|
Heinrich Heine: Lorelei
Já sám nevím proč, co to značí, že jsem tak zamyšlen; ta prastará pověst k pláči mé týrá dnes po celý den. Vzduch ochladl, už se stmívá a tiše plyne Rýn; zář slunce dohořívá a na hory pad stín. Na skále sedí panna, má démantový pás, je celá ošperkovaná, češe si zlatý svůj vlas. Má zlatý hřeben v hlavě, češe si, zpívá si, zpívá tak dojímavě, co zpívá, ach, co asi? Lodník je dojat tím zpěvem, ten zpěv ho tak ošálí, že, upoután luzným zjevem, si nevšimne úskalí. Vír loďku podemílá, už nahnul se její kraj; to všecko způsobila svým zpěvem Lorelei. Heinrich Heine: Dnes večer jsou u nich zas hosté Dnes večer jsou u nich zas hosté, celý dům je jedna zář. Tam nahoře v jasném okně se rýsuje něčí tvář. Ty nevidíš mě, ve tmě stojím tu docela sám; tím méně můžeš vidět, co v svém temném srdci mám. To srdce tě má rádo a láskou puká již, již puká, krvácí, sténá, ty to však nevidíš. Heinrich Heine: Máš perly s diamanty Máš perly s diamanty, máš nejkrásnější líc, vše, po čem člověk touží – co chceš, má milá, víc? Na tvoje krásné oči jsem složil na tisíc svých nesmrtelných básní – co chceš, má milá, víc? Co ses mě natrápila, neříkal jsem ti nic, však dnes jsem, dnes jsem zničen – co chceš, má milá, víc? Heinrich Heine: Dnes se mi zdálo, že jsem Bůh Dnes se mi zdálo, že jsem Bůh, že sedím si v nebi krásně, že přicházejí andělé a chválí moje básně. Že pojídám své koláče tam za ohradou z duhy, že piji víno kardinál a nemám žádné dluhy. Žel, trpím nudou, chtěl bych jít se vzpružit světským žertem, ó běda, kdybych nebyl Bůh, moh bych se státi čertem. Ty, Gabrieli, dlouháne, tam pod námi je země, mám dobrého přítele Evžena, moh bys ho přivést ke mně. Nehledej ho však v sdružení, kde sedí asketové, rozhodně není v kostele, je u slečny Mayerové. Rozpínal anděl perutě a snáší se jak socha, za malou chvilku přived mi přítele, milého hocha. Ach ano, hochu, já jsem Bůh, jsem vládce nebešťanů! Což jsem ti vždycky neříkal, že se též něčím stanu? Víš, dělám denně zázraky jak čarodějník Merlin, aby ses trochu pobavil, chci obšťastnit dnes Berlín. Z kamení dlážděné ulice vytryskne ohnivý plamen, z dlaždiček budou ústřice, změním v ně každý kámen. Déšť z citrónů je pokropí ve vůni serafínské, tam z těch všech pouličních struh poteče pravé rýnské. Jen pohleď na Berlíňáky. Už hned to musí nastat! Uvidíš pány od soudu ze strouhy pít, ne, chlastat. Jak potěší se básníci! Poručík odhodí pažbu a bude s nadporučíkem olizovat dlažbu Poručík s nadporučíkem jsou nejmoudřejší lidé, myslí si: kdy, ach, kdypak zas tak zázračný den přijde! Heinrich Heine: Noc na pobřeží Je studená noc beze hvězd, moře kvasí; a nad mořem na břiše leží nestvůrný severní vítr a potají s úpěnlivě ztlumeným hlasem jak tvrdohlavý mrzout, když přijde mu nálada, žvatlá tam dolů a vypravuje mnoho ztřeštěných historek, obří pohádky plné vražedného ovzduší, prastaré norské pověsti – a mezitím s dalekonosným smíchem kvílí zaříkávači písně z Eddy a runové průpovědi tak chmurně a s takovou čaromocí, že bílé mořské děti jásají, vyskakujíce do výše, opojeny zpupností. Mezitím kráčí podél plochého břehu po písku, jenž zvlhl příbojem, cizinec, jehož srdce je ještě divočejší než vítr a příboj vln. Kam vkročí, zasrší sloup jisker a zašelestí škeble; zahaluje se těsně v šedý svůj plášť a rychle kráčí nocí plnou vánku, veden jistě světlem, jež vábí a líbezně se míhá v osamělé rybářské chatě. Otec a bratr jsou na moři, tam v chatě zůstala sama a sama rybářova dcera, překrásná rybářova dcera. Sedí u pece a naslouchá nad vodovým kotlem tajemnému bzučení, sladké předtuše, klade do ohně šelestící proutí a fouká do něho, takže plápolající červená světla se přelíbezně odrážejí na její kvetoucí tvář, na její něžné a bílé rameno, jež tklivě povylézá z hrubé šedivé košile, a na její malou pečlivou ruku, jež utahuje si spodničku kolem jemných kyčlí. Však najednou otvírají se dveře a vstupuje noční cizinec, jeho oko spočívá láskyplně na bílé štíhlé dívce, jež stojí před ním s úžasem jak polekaná lilie, když shazuje na zem plášť a s úsměvem praví: Vidíš, mé dítě, jak dodržuji své slovo, přišel jsem a se mnou přichází ten prastarý čas, kdy bohové z nebe sestupovali k dcerám lidí, kdy objímali dcery lidí a plodili s nimi královské rody nosící žezla a zázračné pozemské hrdiny, však nediv se už, jak jsem božský, mé dítě, uvař mi raději čaj s rumem, neboť venku dnes byla zima a takový noční vzduch zebe i nás, nás věčné bohy, a dostáném lehce tu nejbožštější rýmu a nesmrtelný kašel. |