi lhala mě milovati, proč jsi mne nenechala jíti v šírý svět? – Byl bych nepoznal blaženosti, po kterétě nadarmo dychtiti budu! –" Lea: „Opět tě sen tvůj –" Cikán (divoce):. „Nemáš mi nic říci? v ničemž mě za odpuštění prositi? v ničemž!? –" Lea: „Já nevím –" Cikán: „Nic nevíš? – Opravdu? –" Lea (žalostivě): „Nic!" Cikán: „Leo! (divěji) Leo! nic nevíš?" Lea: „Opět tě –" Teď cikánova divokost nejvyššího dosáhla stupně. Pevně chopiv Leu za ruku, divoce se třpytícíma očima hleděl v ubledlou jí tvář a na celém těle se třesa dutým volal hlasem: „Ó, rci jen, že jsi mě tak časně neočekávala, –přiznej se! – Leo, kdo byl onen ve skvostném mysliveckém oděvu, bílé péro houpalo se mu na zeleném klobouku. Černé vousy –" Lea, ač již více takových prudkostí jeho výrazů byla svědkem, náramnou hrůzou se chvěla a velké slzy se jí lily po bledé tváři. „Černé vousy," opakoval cikán, „dvojku na rameně, kráčel nahoru lesem –" „Valdemar Lomecký! To on, to on! já ne – já ne!" zvolal nad nimi hlas. Bláznivá stála na sedadle svém a rukou vysoko vyzdviženou držela se suchých větví. Bez vykřiknutí, ano beze všeho zvuku a hlasu sklesla Lea v mech pod starým dubem. „Leo! Leo! proboha!" volal mladý cikán; ona však zdvíhši se ubíhala rychle k domovu. Mladý cikán kvapil za ní; již daleko se míhal šerem bílý její šat. „Leo! Leo!" volal cikán spěchaje za ní, až pak v dálce umlkl jeho hlas. – Pískaje si přelízal starý cikán po chvíli kostnicí kámen a přeskočiv kráčel, ničehož kolem sebe si nevšímaje, za nimi v tmavou houšť. Chechtající se bláznivá zůstala sama v temnu lesním. Hlubší a hlubší valila se tma ve klín hlubokého dolu a vysoké borovice kolem mizely v mrákotách. Starý dub se zdál v temnu tomto příšerná co postava seděti uprostřed pusté planiny a zdvíhajícím se vichrem pohybovaly se nejdelší jeho dvě větve k východu, co daleko sahající ruce. Smutná skučela vichřice mezi kostničími stěnami přes kostnicí kámen a mladé křoviny se houpaly, co temné chochole bílých přilbic, po kamenných lebkách. Chechtající se bláznivá seděla pod houpajícími se větvemi ve vydutině starého dubu v hluboké tmě. Strašlivý obličej v kůře dubu svítil shnilýma očima temnou nocí. Ona však ustavičně temné kletby šeptala a daleký hrom burácel zhluboka v strašlivá kletby její slova. Časem osvítil bledý blesk mdle šírou prostoru, takže jen z polovice starý dub, kostnicí kámen a vůkolí jeho byly vidět, – a vzdy opět černější a černější se sevřela noc. Spisy Karla Hynka Máchy, Próza, SNKLU, Praha 1961