E. T. A. Hoffmann: Pískař Dne 16. listopadu 1815 v l hodinu v noci. Natanael Lotharovi Máte jistě už všichni starost, že jsem tak dlouho – dlouho nepsal. Matka se asi zlobí – a Klára, ta si snad myslí, že tu žiji v samých radovánkách a zapomínám na svého spanilého anděla, jehož obraz vryl se mi tak hluboko v srdce i mysl, věčně a navždy. – Ale tak to není, vzpomínám na Vás na všechny každý den a každou hodinku a v sladkých snech zjevuje se mi líbezná postava mé spanilé Klárky a usmívá se na mne svýma jasnýma očima tak půvabně, jak to dělala, když jsem k Vám chodíval. –Ach ano, což jsem Vám mohl psát, v té duševní rozervanosti, která mi až dosud rozrušovala všechny myšlenky! – Do mého života vstoupilo něco strašlivého! – Temné tušení děsného osudu, jenž mi hrozí, rozestírá se nade mnou jako černý stín mračen, jimiž nepronikne jediný vlídný sluneční paprsek. – Tak, a teď Ti vypovím, co se mi přihodilo. Musím to napsat, to uznávám, ale i když na to jen myslím, je mi, jako by se něco v mém nitru ztřeštěně chechtalo. – Ach, Ty můj vroucně milovaný Lothare! Jak to mám jeta udělat, abys aspoň zhruba pochopil, jak je možné, že to, co se mi před několika dny stalo, rozrušilo opravdu tak zákeřně můj život! Kdybys jen byl zde, viděl bys to sám, ale takto mě budeš považovat za zpozdilého vizionáře. – Zkrátka a dobře, ta hrozná věc, která se mi přihodila, která na mne působila smrtícím dojmem, jemuž se marně snažím uniknout, nezáleží v ničem jiném než v tom, že před několika dny, totiž dne 30. října ve dvanáct hodin v poledne, vešel do mé světnice prodavač tlakoměrů a nabídl mi své zboží. Nekoupil jsem nic a pohrozil jsem mu, že ho shodím se schodů, a potom šel sám. Tušíš, že jen docela zvláštní okolnosti, zasahující hluboce do mého života, mohou dodat této příhodě významu, ba že to spíše osobnost onoho neblahého kramáře působí na mne tak nepřátelsky. A tak tomu také vskutku je. Snažím se vší silou soustředit, abych Ti mohl klidně a trpělivě vypovědět ze svého nejútlejšího dětství tolik, že se Tvé čilé mysli zjeví všechno jasně a zřetelně v živých obrazech. Začínám tedy, a již také v duchu slyším, jak se směješ a jak Klára říká: to je opravdu dětinství! Vysmějte se mi, prosím Vás, hodně se mi vysmějte! o to Vás snažně prosím! – Ale Bože na nebesích! vlasy se mi na hlavě ježí hrůzou a zdá se mi, že prosím-li Vás úpěnlivě, abyste se mi vysmáli, prosím Vás o to jen v šíleném zoufalství, jako o to prosil Franz Moor Daniela. – A nyní k věci. Já i moje malá sestra vídávali jsme otce, kromě v poledne u oběda, přes den jen zřídka. Snad že ho služba příliš zaměstnávala. Po večeři, k níž se podle starého zvyku prostíralo již v sedm hodin, chodívali jsme všichni, my děti i matka, do otcovy pracovny a rozsadili jsme se tam vždy okolo kulatého stolu. Otec kouříval dýmku a popíjel k tomu pivo z velké sklenice. Často nám vyprávěl všelijaké podivné příběhy a přitom se obyčejně dostal do takové ráže, že mu dýmka zhasla a já mu ji pak musil opět zapalovat, což jsem dělal tak, že jsem mu k ní přidržel hořící papír; a to byla vždy pro mne náramná švanda. Často nám však dal otec do ruky obrázkové knížky; sám pak seděl mlčky a strnule ve své lenošce a vypouštěl z dýmky mocné kotouče dýmu, takže jsme všichni pluli jako v oblacích. Za takových večerů bývala matka velmi smutná, a sotva odbilo na hodinách devět, říkávala: „Tak, děti – do postele! do postele! Jak vidím, Pískař už je tady." A vskutku, pokaždé jsem také vzápětí zaslechl, jak kdosi těžkým, pomalým krokem dusá po schodech vzhůru; to tedy nemohl být nikdo jiný než ten Pískař. Jednou mi ten temný dusot a šramot připadal obzvláště hrůzný; i zeptal jsem se matky, která nás právě zase odváděla: „Ale maminko, kdopak je to ten zlý Pískař, co oas vždycky od tatínka vyžene?" – „Není žádný Pískař, milé dítě," odpověděla matka, „když říkám, že je Pískař tady, myslím tím jenom, že jste vy děti ospalé a že už nemůžete udržet oči otevřené – je to zrovna tak, jako by vám do nich někdo nasypal písku." – Matčina odpověď mě neuspokojila, ba dokonce v mém dětském rozoumku vyvstávala zřetelně myšlenka, že matka Pískáte jenom zapírá, abychom se ho nebáli – vždyť jsem ho pokaždé slyšel jít po schodech nahoru. Byl jsem pln zvědavosti, abych se dověděl něco bližšího o tomhle Pískaři a o jeho poměru k nám dětem, a proto jsem se na to konečně zeptal staré chůvy, která opatrovala moji nejmladší sestřičku: co že je to za člověka, ten Pískař? „Ale Natíčku," řekla mi chůva, „to ještě neví? To je takový zlý mužský, ten, když děti nechtějí do postele, na ně přijde a hodí jim přehršli písku do očiček, a ty jim potom okrvaví a vyskočí z důlků, a on ty očička nahází do pytle a zanese je na půlměsíc jako žrádýlko pro svoje dětičky; ty tam sedí v hnízdě a mají zahnuté zobany jako sova, a těmi zobany sezobají očička nezvedených lidských dětí." – Nyní se mi vytvořil v duši příšerný obraz krutého Pískaře; jakmile začal v devět hodin večer po schodech hřmotit, třásl jsem se úzkostí a hrůzou. Matka ze mne nemohla dostat nic než v slzách vykoktaný výkřik: „Pískař! Pískař!" A potom jsem vběhl do ložnice a po celou noc mě trýznil strašlivý zjev Pískařův. – Zatím jsem už dospěl aspoň tak, abych pochopil, že to s tím Pískařem a s jeho dětským hnízdem na půlměsíci nemůže být tak docela správné, jak mi to chůva povídala; avšak Pískař byl pro mne i nadále strašlivým přízrakem, a jímal mě vždy děs a hrůza, kdykoli jsem zaslechl, jak jde po schodech nahoru, ale co více: jak potom prudce otvírá dveře do světnice mého otce a vchází dovnitř. Někdy se delší dobu neukázal, pak přišel obyčejně několikrát po sobě. Tak to trvalo léta; nemohl jsem tomu chmurnému přízraku nijak přivyknout, obraz krutého Pískaře v mé duši nijak nevybledal. Jeho styk s otcem zaměstnávali mou fantazii stále více a více: zeptat se na to otce zbraňovala mi nepřekonatelná plachost, ale k tomu, abych sám – sám vyzkoumal to tajemství, abych spatřil legendárního Pískaře na vlastní oči – chuť k tomu vzrůstala ve mně s léty stále více. Pískař mě uvedl do kraje zázraků a dobrodružství, jež se již i tak v dětské duši lehce zahnizďují. Nic mi nebylo milejšího než poslouchat nebo číst strašidelné povídky o skřítcích, čarodějnicích, palečcích a o takových věcech, ale nade všemi vévodil vždy Pískař; maloval jsem ho křídou nebo uhlem, kde se jen dalo – na stoly, na skříně a po zdech, v nejpodivnějších, nejhnusnějších podobách. Když mi bylo deset let, odstěhovala mě matka z dětského pokoje do světničky, která byla na chodbě nedaleko otcova pokoje. Ještě pořád to u nás chodilo tak, že jsme se vždy musili rychle vzdálit, jakmile se přesně v devět hodin ozval v domě onen neznámý. Ve svém pokojíčku jsem pak slyšel, jak vchází k otci, a brzo potom se mi zdálo, jako by se domem šířil jemný, podivně zavánějící opar. Se zvědavostí vzrůstala také stále odvaha seznámit se nějakým způsobem s Pískařem. Často jsem se spěšme vykradl z komůrky na chodbu, když už tudy matka prošla, ale nemohl jsem nic vypátrat, neboť dříve než jsem se dostal na stanoviště, odkud bych ho byl viděl projít, byl vždy už Pískař uvnitř. Ale pudilo mě to neodolatelně, a proto jsem se nakonec rozhodl, že se schovám přímo v otcově pokoji a počkám si tam na Pískaře. Jednou večer jsem zase podle otcovy zamlklosti a matčina smutku pozoroval, že dnes přijde Pískař; předstíral jsem tedy velikou únavu, odešel jsem již před devátou z pokoje a skryl jsem se v zákoutí u dveří. Domovní vrata vrzla, pak se něco valilo pomalými, těžkými, dunivými kroky ke schodům. Matka se sestřičkou prošla spěšně kolem mne. Tiše – tichounce jsem otevřel dveře do otcova pokoje. Seděl jako obyčejně mlčky a strnule, zády ke dveřím, nezpozoroval mě, rychle jsem vklouzl dovnitř a skryl se za záclonu visící před skříní, která tam stála hned vedle dveří a ve které měl otec šaty. – Blíže – pořád blíže duněly kroky – venku na chodbě to začalo podivně kašlat a hrabat a brumlat. Srdce se mi chvělo úzkostí a očekáváním. – Nyní už je to docela za dveřmi, za dveřmi – nyní pádný krok – prudká rána na kliku, dveře se s třeskem rozlétnou! Vzmuživ se s velikým úsilím, vyhlédnu obezřele zpod záclony. Uprostřed světnice stojí před otcem Pískař, jasná záře švec plane mu do tváře – Pískař, ten strašlivý Pískař je starý advokát Coppelius, který u nás bývá leckdy na oběd! – Ale ani nejhroznější postava by ve mně nebyla vzbudila tolik děsu jako právě tento Coppelius. – Představ si vysokého muže s širokými rameny a s nestvůrně bachratou hlavou, s obličejem žlutým jako hlína, s chomáčovitým šedým obočím, pod nímž pichlavě jiskří pár zelenavých kočičích očí, s mohutným silným nosem, převislým přes horní ret. Křivá huba stahuje se často k potměšilému úsměvu; to pak vždy vystoupí na lících několik tmavočervených skvrn a mezi zaťatými zuby vyjede podivně sykavý tón. Coppelius chodil stále stejně oblečen: popelavě šedý, staromódně přistřižený kabát, vesta a kalhoty téže barvy – ale nosil k tomu cenné punčochy a střevíce s přezkami vykládanými kamínky. Malá paruka sahala sotva k prvnímu krčnímu obratlu, nalepené kadeře vznášely se vysoko nad velkýma červenýma ušima a široký vybledlý cop odstával daleko od šíje, takže bylo vidět stříbrnou přezku, která spínala zřasený nákrčník. V zimě chodíval oblečen docela bíle – ba i klobouk, hůl a stužka u hodinek byly bílé. Myslím, že by byl něj raději nosil i bílé střevíce, kdyby to byl obyčej jen poněkud dovoloval. V této podobě byla pak jeho tvář napohled ještě ohyzdnější. Pro nás děti byl pak něčím jako hnusným sněhulákem, kterému namalovali obličej cihlou a zasadili uhlíky místo očí. Vůbec, celý ten zjev byl ohavný a vzbuzoval odpor, ale nám dětem byly protivné hlavně jeho velikánské uzlovaté a chlupaté ruce, dotkl-li se jimi něčeho, nemohli jsme se už na to ani podívat. Všiml si toho, a tu ovšem bylo jeho největším potěšením, mohl-li se pod tou či onou záminkou dotknout nějakého kousku koláče nebo sladkého ovoce, který nám hodná matinka tajně položila na talíř; potom nám ovšem vyhrkly vždy z očí slzy, protože jsme z ošklivosti a z hnusu nebyli s to požít mlsek, který nám měl vlastně udělat radost. Právě tak to dělával, když nám o svátcích nalil otec sladkého vína do malé skleničky. To pak vždy přejel dlaní přes skleničku, nebo z ní dokonce okusil, přiloživ ji k namodralým rtům, a smál se vskutku ďábelsky, když jsme nemohli svůj hněv dát najevo jinak než tichým vzlykáním. Říkával nám vždy jenom „ty potvůrky"; když byl u nás, nesměli jsme ani muknout a proklínali jsme tohoto ohyzdného nevraživého muže, který nám docela po úvaze a úmyslně kazíval i sebemenší radost. Hodná, milá matinka nenáviděla, jak se zdálo, odporného Coppelia právě tak jako my; neboť jakmile se ukázal, proměnila se její veselá mysl, její radostná srdečnost v truchlivou, ponurou vážnost. Otec se k němu choval tak, jako by to byla nějaká vyšší bytost, jejíž nezpůsoby je nutno mlčky snášet a kterou je třeba stůj co stůj udržovat v dobrém rozmaru. Stačilo, aby Coppelius učinil jen lehkou narážku, a již se vařilo jeho zamilované jídlo a stavěly se na stůl vzácné pamlsky. Když jsem tedy nyní spatřil tohoto Coppelia, vyvstalo mi v duši s hrůzou a děsem poznání, že ovšem nikdo jiný než on nemůže být Pískařem, ale Pískař mi již nebyl oním bubákem z chůviny povídačky, bubáčkem, který nosí sovímu hnízdu na půlměsíci k žrádlu dětská očička, nikoli – ten nyní byl pro mne ohyzdným, strašidelným zloduchem, který všude, kam vkročí, vnáší hoře – bídu – časnou i věčnou záhubu. Byl jsem, jako by mě přičaroval. Ačkoli bylo nebezpečí, že budu odhalen, a jak mi bylo úplně jasné, přísně potrestán, stál jsem tam dál s nataženým krkem a naslouchal, vyhlížeje zpod záclony. Otec ho přijal slavnostně. „Vzhůru! – k dílu!" zvolal Coppelius chraplavým, huhňavým hlasem a odhodil kabát. Otec tiše a ponuře svlékl župan a oba si přehodili dlouhé pracovní pláště. Odkud je vzali, to jsem nezahlédl. Otec otevřel obě křídla dveří u skříně ve zdi, ale nyní jsem viděl, že to, co jsem tak dlouho považoval za skříň ve zdi, byl ve skutečnosti černý výklenek, v němž bylo malé ohniště. Coppelius přikročil k výklenku a na ohništi zapraskal modrý plamen. Kolem ohniště bylo rozestaveno všelijaké podivné nářadí. Ach Bože! – jak se nyní můj starý otec sklonil k ohni, vypadal docela jinak. Zdálo se, že hrozná, křečovitá bolest stáhla jeho vlídné, poctivé rysy v ohyzdnou, odpornou ďábelskou masku. Nyní se podobal Coppeliovi. Ten se rozmáchl žhavými kleštěmi a rejdil jimi na ohništi sem tam – otec zasténal – Coppelius vynesl kleštěmi z hustého dýmu jasně blýskající hmotu a začal ji usilovně zpracovávat kladivem. Mně bylo, jako by se kolem dokola nořily ze tmy lidské obličeje, ale bez očí – hnusné, hluboké, černé díry místo očí. „Sem s očima, sem s očima!" zvolal Coppelius temným, dunivým hlasem. Zavřeštěl jsem, neboť mě mocně jala divoká hrůza, a zhroutil jsem se k zemi, ven ze svého úkrytu. Coppelius se mě chopil – „ta potvůrka! – ta potvůrka!" mečel, ceně zuby – zdvihl mě prudkým trhnutím do výše – hodil mě na ohniště, takže mi už plamen začínal pálit vlasy: „Tady je máme – oči – oči – pěkný párek dětských očí." Tak šeptal Coppelius, sáhl rukama do ohně, nabral do hrsti žhavá zrnka a chtěl mi je nasypat do očí. Otec sepjal ruce, vztáhl je k němu v úpěnlivé prosbě a volal: „Mistře! Mistře! nech mému Natanaelovi oči – nech mu je!" Coppelius se ječivě zařehtal a volal: „Dobrá, ať si tedy kluk ty oči nechá, ať si na světě odbrečí svůj podíl, ale teď si aspoň řádně prostudujeme mechanismus rukou a nohou." A s těmito slovy mě prudce uchopil, až mi praskalo ve všech kloubech, a odšrouboval mi ruce i nohy; pak je zasazoval hned sem, hned zase tam. „Vždyť to nikde dobře nesedí – nejlepší je to, jak to bylo – ten starý tomu dobře rozuměl –" Tak sípal a bručel Coppelius, ale kolem mne se náhle rozestřela černá tma, prudká křeč mi prošlehla všemi údy – dále už jsem necítil nic. Do tváře mi zavanul něžný, teplý dech, probudil jsem se jako ze spánku mrtvých, matka se skláněla nade mnou. „Natíčku – můj Natíčku!" vzlykala. „Je Pískař ještě tady?" vykoktal jsem ze sebe. „Ne, milé dítě, ten už je dávno, dávno pryč, ten už ti nic neudělá!" – Tak promlouvala matka, líbala mě a mazlila se se mnou, s miláčkem, který jí byl opět navrácen. – Proč bych Tě dále unavoval, můj vroucně milovaný Lothare, proč bych vyprávěl rozvláčně podrobnosti, zbývá-li ještě tolik co říci? Dost na tom – poznali, že jsem naslouchal, a Coppelius mě ztýral. Ze strachu a leknutí dostal jsem horečnatou nemoc a proležel jsem na lůžku několik týdnů. „Je Pískař ještě tady?" – to bylo první moje rozumné slovo a příznak mého uzdravení, mé záchrany. – Coppelius se již neukázal... Ale uvedu zde ze svých dětských let jen nejdůležitější okamžik – jistě to postačí, abys byl přesvědčen, že příčinou, proč se mi nyní jeví vše tak bezbarvé, není snad tupost mých očí, nýbrž že je tomu tak: že temná sudba obestřela můj život kalným, mračným závojem, který protrhnu snad až v umírání. – Tehdy, jak už jsem řekl, Coppelius se už neukázal; otec byl, jak se zdálo, zase tak veselý a spokojený jako dříve, ani slovem se nikdo nezmínil o mé všetečnosti, kterou jsem tak těžce odpykal. – Bylo mi už čtrnáct, mé nejmladší sestřičce, která jako by matce z oka vypadla, tak byla půvabná, něžná a hodná, bylo šest let: miloval jsem ji velice, a často jsem si s ní hrál. Jednou jsem s ní seděl před vraty v naší dost opuštěné ulici a hrál jí divadlo s jejími loutkami, až se smála a výskala v dětinské rozkoši. Vtom stanul náhle před námi nenáviděný Coppelius –"Co tu Chcete? Tady nemáte co dělat! Jděte pryč – jděte honem pryč!" tak jsem si vyjel na toho člověka a postavil jsem se mu bojovně. „Hohoho, ty potvůrko!" smál se potměšile, ale zdálo se, že není zcela prost bázně před mou maličkostí. Ale než jsem se nadál, chytil sestřičku a vjel jí rukama do obličeje. Udeřil jsem ho zaťatou pěstí do tváře – byl právě skloněn – a zasáhl jsem ho bolestně – se zuřivým pohledem se na mne vrhl, já křičel „Pomoc! Pomoc!" – pacholek od souseda sládka vyběhl ze dveří –"Hej, hej – to je ten bláznivý advokát – bláznivý Coppelius –lidičky, na něj!" – tak se to ozývalo ze všech stran, lidé se sběhli a vrhli se na Coppelia – ten prchal jako štvanec ulicí. Ale netrvalo dlouho a sestřičku začaly bolet oči, udělaly se jí na nich vředy, nevyléčitelné vředy – za tři neděle byla slepá – a za další tři neděle zemřela na nervové křeče. „Tu zavraždil ten ďábelský Pískař – otče, otče – udej ho u vrchnosti, zlořečeného vraha!" tak jsem neustále křičel. Otec mi prudce vylál a dokázal mi, že mluvím nesmysly, ale ze žalostného pohledu bezútěšné matky vyčetl jsem až příliš zřetelně, že v ní žije totéž tušení. Říkalo se, že se Coppelius vystěhoval z města. Uplynul asi tak rok, když jsme podle starého neměnného zvyku seděli zase večer kolem kulatého stolu. Otec byl ten večer velmi veselý a vyprávěl mnoho zábavného o cestě do Neapole, kterou v mládí podnikl. Vtom jsme zaslechli – na hodinách odbíjelo zrovna devět –, jak dole vrzla vrata, a pomalé, jak olovo těžké kroky duněly (průjezdem a po schodech nahoru I „To je Coppelius," šeptala blednoucí matka. „Ano! – to je Coppelius," opáčil otec mdlým, zlomeným hlasem. Matce vyhrkly slzy z očí. „Ale otče, otče!" zvolala, „což to musí být?" „Ano, musí to být," odpověděl jí otec, „ale je to naposledy, co ke mně přichází, to ti slibuji. Jdi jen, jdi, a vezmi děti s sebou! Jděte – jděte spát! Dobrou noc!" Mně bylo, jako by mě někdo náhle vmáčkl dovnitř těžkého, studeného balvanu – dech se ve mně zastavil. Zůstal jsem strnule stát, ale matka mě vzala za ruku a řekla: „Tak jen pojď, Natanaeli, pojď!" Dal jsem se odvést, vešel jsem do své komůrky. „Buď klidný, buď hodně klidný, lehni si do postele! – spi – spi!" zavolala ještě matka za mnou; ale jsa trýzněn nepopsatelnou vnitřní úzkostí a nepokojem, nemohl jsem ani oka zamhouřit. Nenáviděný, hnusný Coppelius stál přede mnou s jiskřícíma očima a vysmíval se mi potměšile, marně jsem se snažil zapudit jeho obraz z mysli. Mohlo už být dobře k půlnoci, když se rozlehla děsná rána, jjako kdyby vystřelili z děla. Otřáslo to celým domem, okolo mých dveří to praskalo a hučelo, domovní dveře bouchly s rachotem. „To je Coppelius!" vykřikl jsem zděšeně a vyskočil jsem z postele. Tu kdosi pronikavě, naříkavě, bezútěšně zaúpěl, já se vyřítil z komůrky k otcovu pokoji – dveře byly dokořán, vstříc se mi vyvalil dusivý dým – služka vykřikla: „Ach, náš pán! – náš pán!" – Před kouřícím ohništěm ležel můj otec na zemi mrtev, obličej měl sežehlý do černá a hrůzně znetvořený – okolo něho kvílely a plakaly sestry – matka ležela v mdlobách vedle něho. „Coppelie, ty zlořečený satanáši, tys zabil otce!" – Tak jsem vykřikl a ztratil jsem vědomí. Když pak za dva dni potom ukládali otce do rakve, byla již jeho tvář opět tak vlídná a něžná, jako bývala zaživa. V duši mi vzešlo utěšlivé poznání, že není možné, aby ho jeho spolek s ďábelským Coppeliem strhl do věčné zhouby. Výbuch probudil sousedy, věc se rozkřikla a dostala se až k vrchnosti, která chtěla pohnat Coppelia k odpovídání. Ale ten zatím zmizel z města beze stopy. Řeknu-li Ti nyní, můj vroucně milovaný příteli, že onen prodavač tlakoměrů nebyl nikdo jiný než právě zlořečený Coppelius, nebudeš mi zazlívat, že si ten nepřátelský zjev vykládám jako veliké neštěstí. Byl oblečen jinak, ale Coppeliova postava a jeho tvář jsou vryty do mého nitra příliš hluboce, aby tu byl možný omyl. Ostatně, Coppelius nezměnil dokonce ani jméno. Vydává se zde, jak slyším, za piemontského mechanika a říká si Giuseppe Coppola. Jsem rozhodnut pustit se s ním do boje a pomstít otcovu smrt, ať to dopadne jakkoli. Mé matce neříkej nic o tom, že se ten hnusný zloduch zase objevil. – Pozdravuj ode mne mou milou, spanilou Kláru; napíšu jí, až budu trochu klidnější. Žij blaze atd. [...] Hoffmann, E.T.A.: Mistr Blecha, Odeon, Praha 1976