Friedrich Hölderlin: Hyperion aneb eremita v Řecku Hyperion Bellarminovi Dokážeš vyslechnout, pochopíš příběh mého dlouhého, chorého smutku? Přijmi mě tak, jak se dávám, a pomysli, že je lepší zemřít, protože člověk žil, než žít proto, že člověk nikdy nežil! Nezáviď těm, kdož netrpí, natvrdlým necitům, kterým nic nechybí, protože jejich duše je chudičká, těm, kdož se neptají na déšť a na slunce, protože nemají nic, co si žádá péče. Jistě! je věru velmi snadné být šťastný a klidný s mělkým srdcem a chudobným duchem. Budiž vám tohle dopřáno; vždyť kdo by se vzrušoval tím, že prkenný terč, když šíp ho zasáhne, nevzdychne žalem a dutý hrnec, vržený na stěnu, hluše se ozve? Jenom se musíte uskrovnit, dobří lidé, musíte žasnout ve vší tichosti, když vám nejde na rozum, že druzí nejsou také tak šťastni, také tak soběstačni, prostě se musíte mít na pozoru činit svou moudrost zákonem, protože to by byl konec světa, kdyby se lidstvo řídilo vámi. Žil jsem teď na Tině velmi tiše a skromně. Nechal jsem konečně plynout dění světa jak podzimní mlhu, smál se občas zvlhlým zrakem svému srdci, když přilétlo mlsat jak ptáče, zmateno falešnou návnadou, a zůstal přitom klidný a vlídný. Přiznal jsem také ochotně každému jeho názor, jeho zlozvyky. Byl jsem obrácen, nechtěl jsem nikoho obracet, bylo mi pouze smutno, když jsem viděl, jak lidé věřili, že jim dopřávám jejich frašku proto, že si jí nesmírně vážím, jako oni. Nechtěl jsem přímo sklonit hlavu před jejich hloupostí, šlo mi však o to, abych je co možná šetřil. Vždyť je to jejich radost, říkal mi vnitřní hlas, z toho jsou přece živi. Často jsem dokonce svolil k účasti na jejich dění, a jakkoli jsem byl přitom duchem mimo a bez zájmu, nikdo si toho nevšiml, nikomu nebylo vůbec nic divné, a kdybych snad řekl, že se omlouvám, stáli by tu a s podivem by se tázali: co jsi nám vlastně učinil? Ach, ti chápaví! Často když zrána jsem stával pod svým oknem a vzcházel mi rušný den, mohlo se stát, že i já se na chvíli zapomněl, že jsem se ohlédl, jako bych něco zamýšlel, čím bych se ještě potěšil jako kdysi, hned jsem se ale na sebe rozhněval, hned jsem se vzchopil jako někdo, jemuž uklouzlo slůvko rodné řeči v cizí zemi, kde ji nikdo nechápe – kampak, mé srdce? začal mé nabádat rozum a já ho poslechl. Čím to, že člověk tolik chce? ptal jsem se často; k čemu to vzpínám k nezměrnu v jeho hrudi? Nezměrno? Kde je? A kdo je kdy spatřil? člověk chce víc než může! tak už to asi bude! Ó jak často ses o tom mohl přesvědčit. Je to však nutné, jak to je. Vždyť to nám dává sladký, blouznivý pocit síly, že tato síla nemůže plynout, jak se jí zachce, z toho se právě rodí ty krásné sny o věčnosti, všechny ty vábné a mamutí vidiny, jimiž se člověk tisíckrát nadchne, na tom si staví svůj ráj a své bohy, že linka jeho života nemíří přímo, že nesviští rovně jak šíp, nýbrž že cizí moc se vrhá jeho úprku do cesty. Což by se vzpěnily vlny srdce tak krásně a staly se duchem, kdyby jim nečněla vstříc ta stará němá skála, totiž osud? A přece umírá chtění v naší hrudi a s ním i naši bozi i jejich nebe. Oheň vzchází v radostných proměnách z temné kolébky, ve které dřímal, a jeho plamen se vzpíná a klesá a láme a zas se radostně prolíná, až svou látku stráví; pak dýmá a prská a zhasne; co zbývá, je popel. To je náš úděl. To je suma všeho, co nám říkají mudrci v přízračně vábivých hádankách. A co ty? proč ptáš se? Že v tobě občas cosi vzkypí a že se ti srdce v jediném mžiku jak mroucí ústa vší silou otevře a zase zavře, to je právě špatné znamení. Ztiš se a ponech chod věcí, jaký je! Nechytrač! nesnaž se dětinsky, abys byl o píď větší! – Je to, jako bys chtěl ještě stvořit jedno slunce s novými oběhy planet, druhou zemi a další měsíc. Tak jsem se oddával snění. Postupně jsem se se vším pokorně loučil. – Ó bratři mého věku! darmo se ptáte na radu kněží a lékařů svých, když uvnitř hynete! Ve vše velké jste ztratili víru; musíte tedy, musíte zahynout, pokud se nevrátí tato víra zpět jak kometa z cizích hvězdných světů. Hyperion Bellarminovi Tak jsem přišel mezi Němce. Mnoho jsem nežádal a ještě méně čekal. Přišel jsem pokorně jako slepý Oidipús, vyhnaný z vlasti, když dorazil k bránám athénským, kde jej přivítal božský háj; a setkal se s krásnými dušemi – Jak jinak bylo se mnou! Barbaři dávného data, pílí a vědou i vírou ještě víc zhrublí, bytostně neschopní každého božského citu, do morku kostí zkažení pro štěstí posvátných Grácií, každé poctivé duši čpící hanbou v své bezedné pýše a nuznosti, tupí a neladní jako střepy rozbité nádoby – to byli, Bellarmine! mí útěšní rádci. Jsou to tvrdá slova a přece je říkám, neboť jsou pravdivá: nejsem si schopen představit národ, jenž by byl více rozpolcen nežli Němci. Vidíš mistry řemesla, ne však lidi, myslící hlavy, ne však lidi, kněze, ne však lidi, pány a sluhy, mladé a usedlé tvory, ne však lidi – není to jako na bitevním poli, kde se v zmatku válejí rozbity na kusy ruce a paže a všechny údy, zatímco prolitá krev se vpíjí do písku? Každý dělá, co umí, řekneš, a já to tvrdím také. Jen to musí dělat s celou duší, nesmí v sobě udusit každý náznak síly, když se mu zrovna nehodí k jeho titulu, nesmí s takovou skoupou úzkostí, doslova licoměrně být jenom tím, čím se jeví lidem, nýbrž musí být vážně a s láskou tím, čím je; tak žije v jeho konání duch, a je-li snad vměstnán do přihrádky, ve které není pro něho místa, pak ať ji s odporem odvrhne pryč a učí se orat! Tví Němci se ale rádi drží nejvyšší nutnosti, a tak je u nich hodně fušerské dřiny a málo svobodných, opravdu líbezných projevů. To by se ovšem všechno dalo oželet, kdyby jen tihle lidé nebyli bez citu pro všechnu krásu života a kdyby na celém národě nelpělo prokletí přírody, zbavené boha a znectěné. – Ctnosti předků jsou jenom skvostnými chybami, řekl jednou nevím už který zlý jazyk; a přitom jsou dokonce jejich chyby ctnostmi, protože tehdy ještě ve všem přebýval dětský, krásný duch, a z toho, co staří dělali, nebylo nic, co by bylo bez duše. Ctnosti Němců jsou zato skvostným zlem a ničím jiným; neboť jsou jenom dílem nouze, vydřeným z pustého srdce v ubohém strachu a s otrockou snahou, a pustoší každou čistou duši, která se ráda živí krásou a běda! nesnese, zhýčkána posvátným souladem šlechetných povah, křiklavý nesouzvuk, který je ve všem tom mrtvém pořádku těchto lidí. Říkám ti: není nic svatého, co by ten národ neznectil, co by nesnížil v ubohý nástroj, a co se i mezi divochy uchová v božské čistotě, odbudou tito veskrze rozumní barbaři, jako se odbývá řemeslo, ani to jinak neumí, protože kde je jednou lidský charakter vycvičen, slouží svému účelu, hledá si užitek, a hlavně přestane, chraň nás bože! blouznit a drží se za pecí, a i když slaví či miluje, i když se modlí a dokonce i když mu hojí nádherná slavnost jara, ten smírný čas světa, všechny starosti v duši, i když kouzlí v srdce plné vin čistou nevinnost, i když otrok, opojen teplými paprsky slunce, s radostí přestane myslet na svá pouta a kdejaký škarohlíd, obměkčen božím povětřím, zkrotne jak dítě – dokonce když se i housenka okřídlí nebo když včela se počne blouznivě rojit, i tehdy zůstane Němec ve své přihrádce a o stav počasí nejeví zvláštní zájem! Ty ale budeš soudit, posvátná přírodo! Neboť co omluví tyto lidi, když nejsou ani skromní, když se činí zákonem lepším jedincům mezi sebou! když se rouhají tím, čím nejsou, a nejen se rouhají, nýbrž dokonce stíhají posměchem božské! Nebo snad není božské, čemu se smějete a co vám připadá bezduché? Není snad vzduch, který dýcháte, lepší než vaše plytké řeči? a sluneční paprsky, nejsou víc než celá vaše chytrost? prameny země a jitřní rosa dávají vašim hájům svěžest; vy to snad umíte také? ach! zabíjet umíte, ne dávat život, pokud jej nedá láska, kterou nemáte ze sebe, kterou nestvořil nikdo z vás. Jste plni úvah a starostí, jak byste unikli osudu, a jste bezradní, když vaše dětská dovednost není k ničemu; hvězdy však zatím nevinně kráčejí po nebi. Vaše snažení hanobí, drtí pokornou přírodu, pokud vás strpí, ona však žije dále, věčně mladá, a její podzim a její jaro nemůže nikdo z vás zapudit, nikdo nemůže narušit její éter. Ó musí být božská, když vás nechá ničit a přitom nestárne a když v ní navzdory vám krása zůstává krásou! – Srdce to může též, člověku utrhnout, vidí-li vaše básníky, umělce vaše a všechny, kteří si ještě váží génia, kteří milují krásu a pečují o ni. Dobráci! Žijí ve světě jako cizinci ve vlastním domě, jsou jako útrpný Odysseus, když seděl v žebráckých cárech u svého prahu, zatímco nestoudní galáni hlučeli v síni a ptali se, odkud se vzal ten pobuda? Plny lásky a ducha a naděje zrají německé zemi děti Múz; a spatříš je za sedm let a plouží se jako stíny, tiší a chladní, jsou jako půda, kterou nepřítel posypal solí, aby z ní nikdy nevzešlo ani stéblo trávy; a mluví-li, běda tomu! kdo jim rozumí, kdo v jejich prudké titánské síle a v jejich kouzlech Próteových odhalí zoufalý boj, který bojuje jejich zraněný krásný duch s hordou barbarů kolem. Že na zemi není nic bez vady, to je stará písnička Němců. Kéž by jim, zbaveným boha, jednou někdo řekl, že jenom u nich není nic bez vady, protože všechno čisté pokazí, všechno posvátné poskvrní svýma chromýma rukama, že se jim v půdě nic nerodí, protože nectí základ úrody, božskou přírodu, že je jejich život jalový, ztěžklý starostmi a že je obtěžkán chladným, němým rozkolem, protože zhrdají géniem, který vnáší sílu a šlechetnost v lidskou činnost a jasného ducha v bolest a dává městům i domovům lásku a bratrství. Proto se také tolik bojí smrti a snášejí zalezlí ve své skořápce všechnu hanbu, poněvadž neznají nic nad břídilské výtvory, které si sami splácali. Ó Bellarmine! když národ miluje krásu, když uctívá génia ve svých umělcích, vane mu jako životodárný vánek obecný duch a v jeho nitru procitá plachá mysl, jež rozkládá pýchu, a zbožná a velká jsou všechna srdce a nadšení rodí hrdiny. V takovém národě mají všichni vlast a rád tam prodlévá cizinec. Kde ale tupí božskou přírodu s jejími umělci, běda! tam se vytratí nejsladší rozkoš žití a každá jiná hvězda je potom lepší než země. Lidí, kteří se přece všichni rodí krásní, se v takovém případě zmocňuje stále silnější zpustlost a prázdnota; roste lokajský duch a s ním i hrubá troufalost, starostmi stoupá zápal a s bujností hlad a obava o sousto; to, čím žehná rok, se stává kletbou a všichni bozi prchají. A běda cizinci, který putuje z lásky za takovým národem, a třikrát běda tomu, kdo jako já, kdo jako žebrák mého typu, hnán velkým žalem, se s takovým národem setká! – Dosti! znáš mě a správně to pochopíš, Bellarmine! Mluvil jsem i tvým jménem, mluvil jsem za všechny, kteří žijí v této zemi a trpí, jako jsem trpěl v ní já. Hölderlin, Friedrich: Hyperion aneb eremita v Řecku, přel. A.Pešek, Odeon, Praha 1988