Novalis: Jindřich z Ofterdingen „Řeč," pravil Jindřich, „to je skutečně malý svět sám pro sebe, svět znaků a zvuků. Jako ovládá člověk jej, stejně tak by chtěl ovládnout i ten veliký svět a svobodně se v něm vyjadřovat a projevovat. A právě v této radosti, že je možno vyjevit v životě to, co leží mimo život, že je možno dělat to, co je vlastně odvěkým pudem naší existence, je původ poezie." „Je naprosto nesprávné," řekl Klingsohr, „že poezie má své zvláštní pojmenování a že básníci tvoří zvláštní cech. Není tu pranic zvláštního. Je to přirozená činnost lidského ducha. Což nebásní a netouží každý člověk v každém okamžiku svého života?" Právě vešla do pokoje Matylda, když Klingsohr ještě dodal: „Stačí podívat se na lásku. Nikde není nezbytnost poezie k zachování lidstva tak jasná jako právě v ní. Láskaje němá, jen poezie může hovořit místo ní. Anebo není láska nic jiného než vrcholná poezie přírody. Ale nebudu ti vykládat věci, které znáš sám lépe než já." „Však jsi otcem lásky," řekl Jindřich, objal Matyldu a oba políbili otci ruku. Klingsohr je k sobě přivinul a pak odešel. „Drahá Matyldo," řekl Jindřich po dlouhém políbení, „připadá mi to jako sen, že jsi má, ale ještě neuvěřitelnější pro mne je, že nejsi má odjakživa." – „ Já mám dojem," řekla Matylda, „jako kdybych tě znala od nepaměti." – „Miluješ mě tedy?" – „Nevím, co je láska, ale tolik ti mohu říci, že mám pocit, jako kdybych začínala žít až nyní, a mám tě tak ráda, že bych pro tebe chtěla kdykoli zemřít." – „Moje Matyldo, teprve nyní cítím, co znamená být nesmrtelný." – „Drahý Jindřichu, jsi tak neskonale dobrý, promlouvá z tebe skvělý duch. Já jsem jen ubohé, bezvýznamné děvče." – „Jak hluboce mě zahanbuješ! Co jsem, tím jsem jen díky tobě. Bez tebe bych nebyl nic. Co je duch bez nebe? A ty jsi nebe, po němž kráčím a jímž žiji." – „Jak blažená bych byla, kdybys byl tak věrný jako můj otec. Matka mi zemřela krátce po mém narození; otec pro ni dosud pláče téměř každý den." – „Nezasloužím si to, ale chtěl bych být šťastnější než on." – „Ráda bych žila hodně dlouho po tvém boku, milý Jindřichu. Tvou zásluhou se dozajista stanu mnohem lepší." – „Ach, Matyldo, ani smrt nás nerozdělí." – „Ne, Jindřichu, kde budu já, tam budeš i ty." – „Ano, kde budeš ty, Matyldo, tam budu navěky i já." – „Nevím nic o věčnosti, ale myslím si, že věčnost je to, co cítím, když myslím na tebe." – „Ano, Matyldo, jsme věční, protože se milujeme." – „Nevěřil bys, miláčku, s jakou horoucností jsem dnes ráno, když jsme se vrátili domů, poklekla před obrazem nebeské Matky a jak vřele jsem se k ní modlila. Rozplývala jsem se v slzách. Připadalo mi, jako kdyby se na mne usmívala. Nyní vím, co je vděčnost." – „Ó má milovaná, dala mi tě nebesa, abych tě zbožňoval. Kořím se ti. Jsi světice, která sděluje má přání Bohu, skrze kterou se mi Bůh zjevuje a zvěstuje mi svou vrchovatou lásku. Co jiného je náboženství než neskonalá shoda, věčné spojení milujících srdcí? Kde spolu dva lidé splynou, tam je s nimi Bůh. Věčně budu vdechovat tvou vůni; mé srdce tě nikdy nepřestane vstřebávat do sebe. Ty jsi božská velkolepost, věčný život v nejlíbeznější schránce." – „Ach, Jindřichu, znáš osud růží; budeš stejně něžně tisknout ke svým rtům i rty zvadlé a ubledlé líce? Nebudou stopy stáří stopami skončené lásky?" – „Ó, kdyby ses mohla podívat do mého srdce mýma očima! Ale ty mě miluješ a proto mi také věříš. Nechápu, co se říká o pomíjivosti krásy. Ó, krása nikdy neuvadá! Co mě k tobě tak nerozlučně poutá, co ve mně probudilo nehynoucí touhu, není z tohoto času. Nebála by ses stáří, kdybys viděla, jak se mi jevíš, jak mi odevšad září tvůj podivuhodný obraz. Tvůj pozemský zjev je pouze stínem tohoto obrazu. Pozemské síly zápasí a zvedají se, aby jej zachytily, ale dosud k tomu nedozrály; ten obraz je věčným praobrazem, součástí neznámého, posvátného světa." – „Rozumím ti, drahý Jindřichu, neboť vidím něco podobného, když se podívám na tebe." – „Ano, Matyldo, onen vyšší svět je nám blíž, než si obvykle myslíme. Žijeme v něm již zde a nalézáme jej tu v nejtěsnějším spojení s vezdejší přírodou." – „Seznámíš mě ještě s mnoha nádhernými věcmi, nejmilovanější." – „Ó Matyldo, jen od tebe se mi dostává daru jasnozření. Tvé je všechno, co mám; tvá láska mě dovede do svatyně života, do nejsvětější svatyně srdce; ty mě budeš podněcovat k nejvýsostnějším představám. Kdoví zda se naše láska nepromění v plamenné perutě, které nás zvednou do výše a donesou nás do našeho nebeského domova dřív, než nás dostihne stáří a smrt. Což není zázrakem již to, že jsi moje, že tě držím v náručí, že mě miluješ a chceš být věčně má?" – „Také mně se nyní zdá všechno uvěřitelné a jasně cítím, jak ve mně plápolá tichý plamen; kdoví zda nás neosvítí a znenáhla nás nezbaví pozemských pout. Jen mi pověz, Jindřichu, zda i ty máš již ke mně tak bezmeznou důvěru jako já k tobě. Ještě nikdy jsem nic takového nepocítila ani k otci, kterého mám přece tak neskonale ráda." – „Drahá Matyldo, působí mi skutečná muka, že nemohu všechno vypovědět naráz, že ti nemohu naráz věnovat celé své srdce. Je to také poprvé v mém životě, že jsem bezmezně upřímný. Nemohu před tebou zatajit ani jedinou myšlenku, ani jediný pocit; musíš vědět všechno. Celá má bytost se musí do tebe prolnout. Mou lásku ukojí jen naprostá, bezmezná odevzdanost. Vždyť to je přece podstata lásky. Je to tajemné splynutí našeho nejskrytějšího a nejosobnějšího života." – „Jindřichu, tak se dojista ještě nikdy dva lidé nemilovali." – „Také tomu nevěřím. Vždyť ještě nikdy neexistovala Matylda." – „Ani Jindřich." – „Ach, přísahej mi ještě jednou, že jsi navěky má; láska je nekonečné opakování." – „Ano, Jindřichu, přísahám ti, že jsem navěky tvá, a beru si za neviditelného svědka svou zesnulou matku." – „Přísahám, že jsem navěky tvůj, Matyldo, jako že je s námi láska a Bůh." Dlouhé objetí a nesčíslné polibky zpečetily věčný svazek blažené dvojice. Novalis: Modrá květina, přel. V.Feldstein, Odeon, Praha 1971 (Jindřich z Ofterdingen, Hymny noci)