|
Alexandr Sergejevič Gribojedov: Hoře z rozumu
Druhé dějství, 2. výstup FAMUSOV, SLUHA, ČACKIJ FAMUSOV Á, Alexandr Andrejič. Tak prosím – posaďte se. ČACKIJ Snad neruším. FAMUSOV (sluhovi) Ty jdi. (sluha odejde) Věci si znamenám, moc toho v hlavě nosím, tak, dokud to mám v paměti. ČACKIJ Stalo se něco nemilého? Co? Prosím, povězte! Přijel jsem nevhodně? Nebo snad Sofii Pavlovně se přihodilo něco zlého?... Jste nervózní a samý shon a spěch. FAMUSOV Holenku, dej se na hádání! Jsem nervózní!... Mám po letech, kdy člověku je pořád do hopsání! ČACKIJ Nikdo vás přece nejde zvát; ptám se jen, proč to zneklidnění a Sofii Pavlovně jestli snad něco není? FAMUSOV Fuj, odpusť Bůh! Už sedmtisíckrát mně totéž opakuješ, hned Sofju Pavlovnu mi tady opěvuješ, hned o ní strachy umíráš. Líbí se? Líbí? Zálusk máš? Svět prošťárals a máš chuť na ženění? ČACKIJ Proč se mě ptáte? FAMUSOV Já? Či mně nic po tom není? Jsem její otec, pokud vím, už jaksi dávno – zasloužím si tedy, abych o tom věděl. ČACKIJ Kdybych se ucházel, co byste odpověděl? FAMUSOV Řek bych ti: předně nevrtač, za druhé jmění řádně hleď si, a hlavně do služby se tlač! ČACKIJ Sloužil bych rád, poskoka dělat nechci. FAMUSOV Pýcha všem stoupla do hlavy! Jak otcové, to nejste zvědavi? Kéž by vám staří za vzor byli: jak například jsme my či nebožtík strýc žili, strýc Maxim Petrovič: kdepak jíst na stříbře, jen na zlatě; sto lidí k službám, žádných kmánů; byl samý řád; bez svity ani ránu; věk u dvora, darmo dnes o dvoře! To byla doba jiná, když sloužil on, to panovala Kateřina. Nic do větru! Čtyřicet pudů měl... Jak z mramoru, kdyby ses uklaněl. A favorit – jak ten si vedl: vše jinačí, i jinak pil a jedl. A strýc! Kam dneska hrabata? Ta hrdost, ta tvář upjatá. Když však chtěl udělat si oko, i on se klaněl přehluboko: To na audienci náhodou jednou brk a dopad na tvrdo, div nezlomil si krk; ta rána dech mu vyrazila: leč Výsost úsměvem ho za to obdařila, usmát se ráčila; co udělal? Vstal, poupravil se, vzdát hold se přichystal – břink podruhé – a to už schválně – a když se kdekdo smál, pad do třetice slavně! Jaký byl podle vás? Rozumný, podle nás. Pad. Nabil si. Co však měl z toho! Kdo na whist častěji byl pak zván všechen čas? A koho u dvora tak rádi měli, koho? Kdo na slunci se hřál a nejvíc úcty měl? Kdo? Maxim Petrovič! A vždycky! Kdo povyšoval nás? Kdo penze udílel? Strýc Maxim Petrovič! Vy dnešní, vy jste nicky! ČACKIJ Podle vás začal hloupnout svět a vzdycháte, že my jsme nuly; jak porovnat, jak nahlížet věk nynější a uplynulý: ač v čerstvé paměti, těžko lze uvěřit; jak mohli slynout ti, kdo hrbili hřbet nejvíc, jak mohli na smrt soupeřit, kdo čelem vytře nejjasnější střevíc! Jak ten, kdo bídu s nouzí třel, byl šlapán v prach, a kdo stál výš, byl povyšován v lichotkách. Byl upřímný věk pokory a strachu i pod škraboškou oddanosti carovi. To vůbec nemluvím o vašem strýčkovi; popřejme pokoj jeho prachu: naproti tomu dnes, kdo dnes je ochoten, byť sebevíce chtěl se plazit, jen pro zasmání lidem všem si přeudatně hlavu srazit? Vždyť vrstevníček stařeček, když viděl kotrmeleček a srdce zvetšelé mu zjihlo, si jistě v duchu přál: – Ach! Kéž mě totéž stihlo. Ač i dnes padouchů je všude jako hrud, dnes posměch brání jim, na uzdě drží stud; ne zbůhdarma jim dnes tak skrble platí caři. – FAMUSOV Hrůza! Tak mluví karbonáři! ČACKIJ Ne, svět už není takový. FAMUSOV Je strach ho poslouchat! ČACKIJ Dnes každý volněj dýše a na šašky si hrát nikomu nehoví. FAMUSOV Řeční mu to! A řeční, jak když píše! ČACKIJ K svým ochráncům se chodit otrávit, pomlčet, potlachat, kolem huby jim med mazat, kde třeba, židli podstavit. FAMUSOV On nám sem přišel volnost kázat! ČACKIJ Kdo cestuje, jde na vesnici pracovat... FAMUSOV Hele ho, vrchnost nemá rád! ČACKIJ Kdo slouží věci, nedbá na hodnosti... FAMUSOV Na dostřel od hradeb bych pánům takovým zakázal Moskvu bez milosti! ČACKIJ Nakonec vám dám pokoj s tím... FAMUSOV Dost, dost už, necítím se zlostí. ČACKIJ Já zepsul věk váš bez lítosti a nyní ponechávám vám: řekněte sám, co našim dobám věnem zbylo, mě by to věru nermoutilo. FAMUsov Nechci vás ani znát a rozvrat nestrpím. ČACKIJ Já domluvil. FAMUSOV Dost, zacpal jsem si uši. ČACKIJ Nač? Já váš sluch nezraním. – FAMUSOV (o překot) Vandrujou po světě, sníh v peci suší, a doma pořádek pak od nich chtěj. ČACKIJ Jsem zticha už... FAMUSOV Živ je a netrestej. ČACKIJ Dál už se nechci hádat s vámi. FAMUSOV Třeba se nakrásně dej na pokání! – |