Karel Hynek Mácha: Křivoklad Ranní pára obejímala opět hrad křivokladský, z daleka opět volala kukačka. Král Václav stál u okna, rozlehlý přehlížeje dvůr a pozoruje pacholky, kteří u kašny, šesti topoly obsazené, nabírali vody v kovaná vědra k napájení koní. Tvář jeho byla vyjasněná a následkové nevyspání v prošlé noci, jakožto něčeho obyčejného, nebyli k pozorování. Pevným krokem několikráte přešel sednici, a pak chopiv se šňůry v uhlu pokoje visící, silně zazvonil. Brzo nato k němu vešel páže. „Slyš, dojdi pro mého kata," poroučel král, „ať narychlo přijde ke mně; ale smutek svůj ať zanechá doma, že bych přál jasné viděti čelo jeho, bude-li čelo k spatření." Páže ukloniv se odcházel. „Ještě jedno," volal král. „Až vyzveš kata, přines velikou konvici vína a dva koflíky." Páže odešel; hned ale nato vstoupil v příbytek katův. Tento ležel ouplně oblečený na příčnách při vlhké zdi, jedna ruka loktem opřená podporovala hlavu, prsty její hluboko byly v kadeřavých vlasech zatknuty; oči měl pevně sevřené, hubu polootevřenou; celá postava jeho zdála se mluviti: „Nech jej spáti" atd. Z obličeje, ačkoliv plamenné oči byly zamknuté, jakási hrůza vycházela. Páže, pohledem tímto překvapen, po celém těle se třásl. Po chvíli se zmuživ, temným hlasem „Kate!" promluvil. „Kdo mne volá?" táže se tento neotevra očí svých, jako by ze spaní se ptal. „Král Václav," odvěce páže, „žádá míti tebe při sobě. Mám přinésti víno." Kat pootevřel oči, a tím hrůzný dříve obličej výraz hlubokého smutku na se přijal. „Václav – víno?" tázal se kat, jako by, z hlubokých snů se probíraje, chtěl se zpamatovati. „Ano," odpovídá páže; „ne však smutný žádá král viděti obličej, nýbrž jasnou tvář a vrásků prosté čelo!" – „Ah! tak? – Toť jest lehké, právě jsem o tom přemejšlel!" zasmál se kat, obličej rukou přejeda, a smích ten předešlou tváři jeho navrátil hrůznost. Odcházející panoš chvěl se po všech oudech. Za mříží, na chodbě k bytu hradního, potkal se s Miladou, domnělou hradního rytíře dcerou. „Tys byl u krále?" promluví naň tato. „Ano; poroučel si konvici vína," odpovídá panoš. „Ty se třeseš? Čeho se lekáš?" v tušení ptala se dále třesoucím hlasem. „Přicházím od kata," odvěce panoš a popisoval jí chování jeho. „Já ho ještě nikdy tak neviděl," vypravuje dále, „obličej bledý, černé vlasy rozervané, hrůzný, zimný v bledé tváři smích, výraz řeči podivné," – vtom volné po chodbě rozléhaly se kroky, Milada pokývla pážeti; on umlkl. Kat se blížil – ruce maje na prsou složené, oči v zem upřené – zdlouhavým chodem k bytu královu. Přede dveřmi královské komnaty zastavil se, přejel rukou obličej, usmál se, pak vešel ku králi. „Nenos žádného vína!" rychle poroučí Milada. „Král přikázal, musím," odvěce páže. „Tehdy až jim doručíš víno, přines mi harfu mou, jest mezi věcmi přivezenými z Prahy." „Má se státi," připoví tento a brzo nato nesl velikou konvici a dva koflíky v byt jatého krále. Když páže z pokoje králova se navrátiv, s harfou okolo mříže kráčel v obydlí Milady, rozléhal se již hlasitý hovor v bytu královském. Obličejem k oknům obrácený seděl kat na dvou stolicích, lokty o stůl opřený, naproti němu Václav; kat pil kvapně. Král. Což dnes nedostačuje vína k veselosti tvé? Jindy při víně býváš veselejší. Kat se usmál. Král (s hlasitým smíchem). Toť jest veselé usmání; ba věru, kdybych tě neznal, musel bych mysliti, že mně k vyražení pohledem svým chceš tropiti žerty. Kat se zamračil, král se smál tím více. Rozhorlený zvolal kat: „Václave, já jsem jen katem tvým, ne bláznem!" Teď se zasmušil Václav a polohlasně „Králi kate!" promluvil, načež se smíchem „Kate králi!" odpověděl kat a pozdvihna vysoko koflík takto ku králi promluvil: „Rci mi, králi, jestli by ti kdy bylo lze lepšího dostati mistra popravního? Ty pochybuješ? Tedy na zdraví moje; ať dlouho ještě stojí lidomorna a vyšehradská věž, i ať nás oba přečkají točnické sklepy, dlouho potomkům hlásajíce slávu naši." Král. Nech takových žertů a raději mi rci, co soudíš o dceři hradního. Tys ji viděl? Kat. Myslíš Miladu? Tu hradní jen klamlivě za dceru svou vydává; ona jest dcera Jiroše z Hradiště, jemužto hradní byl bratrem. Král. Jak ty ji znáš? Kat. Kluk můj, kterému královská Vaše Milost (s usměchem) kmotrem byla, jest syn této Milady, dcery Jiroše z Hradiště! Král. Jak? – A kdo jest tento Jiroš z Hradiště? Kat (sahaje po koflíku). Nech jej spáti, králi! Na tvé poručení meč můj ustlal jemu lůžko ve vězení vyšehradském dne prvního máje roku 1391. Král. Tak ty tedy spláceti jsi chtěl jen dluh svůj, dávaje dceři za otce syna. – Nucené se usmíval Václav nucenému žertu, než s jakousi zoufanlivostí a hlasitým smíchem uchopil se kat pronesených slov, a opakuje: „Za otce syna," tiskl plný koflík v rozevřená ústa. – Vtom rychle po sobě následovalo několik smutných zvuků harfy z hradního dvora. – Katovi sklesla ruka s koflíkem, seděl nepohnutý, oči daleko rozevřené pustě jiskřily, jak by v neskončenou hleděly dálku; podobalo se, jako by tyto zvuky znal. Václav přistoupil k oknu. Ženský hlas zpíval poslední sloku písně, jakou Čechové osvobození krále Václava II. z rukou Oty Braniborského z vězení bezdězských před sto lety slavili, asi v následující smysl: Nadarmo bouře slunci hrozí, na svůj trůn vstoupil Václav král; a pode vládou Přemyslovců lev český v staré slávě stál! Oučinek písně této, jak se na katu projevil, byl strašný. On zůstal ustrnulý, zraky v nesmírném plouly smutku; spodní pysk hluboko sklesl a bílé zuby pevně před sebe byly přeskřípeny. Po dlouhé chvíli se vzpamatoval, a zdlouhavým krokem odcházeje, sám s sebou rozprávěl: „Milado, nadarmo usilování tvoje! Kdo jednou královské zbavil se mysli – –," vtom zmizel ve své obydlí. Král však smysl písně této na sebe potahuje, daleko se z okna vypínal, zpěvačku chtěje uzříti, která na pavláčce, v uhlu stavení mezi bytem královským a obydlím hradního upravené z dlouhého, ve zdích zatknutého kamene, seděla; – pro pilíře však a výstupky, mezi okny jeho a touto pavláčkou se nacházející, nelzelo mu kouta toho dohlédnouti. Rychle se ohlédl po katovi, a nespatřiv jej více na místě, „Podivné, podivné!" šeptem k sobě promluvil. Od toho času byl kat pohledu než obyčejně jasnějšího, ačkoli veselostí, co z tváře jeho vysvítalo, jmenovati se nemohlo. Jakýsi papršlek naděje skvěl se v jindy zcela zasmušeném obličeji; v co však doufal, žádnému, ani jemu samému povědomo nebylo. Může i býti, že nechtěje někoho rmoutiti, veseleji nežli kdy jindy vyhlížeti se nutil; neb neočekávaně-li ho někdo napadl samotného, bylť obličej jeho jakož obyčejně zsmutnělý, a teprv po dlouhé chvíli, jako při mlhavém jitru, zponenáhla na tváři jeho, abych tak řekl, deštivý vzešel den. V každé skoro noci z pavlače při chodbě v ouzký hleděl dvůr, tajně rozmlouvaje s bílou ženskou postavou; v každou skoro noc nato zněly zvuky harfy, provázejíce píseň Miládinou na osvobození Václava Druhého aneb jiný slávu Přemyslovců hlásající zpěv, jako by nynější city jeho uchlácholiti a uspati a jej k jinému života způsobu vzbuditi chtěly; než vždy ten samý, jako ponejprv, na obličej a chování kata měly oučinek. Strašný tento výjev na tváři jeho byl co vývrh a zbouření sopky doutnající, po kterémžto hluboké a tajemné na obličej jeho se navrátilo ticho. –Nejisté však a blízké zbouření předpovídající usmání na každý večer v pohledu jeho doutnalo, jako kdy hluboké lazůrové moře v nepokojných se plíží dřímotách; ostatně za celý čas ani jediného se žádným nepromluviv slova, byl podoben hrobce, která povrchně okrášlená i přibílená v lůnu strašném ošklivý nicosti lidské tají výjev; neb i on násilně se usmívaje, v útrobách svých s náramnou teskností skrýval hrůzný obraz pohynulého člověčenství. I Václav byl nadobyčej změněný; i on veseleji než kdy jindy teď v hlučný patříval dvůr a zvědavost, jemu sice neznámá, jej opanovala; než vždy jen nadarmo hleděl na původ a stopu jemu podivného chování katova přijíti, jakož i rovně vždy marně se dotazoval na pážeti po záležitostech Milady. Ani kat ani páže otázkám jeho neodpovídali; kat, že nechtěl, panoš, že nevěděl sám, co měl vypravovati. – Jestliže však král a kat veselejšími se zdáli, tím smutnější a ztrápenější den ode dne byla Milada. Bledé vpadlé líce, hluboko ležící oko prozrazovaly tajnou a neodvratnou nemoc. – V každé noci, kde dříve s katem na pavlači stojícím rozprávěla, spatřila ji stráž u železné mříže při chodbě bytu královského hořce plačící se navraceti do pokojů svých a často harfa žel její pronášela v smutné písni. Její jednání teď jakousi tajemnost a smutnost prozrazovalo jako dříve katovo; než co on s náramnou a ustrnutí hodnou sílou snášel, toho jen takořka zdání čím dále tím více hrozilo ač dosti silnou dívku usmrtiti. – Ona jej milovala či nemilovala, tak sama při sobě nemohla rozhodnouti; on jí byl protivný již pro smrt otce jejího, – strašlivé jeho činy a viny v duši její hrůzu a nenávist budily: než nesmírné neštěstí jeho, které však nikdy zcela nemohla pochopiti, soucitné při ní nalézalo srdce, jakož i náramná síla, s kterou on strastný osud svůj snášel, vzbudila obdivování její, a tak cosi nevýslovného v okres jeho kouzelnou mocí ji vždy vábilo a nutilo. Takto na rozpacích jako strašlivou bouří zmítána, bez vůle, ba často skoro proti vůli své jednající, nenacházela žádného, kdo by jí ochranné před utonutím byl podal ruky; ano každou nocí určitějším snad bezvolně od kata osudu svého projevením jen hlouběji vždy v hrozících vlnách zoufalství pohřížená se býti zdála. V takových okoličnostech uplynul měsíc. Spisy Karla Hynka Máchy, Próza, SNKLU, Praha 1961