|
Píseň o Rolandovi (ukázka o Rolandově smrti)
CLXVII Turpin je mrtev: Roland hledí na něj, vidí, že střeva vyhřezla mu na zem a bílý mozek potřísnil mu skráně. Na hrudi pak, kopími zprobodané, mu složí křížem bledé ruce krásné. Po starém zvyku takto nad ním pláče: „Rytíři vzácný, z krve velmi slavné, dnes poroučím vás do ochrany Páně. Vy sloužil jste mu v pokoře a v lásce. Jak apoštol jste učil svaté pravdě, hájil jste víru, obracel jste k spáse. Kéž vaše duše nemá nedostatek! Kéž v této chvíli vejde do bran ráje!" CLXVIII Již cítí Roland, že smrt blizoučko je. Z uší a spánků vytéká mu mozek. Poroučí Bohu péry bohabojné, anděla volá Gabriela k sobě. Olifant vzal, neodloučil se od něj, též Durendal, jenž blýskavou má ocel. Až kam bys kuší dostřelil, pak dojde, blíž k Španělsku, na neoseté pole; vystoupí na vrch; pod košatým stromem jsou čtyři stupně, krásné, mramorové; tam padne naznak na travnaté lože. Smrt je už blízko: neodolá mdlobě. CLXIX Strmé jsou hory, vysoké jsou stromy. Z mramoru stupně jasným leskem hoří. V zelené trávě Roland hlavu složil. Pohanský pes tam číhá na něj v houští: předstíral smrt a skryl se za mrtvoly, svou tvář i tělo cizí krví zbrotil. Teď povstane a běží k Rolandovi. Krásný je, silný, plný troufalosti, pro svoji zpupnost neblaze však skončí. Natáhne dlaň po Rolandově zbroji. „Je přemožen," tak praví, „kdo nám škodil. A tento meč je jistě dobrá kořist." Jak sáhne naň, otevře hrabě oči. CLXX Jak sevře jílec, Roland uhlídá to. Otevře oči, přemůže svou slabost a řekne mu: „Ty věru nejsi Francouz!" Svůj olifant pak vezme rukou pravou, udeří v přílbu skvostně vykládanou: roztříští ocel, zasáhne ho na kost, že oči z důlků div mu nevypadnou. Hraběti k nohám pohan klesne na bok. I řekne Roland: „Což ti kdo dal právo, pohanský lotře, na mne ruku vztáhnout? Kdo o tom zvědí, bláznovstvím to nazvou. Hle, hrdlo rohu velmi popraskalo a křišťál z něho opadal i zlato!" CLXXI Již cítí Roland: jeho zrak je zastřen. Ještě se vzchopí, naposledy vstane; bez barvy, bledé jsou teď jeho tváře. Na poli před ním šedivý je kámen. Udeří do něj mečem desetkráte. Zaskřípe ocel, nezlomí se ale. „Ach, svatá Panno, pomoz!" praví hrabě. „Ach j aký smutek, dobrý Durendale! Umírám, již vás neostrážím dále. V tak mnohých bitvách s vámi bojoval jsem, dobyl jsem s vámi mnohé štědré kraje, nad nimiž vládne šedobradý Karel! Ne, zbabělec vás nikdy nedostane! Kdo nosil vás, byl chloubou svého krále: není vám rovna ve Francii svaté." CLXXII Udeří Roland v kámen ze vší síly. Kov zaskřípe, však meč se neroztříští. Tvrdá je čepel: když to Roland vidí, naříkat počne slovy lítostnými: „Jsi, Durendale, krásný, jasně bílý, na slunci planeš, ostří tvé se blyští! Když k Maurienně se můj císař blížil, dal mu tě anděl z nadnebeských výšin pro kapitána, jenž je mu zvlášť milý. Já jsem to byl, ten vyvolený rytíř. O Bretaň, Anjou spolu jsme se bili, dobyl jsem Maine a Poitou jsem zničil, pak svobodnou jsem dobyl Normandii, dobyl jsem Provence, akvitánské nivy a Romagnu a celou Lombardii, bavorskou zemi s lesy hlubokými, Burgundsko, Flandry, celou polskou říši, Konstantinopol Karel podmanil si a v Sasku všechno po své vůli řídí, Skotsko jsem vzal, kraj obývaný Iry, a Anglii, již zve svou klenotnicí. Tolik jsem dobyl krajů, zemí žírných, jimž vládne Karel s vousem sněhobílým! Pro tento meč však v srdci bolest cítím. Spíš zemřu, než jej vydám nevěřícím! Neuval, Bože, hanbu na Francii!" CLXXIII Udeří Roland do kamenné hrany, tak mocně, že to slovy nevypravím. Meč zaskřípe, však neztupí se ani a vzhůru k nebi odskočí mu v dlani. Když vidí hrabě bláhovost své snahy, tu osloví jej vroucně, v hořkém pláči: „Jsi, Durendale, posvátný a krásný! Ostatků mnoho v zlaté hrušce chráníš: zub Petrův, krev, již prolil svatý Bažil, kost Divišovu, vlasy z jeho hlavy a malý kousek šatu svaté Panny. Kéž z pohanů tě nedostane žádný! Křesťanské paže tobě sloužit mají! Bůh nedej, abys zbabělci kdy patřil! Dobyl jsem s tebou mnoho štědrých krajin, nad nimiž vládne Karel šedobradý. Tvou zásluhou je bohatý a slavný." CLXXIV Již cítí Roland, kterak smrt se blíží, jak z hlavy k srdci sestupuje nyní. Hle, na návrší chvatným krokem míří: tam ulehne pod rudou borovici. Pod sebe meč, olifant položí si, tvář obrátí pak k řadám nevěřících; aby až Karel stane na bojišti, povědět mohl s všemi bojovníky, že jako vítěz zemřel pro Francii. Bije se v hruď a vyznává své hříchy; pak podá Bohu pravou rukavici. CLXXV Již Roland ví, že málo času má jen. Na kopci leží, tváří k bránám Španěl, bije se v hruď, ač jeho ruka slábne. „Mea culpa, můj dobrotivý Pane, odpusť mi hříchy, velké i ty malé, jež napáchal jsem, co jsem přišel na svět, po tento den, kdy ležím na smrt zraněn." Dlaň s rukavicí vzhůru k nebi vztáhne. Andělé k němu sestupují na zem. CLXXVI Pod borovicí hrabě Roland leží. Tvář obrací tam ke španělské zemi. Vzpomínat počne na rozličné věci, na kruté bitvy, těžká protivenství, na Francii, své rodné a své předky, na Karla, pána, jemuž sloužil se ctí. Pláč nezadrží, ani hořké vzdechy. Z vin vyznává se, všech svých hříchů želí, o milost prosí Boha, jenž je věčný: „Ty, pravdomluvný Otče něj světější, jenžs Lazarovi vrátil světlo denní a Daniela ostříhal jsi před lvy, ochraň mou duši od všech nebezpečí, jež pro mé hříchy lekají ji velmi." Svou rukavici pozvedl pak k nebi. Vložil ji v dlaň svatému Gabrieli. Svou hlavu schýlil jemu ku rameni, spjal ruce své: je na konci své cesty. Cherubín, anděl, stojí při hraběti a svatý Michal, Strážce v nebezpečí, též Gabriel, pán sborů archandělských. V ráj Rolandovu duši odnášejí. |