|
Guillaume de Lorris: Román o růži
budou tě ctít a chválit hlučně, umíš-li kopí lámat zručně, a jsi-li v zbrani vycvičen, zajisté sklidíš obdiv žen. Hlas máš-li pěkně jasný, zdravý, vyhovět můžeš bez obavy, když poprosí tě o zapění: na škodu nikdy píseň není. Výhody mladík mívá všude, když na housličky pěkně hude, na flétnu píská, tančí také – tím získá přízně všelijaké. Lakomec taky nesmíš býti, to věru škodit mohlo by ti: sluší se, aby milenec darovat uměl každou věc, v čemž hlupák zase pochybí. Komu se dávat nelíbí, milovat řádně nedovede, kdo v lásce však si správně vede, počíná si co nejštědřeji a za jediný pohled její i za laskavý úsměv smavý své srdce podá do zástavy a po všem, co dal bez výhrad, i majetek svůj dává rád. Ted zopakuji v zhuštěnosti, co už jsem řek ti jasně dosti, neb slovo více utkví v hlavě, když řečeno je v stručné zprávě: Kdo Amora chce mistrem mívat, bez pýchy, dvorný musí bývat; buď vlídný, plný odvahy a vždycky štědré povahy! Pak ukládám ti za pokání, ať v noci, ve dne bez ustání máš v mysli lásku s její mocí: vzpomínej na ni ve dne v noci a pamatuj tu sladkou chvíli, z níž v mysli ti jen slasti zbyly. Milencem správným chceš-li býti, tvé celé srdce musí míti jen jediné a jedno chtění: nic napolovic ať v něm není. Ať dá se cele, bez výhrad – já napolou nic nemám rád. Kdo v mnoha místech hledá vlast, jí všude má jen malou část, však toho vede dobrá rada, kdo v jedno místo srdce skládá, jež chce jen jeden domov mít. Však nesmíš je jen zapůjčit: Kdybys je chtěl jen půjčkou dát, musel bych tebou pohrdat. Je daruj, ať je cele něčí – tím zásluha tvá bude větší, neb předmět pouze zapůjčený, když vrátí se, už nemá ceny, však za věc, jež se darem dává, zásluha nikdy nepřestává. Dar tvůj buď tedy nezávislý a radostnou ho dávej myslí: jen dáš-li věc, jež je ti drahá, v tom daru cena je a váha; mně špatným dar se musí zdáti, když dal jsi míň, než moh jsi dáti. Své srdce když mít budeš vzdáno tak, jak je mnou ti přikázáno, pak teprv stihnou tě ty děje, z nichž milencům tak mdlo a zle je. Až vzpomeneš své lásky, vždycky odejdeš z míst, kde shon je lidský, by známí tví, v těch věcech zběhlí, na tobě vůbec nepostřehli zlo, jež tě bude tolik soužit. Jen po samotě budeš toužit. Pak tobě přijdou pláč a vzdechy a jiné boly bez útěchy, bude to tebou lomcovat, třasavka chvíli, pak zas chlad, jak když zlé časy nastanou s horečkou denní, s kvartánou, a budeš dříve, ještě než se odtud zase dostaneš, už všechny trýzně lásky znát. I stane se ti mnohokrát, že zapomeneš sama sebe a dlouho jako spadlý z nebe stát budeš jako tělo bledé, jež ani hnout se nedovede, strnulé nohy, ruce chová a nepromluví ani slova. Leč k sobě přijdeš nakonec, navrátí se ti paměť přec a procitneš zas ve své hrůze jak člověk, jenž se bojí tuze, a zhloubi vzdychat budeš nyní, jak to i všichni oni činí, co prožívali tytéž žaly, jež tebe právě tolik pálí. Tak vzpomeneš si tedy nyní, že daleko máš přítelkyni, a řekneš: „Bože, bída to je, že nejsem tam, kde srdce moje. Proč vyslal jsem své srdce tam? Myslím na to a nevím sám. Dumám a hlava se mi točí; když nemohu tam vyslat oči, aby mé srdce provázely a před sebou je stále měly, lhostejno je mi vprostřed lidí vše ostatní, co tady vidí. Zde mají zůstat na své stráži? Ne, ať jen jdou, kam srdce baží. Mám tady trvat při zahálce, když srdce svoje mám tak v dálce? Bůh pomoz, ať se nematu. Má mysl stání nemá tu, nepřijde-li mi o něm zpráva." Hledat budeš, kde cesta pravá, však v chůzi tak se potom zmýlíš, že od cíle se poodchýlíš a marný každý krok tvůj bude: nenajdeš to, co hledáš všude, a vracet se zas budeš zpět, zachmuřen, zklamán, plný běd. Tu do zoufalství upadneš a nebudou tě drásat než jen vzdechy, nářky, úzkost těžká, jež bodá víc než ostny ježka. Kdo neví to, ten nechť se táže těch, které věrná láska váže. Běd tolik budeš muset nésti, však půjdeš ještě zkusit štěstí, zda náhodou snad uvidíš tu, kterou ty tak velmi ctíš, a vytrváš-li při hledání, okřál bys při pohledu na ni a byl bys velmi spokojen, jakmile bys ji zahléd jen, a radost v srdce vešla by ti z krásy, již bys tam mohl zříti, a věz, že z oné podívané tvé srdce ještě více vzplane, a než jí bude míti dosti, rozpálí se ti do žhavosti. Kdo na předmět své touhy zírá, plamen mu žhavý srdce sžírá a působí mu zažehnutí, jež lidi k prudké lásce nutí. Milenec žádný neotálí, však za ohněm jde, jenž ho pálí, a čím je blíže u plamene, tím více jej to k němu žene. Ten oheň celý způsobila svým zjevem jenom jeho milá, a čím se blíže octne při ní, tím chtivějším ho touha činí. To moudrý ví – a hloupý též: U ohně blíž víc ožehneš. |