Vřeteno, člunek a jehla Bylo jednou jedno děvče, kterému zemřeli otec i matka, když byla ještě úplně malé dítě. Na konci vsi žila v malé chaloupce docela sama její kmotra, která se živila předením, tkaním a šitím. Stařena vzala to opuštěné dítě k sobě, vedla ji k práci a vychovávala ke zbožnosti. Když bylo Faustýnce patnáct let, kmotřička onemocněla, zavolala ji k posteli a pravila: „Milá dcerko, cítím, že můj konec se blíží; zanechávám ti tuhle chaloupku, ve které budeš před větrem a nepohodou chráněna, a k tomu toto vřeteno, tkalcovský člunek a jehlu, s jejich pomocí si zaopatříš svůj chléb vezdejší." Pak položila Faustýnce ruce na hlavu, požehnala jí a řekla: „Uchovávej ve svém srdci Boha a dobře se ti povede." Kmotřička zavřela oči, a když měla být do země pohřbena, šla Faustýnka prolévajíc hořké slzy za rakví a své kmotřičce poslední poctu prokázala. Od toho času žila Faustýnka v chaloupce docela sama, byla pilná, předla, tkala a šila; a na všem, co byla učinila, leželo požehnání předobré kmotřičky. Bylo to, jako by lnu v komoře samo od sebe přibývalo, a když byla utkala ubrus či koberec nebo ušila košili, našel se ihned kupec, který tak dobře zaplatil, že žádnou nouzi nepociťovala a ještě se mohla rozdělit s chudšími. Toho času putoval zemí králův syn a hledal nevěstu. Nějakou chudou nechtěl, bohatou nechtěl též. Řekl si: „Ta bude mojí ženou, která je zároveň nejchudší a nejbohatší!" Když přijel do vesnice, kde žila Faustýnka, zeptal se, jak to vždy byl činil, kdo je v tomhle místě nejchudší a kdo nejbohatší. Nejdříve mu pověděli o té nejbohatší a nejchudší, řekli, to by mohla být ta dívka, co žije v malé chaloupce na samém konci vsi. Ta bohatá seděla před domovními dveřmi vyšnořená v plné parádě, a když se princ blížil, povstala, vyšla mu vstříc a poklonila se. Princ se na ní podíval, ani slovo neřekl a jel dál. Když přijel k chaloupce té chudé, nestála Faustýnka přede dveřmi, nýbrž seděla ve světnici. Princ zadržel koně a oknem se podíval dovnitř, kde Faustýnka seděla u kolovrátku a pilně předla. Zvedla hlavu, a když byla viděla, že princ na ni pohlíží, celá zrůžověla, sklopila oči a předla dál. Zda vlákno bylo i tentokráte rovné, to vám nepovím, však předla tak dlouho, dokud princ zase neodjel. Pak šla Faustýnka k oknu, otevřela jej a řekla: „Je tu nějaké horko ve světnici!" a dívala se za princem tak dlouho, dokud jeho bíle pírko za kloboukem rozeznala. Pak se Faustýnka znova posadila a dala se do předení. Tu ji přišla na mysl veselá průpovídka, kterou si kmotřička mnohokráte notovala, když spolu u práce seděly, a tak si sama pro sebe zazpívala: „Vřetánko, vřetánko, vyjdi ven! Ženicha milého přiveď mi sem!" Co se vám nestalo! Vřeteno ji v tom okamžení z ruky vyskočilo a vyběhlo dveřmi pryč, a když Faustýnka v úžasu vstala, aby se za ním podívala, uviděla, jak si zvesela do lesa tančí a za ním se vine zářivá zlatá nit. Za nedlouho jí vřeteno zmizelo z očí. Když teď neměla Faustýnka žádné vřeteno, vzala si k ruce tkalcovský člunek, usedla ke stavu a začala tkáti. Vřetánko zatím tancovalo cestou necestou a když bylo vlákno u konce, dorazilo k princi. „Copak to vidím?" řekl princ: „Vřetánko mi správnou cestu ukazuje?" Obrátil koně a jel podle toho zlatého vlákna zpět. Faustýnka seděla u své práce a takto si zanotovala: „Člunku, člunku, umně tkej! Pro ženicha milého mi utíkej!" Tu jí i člunek z ruky vyskočil a vydal se dveřmi pryč. Před domovním prahem se jal člunek tkáti koberec, krásnější než jste kdy mohli vidět. Po stranách na něm kvetly lilie a růže, ve středu na zlatém podkladě rostly zelené šlahouny, ve kterých poskakovali zajíčkové a králíčkové, vystrkovali hlavu jeleni a srnci, nahoře ve větvích seděli pestrobarevní ptáci, nic tu nechybělo, jen kdyby začali zpívat. Člunek poskakoval sem a tam a koberec sám od sebe rostl. Když byl člunek pryč, posadila se Faustýnka k šití. Vzala do rukou jehlu a zazpívala: „Jehličko, jehličko do prstu nepíchej! Poklidit chaloupku raději pospíchej!" Tu jí jehla vyskočila z prstů a začala poletovat sem a tam po světnici, rychle jako blesk. Vypadalo to nejinak, že neviditelní duchové k dílu ruce přiložili, brzy se pokryl stůl i lavice zeleným ubrusem, stoličky sametem, na oknech visely hedvábné závěsy. Sotva jehlička poslední steh učinila, tu uviděla Faustýnka oknem bílé pírko na princově klobouku, kterého vřetánko zpět po zlatém vláknu přivedlo. Princ sestoupil z koně, po zlatém koberci vešel do chaloupky a když stanul ve světnici, stála tam Faustýnka v chudičkém oděvu, zářící jako růže v trní. „Ty jsi nejchudší a zároveň nejbohatší!" řekl jí: „Pojď se mnou, ty budeš moje nevěsta!" Faustýnka mlčela, ale podala mu ruku. Tu ji princ políbil, vyvedl ji ven, posadil na koně a odvezl ji na královský zámek, kde pak ve veliké nádheře slavili svatbu. Vřeteno, tkalcovský člunek i jehla byly uloženy do královské pokladnice a tam ve velké úctě drženy. Pohádky bratří Grimmů