Thomas Malory: Artušova smrt Jak Artuš získal pomocí Merlinovou meč Excalibur od jezerní panny Potom král s Merlinem odjeli a odebrali se do poustevny, kde žil jakýsi poustevník, dobrý muž a veliký lékař. A ten mu ošetřil rány dobrými mastmi a král u něho pobyl tři dny. Rány se již zacelily natolik, že byl schopen jízdy i chůze, i vydali se tedy na zpáteční cestu. Jak jedou, vzpomene si Artuš: „Vždyť nemám meč!" „To nevadí," odpoví Merlin, „nedaleko odtud je meč, a ten dostanete, ačli to dokážu." Tak jeli a jeli, až přijeli k jezeru. Bylo široké a jeho voda byla krásně čistá a vprostřed jezera uzřel Artuš paži, oděnou v bílý aksamit, držící v ruce překrásný meč. „Hle, tam je ten meč, o němž jsem hovořil," ukázal Merlin. Vtom však spatřili dívku kráčející po jezeře. „Kdo je ta dívka?" zeptal se Artuš. „To je jezerní panna," odvětil Merlin. „Dole v jezeře je skála a v ní překrásný palác, jakého není na zemi, bohatstvím oplývající. Tato panna jde nyní k vám, a až přijde, přívětivě s ní mluvte, aby vám darovala ten meč." Za okamžení se přiblížila panna k Artušovi, pozdravila ho a rovněž i on ji. „Panno," oslovil ji Artuš, „čí je ten meč, jejž drží tam ta paže nad vodou? Přál bych si jej míti, poněvadž nemám meče." „Pane Artuši," děla dívka, „to je můj meč, a slíbíte-li mi dar, až vás o něj požádám, bude váš." „Na mou věru," přislíbil Artuš, „dám vám, zač mne koli požádáte." „Vstupte tedy do onoho člunu a sám veslujte až k meči a vezměte si jej i s pochvou. O ten dar vás požádám, až uvidím, že čas se již naplnil." I sesedli oba a koně přivázali každého k jednomu stromu a vstoupili do člunu. A když dojeli k meči, jejž třímala ta ruka nad vodou, uchopil jej Artuš za jilec a vzal si jej, paže pak i ruka zmizely ve vodě. Vystoupivše zase na pevnou zem, nasedli na kůň a jeli dále. Tu pojednou spatřil Artuš nádherný stan. „Čí je ten stan?" „To je stan toho rytíře," odpověděl Merlin, „s nímž jste naposledy bojoval, pana Pellinora. Ale není tam, odejel. Utkal se s vaším rytířem jménem Egglam. Bojovali spolu, ale Egglam se dal nakonec na útěk, jinak by byl býval zabit, a rytíř se za ním hnal až do Carlio-nu. Za chvilku ho na cestě potkáme." „Výborně!" zaradoval se Artuš. „Ted mám meč. Nyní se s ním vyrovnám za ten boj a pomstím se mu." „Ne tak, pane můj," napomenul ho Merlin, „rytíř je unaven bojem a stíháním a nebylo by čestné nyní se s ním utkati. Ostatně žádnému rytíři na světě nebude snadné měřiti se s ním, pročež vám radím: nechtě ho jíti. V krátkém čase vám prokáže dobrou službu a rovněž i jeho synové, až jeho dny skončí. A vbrzku uzříte ten den, kdy rád mu dáte za jeho dobré služby svou vlastní sestru za manželku. Nic si proto s ním nezačínejte, až ho uvidíte." „Učiním tedy, jak mi radíš." Pak se jal král Artuš prohlížeti meč a náramně se mu líbil. Tu se ho Merlin zeptal: „Co se vám více líbí, meč, nebo pochva?" „Meč se mi více líbí," odpověděl Artuš. „Jste velmi nemoudrý," řekl na to Merlin. „Tato pochva má cenu deseti takových mečů, neboť pokud máte tu pochvu při sobě, neztratíte nikdy ani kapky krve, byť byste jakkoli těžce byl raněn. Proto dobrý pozor na ni mějte a vždycky ji noste s sebou." Tak tedy jeli do Carlionu a cestou potkali pana Pellinora, leč Merlin svým kouzlem způsobil, že král Pellinor pana Artuše neviděl, a tak přejel kolem nich beze slova. „To se divím," poznamenal Artuš, „že ten rytíř slova nepromluvil." „Inu," vysvětlil mu Merlin, „neviděl vás. Kdyby vás byl viděl, nebyl by jen tak přejel." Když přibyli do Carlionu, velmi se jeho rytíři radovali z jejich příjezdu. A když pak uslyšeli o jeho dobrodružstvích, podivovali se, že se vydal v takové nebezpečí, jeda sám. Ale všichni urození pánové pravili, že je radostí býti poddán takovému vojevodě, jenž se vydává za dobrodružstvím jako kterýkoli jiný prostý rytíř. Jak pan Lancelot odejel hledat královnu Gueneveru a jak ji nalezl v Almesbury Tu k němu přistoupil pan Bors z Ganis a pravil: „Pane můj, pane Lancelote, co vás to napadá rozjet se do této země? Pamatujte, že málo přátel naleznete!" „Staň se co staň," odvěce pan Lancelot, „klidně tu zůstaňte, já již jsem se rozhodl vydati se na tu cestu a žádný muž ni panic urozený mě sprovázeti nebude." Bylo tudíž zbytečno se s ním příti, i odjel a obrátil se na západ a tam hledal sedm nebo osm dní. Vposled dojel do jakéhosi kláštera jeptišek a hned ho královna Guenevera poznala, jak se procházela ambitem. A jak ho tam spatřila, třikrát omdlela, že všechny její paní a ženy urozené měly co dělat, aby jim neklesla na zem. Když pak již byla mocna slova, zavolala je k sobě a pravila jim toto: „Divíte se, spanilé paní, co se to se mnou děje. Věru, je to tím, že jsem uviděla onoho rytíře, který tamo stojí. Pročež, prosím vás, zavolejte ho sem ke mně." Potom k ní pana Lancelota přivedly, i pravila královna všem těm paním: „Skrze tohoto právě muže a mne celá tato válka vzala svůj počátek a nejznamenitějším rytířům na světě vzešla smrt, neboť pro naši lásku, že jsme se spolu milovali, byl můj nejurozenější pán zabit. Proto věz, pane Lancelote," pokračovala, „že jsem ve veliké svízeli, jak bych svou duši ozdravila. Přece však doufám, že z milosti Boží a pro Jeho utrpení a hluboké rány spatřím po smrti svatou tvář Krista Ježíše a o soudném dnu usednu po Jeho pravici. Jsouť hříšníci jako já, kteří jsou nyní svatými v nebesích. A proto tě žádám, pane Lancelote, a ze srdce snažně prosím pro všechnu lásku, která mezi námi byla, abys mi již nikdy do tváře nepohlédl. A ve jménu Božím ti přikazuji, abys ode mne odešel. A hled, aby ses zase navrátil do své říše a dobře své království střehl před válkou a ztroskotáním, neboť jakkoli jsem tě až doposud milovala, srdce moje není již ochotno na tě patřiti, když skrze tebe a mne výkvět králů a rytířů k záhubě přišel. Vrať se proto do své říše a tam si vyvol ženu a žij s ní v radosti a štěstí. A prosím tě upřímně, modli se za mne k Bohu věčnému, abych svůj špatný život napraviti mohla." „Sladká moje paní," děl pan Lancelot, „chtěla byste nyní, abych se zase navrátil do své země a tam se oženil? Nikoliv, paní moje, vězte, že to nikdy neučiním, poněvadž nikdy vám tak nevěrný nebudu, abych nedodržel, co jsem slíbil. Stejný však osud, který jste si vyvolila, i já si vyvolím, abych se Bohu zalíbil, a stále zvláště za vás se modliti jsem odhodlán." „Ach, pane Lancelote, kdybyste to jen udělal a slib svůj dodržel!" povzdechla královna. „Já však vám nikdy neuvěřím, vy se zase ke světu obrátíte!" „Paní královno," odpověděl, „mluvíte, jak se vám zlíbí, neboť víte přece, že jsem svůj slib nikdy neporušil. Chraň Bůh, abych nezanechal světa tak jako vy! Vždyť nebýti vaší lásky, byl bych tenkráte na výpravě za svatým grálem zanechal světských marností. A kdybych to byl tenkráte učinil z celého srdce i ze vší vůle své i ze vší mysli své, byl bych předčil všechny rytíře, kteří vůbec na výpravě za svatým grálem byli, vyjma svého syna, pana Galahada. A ježto jste se, paní moje, oddala dokonalému životu, ani já po právu nemohu se mu neoddati. A beru si Boha za svědka, že jsem byl odhodlán odvésti si vás do své říše, vždyť vy jste mi byla mou pozemskou radostí, kdybych vás býval nalezl k tomu nakloněnou. Ale že vás tu nalézám jinak rozhodnutou, s upřímností vás ujišťuji, že se i já oddám pokání a modlitbě, pokud živ budu, podaří-li se mi nalézti nějakého poustevníka, ať šedého nebo bílého, který mne přijme. A proto, prosím, dejte mi políbení, a pak již nikdy." „Nikoliv," odpověděla královna, „již nikdy, a vy zdržte se již takového konání." I rozešli se. Malory, Thomas: Artušova smrt, přel. J.Caha, Aurora, Praha 1997